Dvě srdce bijí jako jedno: 8. kapitola

Promiň
Za celou tu dobu co jsem u nich byla, jsem se dost seznámila
s Reiem.Byl milý a pozorný, ale pořád to nebyl Sasuke. Jednoho dne
mě vzal jen tak na procházku. Procházeli jsme se dlouho a nakonec
jsme se zastavili u průzračného jezírka. Bylo celkem, už šero, ale to
mi vůbec nevadilo. Takhle to šlo opravdu dlouho, byla jsem, už
vyléčená, ale jakmile se Rei přiblížil nevěděla jsem co mám dělat, jak
se mám chovat a už vůbec ne co mám mluvit.Bylo to těžké neříct jim
nic o mě a nebo o mé minulosti, nechtěla jsem všechno zkazit. Hodně
jsem paní Misako pomáhala v kuchyni a nebo Reiovi na poli. Vždycky
se divil jak to, že to všechno zvládnu a mám takovou výdrž, vždy sem
dopověděla, že jsem na to zvyklá. Ale opak byl pravdou, byla jsem
vychovávaná jako princezna, nikde jsem neopustila dům, aby se mi
nic nestalo, aby nikdo neublížil. Do mých dvanácti let jsem žila
v domě bez oken. Bráškovi se to nelíbilo, nelíbilo se o ani mým
rodičům, ale rada rozhodla, že mě budou chránit.
„Shin potřebuju od tebe pomoct.“ Zavolala mě paní Misaki a já
hnedka za ní běžela.
„Ano co se děje?“ zeptám se a ona se na mě jen usměje a ukáže na
talíře a poté na stůl. Já hnedka pochopím a rozprostru na stůl a poté
ještě pomůžu nabrat na talíře.
„Mohla bys ještě zajít pro Reie, je zase na poli.“ Zeptá se mě a já jen
kývnu na souhlas.
Zase odeběhnu na pole za Reiem.
„Nazdárek Reii, už je oběd tak tě mám říct, ať toho necháš a jdeš se
naobědvat.
„Jo, jo už jdu.“ Řekne a jde se mnou zase zpátky do chaty. Zasedneme
za stůl a začneme jíst, ale po chvíli se Rei zasekne.
„Vím, že o tom nechce mluvit, ale co si zač Shin?“ Touhle otázkou mě
totálně odrovnal, až jsem se zakuckala.
„Jak myslíš, jako kdo jsem?“ zeptám se a on se malinko pousměje.
„Nejsem blbý Shin, ty nejsi obyčejný člověk, ale abych pravdu řekl
myslím si, že jsi ninja.“ Řekne svou teorii, popravdě moji minulost,
přítomnost i budoucnost.
„Já a ninja, nebuď směšní.“ Snažím se to zakrýt, ale moc mi to nejde.
„Jak chceš, ale já říkám pravdu, že je Shin?“ řekne dál a paní Misaki
nás pouze sleduje.
„Ne“ odpovím jednorázově a celkem i naštvaně.
„Jak chceš.“ Řekne a dál se věnuje jídlu.
„No tak jo jsem ninja, stačí ti to.“ Řeknu naštvaným hlasem a
pomaličku se zvedám od stolu.
„Tak to bys asi měla jít.“ Řekne a já se na něho udiveně podívám.
„To opravdu nesnášíš tak moc ninji, co je na nich tak
hrozného?“ zeptám se ho, on se na mě podívá nenávistným pohledem.
„Jediný co dokážou je zabíjet, všichni jsou stejný.“ Řekne a podívá se
někam za mě.
„Reii tak dost.“ Napomene ho Misaki. Jen se ji pokloním a rychle
zmizím pryč. Je mi jedno, že jsem se s nimi ani nerozloučila, je mi
jedno, že mě nesnáší. Nezajímá mě vůbec nic.
Najednou mě něco strhne zpátky, je to něčí ruka, ale když se podívám
té osobě do tváře malinko se, až leknu.
„Reii.“ Řeknu, až zaskočeným hlasem.
„Promiň, já jen, že mého otce zabil ninja, tak od té doby je nemám
rád, ale v něčem jsem se mýlil, všichni nejsou stejný.“ Řekne a potom
si mě strhne na sebe a políbí mě. Ze začátku jsem dost udivená, ale
potom se upamatuji a odtrhnu se od něj.
„Promiň, ale to nejde, já už někomu patřím i když mě ten dotyčný
hodně zranil nemůžu ho přestat milovat. Omlouvám se.“ svěsím
hlavu a nechám po tvářích stéct slzy.
„Věděl jsem to, ale mohl jsem to, alespoň zkusit ne?“ řekne a pohladí
mě po tvářích.
„Tak jdi.“ Řekne, já jen kývnu a hned se mu ztratím z dohledu.

Jsem na cestě, už třetí den. Pití jsem měla dost, ale co se týče jídla, tak jsem, už tři dny nejedla. Byla jsem slabá, vysílená. Sotva jsem se udržela na nohou. Když jsem vyšla z lesa, šla jsem na louku. Ale ta, už byla obsazená jinou osobou. Osobou, kterou bych tu nikdy nečekala.