Nejkrásnější vzpomínky nejvíce bolí 01 - Bůh má zvláštní smysl pro humor

„Naruto… Naruto…“ šeptala tiše Hinata a položila mu ruku na rameno. Naruto ale jakoby jí nevnímal, dál jen zíral před sebe prázdným pohledem.
„Naruto… Naruto…“ šeptala naléhavěji a tiskla mu rameno. Uvědomila si, že ještě před pár lety by omdlela jen kdyby si představila, že je u něj tak blízko. Ale to už je tak dávno, ona už je jiná a on taky.
„Naruto,“ pronesla hlasitěji, ale co nejjemněji to šlo. Slyšel ji. Nepatrně zamrkal a pohlédl na ni.
„Proč je dnes tak krásně? Proč zrovna dnes svítí slunce? Bůh má zvláštní smysl pro humor. V dny jako je tento by mělo pršet. Pršet a nikdy nepřestat,“ řekl spíš jakoby pro sebe.
„Naruto… Měl by si jít. Už na tebe čeká.“
„Aha, já jen… Musím si ještě s někým promluvit. Řekni jí… Řekni jí, že hned přijdu.“
„Jistě,“ sklopila oči a odcházela. Naruto se za ní díval, ale brzy se mu ztratila v chumlu černých postav, které také pomalu mířily pryč. Otočil se a zamířil k muži, který stál úplně vepředu. Kráčel pomalu, protože chtěl co nejvíce oddálit okamžik, kdy mu bude muset pohlédnout do očí. Zastavil se kousek od něj a zakašlal, aby dal najevo svou přítomnost. Muž se neotočil ale neznatelně pohl hlavou.
„Víš, Naruto, myslel jsem, že už jsem to zvládl, že jsem se to všechno naučil. To ona mě to naučila. Ale teď jsme zase ztracený, zase jsem na začátku,“ otočil se, ale ve tváři neměl žádný výraz, „včera jsem dokonce vytáhl své staré knihy, abych si přečetl co bych měl teď asi cítit, žal, úzkost, nenávist, ale nic. Já prostě necítím vůbec nic.“
„Saii, tomu se říká prázdnota. To je přesně to, co by si měl cítit, žal přijde později. A nenávist? Ano, budeš mě nenávidět…“
„Tebe? Proč bych měl nenávidět tebe?“
„Já ji zabil…“ řekl zlomeně Naruto.
„Ty si ji nezabil, jen si dal smysl její smrti,“ řekl pomalu Sai a Naruto si uvědomil, že jeho přítel od toho tragického okamžiku nejspíš nespal. Vypadal příšerně a Naruto ho chtěl nějak utěšit, povzbudit, prostě cokoliv, ale necítil se toho hoden. Nastala dlouhá chvíle ticha, kterou prolomil až Sai: „Víš, četl jsem, že teď je ta správná chvíle, abych si naposledy promluvil se svou ženou, jestli tedy dovolíš.“
„Jistě,“ řekl spěšně Naruto a poodstoupil o pár kroků. Chvíli ještě pozoroval, jak se Sai znovu otočil k náhrobku a neslyšně pohyboval rty. Naruto doufal, že mu Sai jednou odpustí, ikdyž si byl jistý, že on sám sobě odpustit nedokáže. Naposledy se zadíval na čistě bílý náhrobek a pak se pomalu vydal k sídlu Hokage, přece jen na něj už čekala.
Naruto stoupal po schodech a přemýšlel o čem by s ní měl mluvit. Rozhovor se Saiem ho stál spoustu sil a jediné po čem teď toužil bylo být sám. Otevřel dveře kanceláře Hokage a spatřil ji sedět za velkým stolem. Před sebou měla láhev saké a dva pohárky, z jednoho právě upíjela.
„Vidím, že si ještě nenašel všechny moje skrýše, Naruto.“
Naruto neměl sílu tohle komentovat, místo toho se zeptal na to, co ho skutečně zajímalo: „Nebyla jsi na pohřbu… Ty jsi se nechtěla rozloučit?“
„Loučila jsem se s dědečkem, bratrem, rodiči, snoubencem, nejlepším přítelem… Loučila jsem se už s tolika milovanými lidmi, že jsem do jejich výčtu už prostě nechtěla zapisovat i svou nejlepší studentku, byla skoro jako moje dcera,“ pronesla přiškrceně a vstala, „odpusť sedím ti v křesle.“
Naruto jí pokynul, aby se klidně posadila zpět a Tsunade to přijala s vděčností ve tváři. Naplnila oba pohárky tekutinou z láhve a jeden podávala Narutovi. Přijal jej, ikdyž saké zrovna neholdoval. Napili se a mlčeli.
„Godaime…“ Začal Naruto po chvíli, ale Tsunade ho přerušila.
„Godaime? A co se stalo s bábi?“
„Pochopil jsem, co skutečně znamená titul Hokage. Pochopil jsem, že sis zasloužila obrovskou úctu a respekt. Ty si byla skvělá Hokage, nikdy si mi to neměla předávat…“
„Naruto…“ pronesla nevěřícně a vyprázdnila svůj pohárek, „teď z tebe mluví žal. Ty jsi dobrý Hokage a všichni ví, že budeš mnohem lepší než jsem byla já. Ty překonáš i svého otce.“
Narutovi stékala po tváři slza: „Můj otec byl opravdový Hokage, položil za Konohu život. Také jsem měl zemřít. To mě teď měli oplakávat, ne Sakuru-chan!“ Vstal a začal přecházet po své pracovně. Byly to teprve tři měsíce co ho jmenovali do funkce. Byly to teprve tři měsíce, kdy ho Tsunade políbila na čelo a s úsměvem mu řekla, že teď je na řadě on. Tři měsíce a on hned při první zkoušce selhal.
„Naruto, doufám, že teď nepřemýšlíš nad pomstou,“ začala opatrně, „jsi teď Hokage a musíš myslet na vesnici. Jenom na vesnici.“
„To vím, -ttebayo.“ Stál u okna zády k Tsunade a křečovitě svíral pěsti.
„A nenech jít ani Saie.“
„Cože? Ne, to nemůžu, jestli bude chtít pomstít svou ženu, nebudu mu bránit! Co bych to byl za pokrytce?!“
„Byl bys Hokage…“
Naruto nevěřil svým uším a měl obrovskou touhu někoho praštit. Tsunade to nejspíš vycítila a také vstala: „Ty víš, že by tam Sai zemřel, to nesmíš připustit. Nikomu by to neprospělo a ty budeš potřebovat každého shinobi až se vrátí a on se vrátí! Pořád ale nechápu, že pak jen tak odešel. Přišel přece zabít…“
„Přišel zabít Hokage, přišel zabít mě. A nakonec by mě dostal, kdyby mu Sakura-chan neskočila do rány. Já… Já vůbec nechápu, kde se tam vzala. Dal jsem jasné rozkazy, aby nikdo nezasahoval, aby se všichni klidili a ona… Ona… Ona prostě vyskočila odnikud a postavila se přímo před něj a on ji naplno zasáhl.“ Naruto polkl, „Sakura-chan mu doslova zemřela v náručí.“
„Ano, to vím, ale proč potom odešel, proč tě nedorazil?“ Pokusila se Tsunade o klidný tón, ale bylo více než jasné, že jí každé slovo způsobuje obrovskou bolest.
„Nevím, přemýšlel jsem nad tím a jediné co mě napadlo je, že to bylo kvůli tomu co mu Sakura-chan nakonci řekla.“
„A co to bylo,“ pobízela jej jemně.
„Neslyšel jsem to celé, řekla jen “Je mi líto, Sasuke,“ a zbytek mu už pošeptala. Netuším co to bylo, ale hned potom zemřela a on ji položil a zmizel. Ale proč? Proč to udělala? Proč se do toho pletla?! Neměla to dělat! Ona byla…“
„Ona, jen chránila svého Hokage, svého přítele…“
„Byla těhotná!“ Vyhrkl najednou Naruto se slzami v očích.
„Cože?“
„Zjistila to ten den, chtěla to říct Saiovi hned jak se vrátí z mise, ale už to nestihla. Byla tak šťastná…“ Narutovi se zlomil hlas a musel chvíli počkat než mohl pokračovat. Tsunade se mezitím znovu posadila.
„Byla tak šťastná, bylo to na ní úplně vidět, zářila tak, že jsem si toho všiml dokonce i já. Prozradila mi to, ale musel jsem slíbit, že to neřeknu nikomu, dokud to neoznámí Saiovi. A ten už se nikdy nedozví, že přišel nejen o ženu, ale i o vytoužené dítě…“ Už nebyl schopen slova. Žal a pocit viny ho plně ovládly a začal tiše plakat.