Dědictví Bílé vlčice – Byin plán - část 20. ½

Kimm a Kiba; Akamaru a Neya

„Je na čase říct celý Byin plán, ne?“ ozval se poslední příchozí.
„O jakém to plánu je řeč a vysvětlí mi někdo co se tu děje?“ ujala se Kimm slova.
„Tak za prvé tohle bylo od začátku promyšlené. I když se to nezdá. Věděl jsem od prvního setkání s Byou, že k tomuhle dni všechno směřuje. Bya si mě nechala druhý den zavolat a vysvětlila mi vše co bylo potřeba znát.“ Řekl Kiba, který si od Nyara vzal Sachiko Yukiko. Předal ji zcela šokované Kimm, která nic z toho nechápala.
Kiba začal vyprávět…

„Jsi tu protože mám pro tebe úkol. Nesmíš to říct Kimm ani Neye, ale Akamara si vem sebou, ten ti pomůže je přesvědčit.“ Řekla Bya.
„Proč to Kimm nemůže vědět?“ zajímal se Kiba.
„Z jednoho prostého důvodu, kdyby to zjistila, tak by byla ovlivněna strachem o dítě. Mohla by lehce zemřít. Tomu se snaž zabránit. Teď ti popíšu dva, které musíš přemluvit, aby s tebou spolupracovali a porazili společně mého bratra, Oyashiho,“ dál Bya vysvětlovala situaci.
„Jak se jmenují a jak vypadají?“ tím se vlastně zavázal k tomu, že bude mlčet a vykoná co je potřeba.
Bya mi je popsala. Netrvalo dlouho a oba jsem je našel. O to větší bylo překvapení, že jsou bratři. No a tak jsem je musel přesvědčit silou. Jestli si pamatuješ na náš boj a tvoji výhru? Tak jsem tě nechal vyhrát. Byl jsem vyčerpaný z toho boje s těmi dvěma.

Kiba musel na chvíli přerušit svoje vyprávění, protože Kimm měla velmi důležitý dotaz. „Ty jsi věděl, že budeme mít dítě?“ řekla to tak jakoby ho obviňovala ze zločinu.
„Ano, dokonce jsem věděl kdy k tomu dojde.“ Přiznal se otevřeně Kiba. Místo toho, aby Kimm byla potěšena jeho upřímností ještě se naštvala.
„To je pěkný! Mě Bya skoro nikdy nic neříkala, ale jak se objevíš ty, tak vše muselo jít opět přes mě! Snad si nemyslela, že jsem nějaká nevyrovnaná.“
„Já vím, že ti to přijde jako nefér, ale Bya nechtěla, aby ses trápila, to bylo všechno, co Bya chtěla po mě. Slib, že tohle ti řeknu až bude po všem. Ten slib jsem dodržel, i když jsem ti chtěl po cestě říct celý plán, ale nešlo to. Vázal mě slib. Ty bys to měla chápat stejně jako já.“
„Ty mi nebudeš radit, co mám a nemám dělat! Navíc jsi nejsem jistá, jestli jsi vhodný otec pro mou dceru.“ Rozohnila se Kimm. Ovládal ji vztek.
„Tak si, prosím, nech dovyprávět zbytek! Pak pokud usoudíš, že se k sobě nehodíme, tak to nebude lehké, ale věř, že jsem po celou dobu co jsme spolu tě miloval. Jsem nezažil tolik emocí a jsem rád, že tě znám.“ Oznámil spíše Kiba.
Nyar a Kyar to vše poslouchali a museli se do toho vložit. „Prosím, vyslechněte ho. Pro vás jistě bylo snazší nic nevědět. Kolikrát jsme z něho cítili zoufalství nad tím, že nemůže říci pravdu.“ Slovo si vzal Kyar.
„Ale i tak! Mohli jste něco říct, abych nebyla, tak vystresovaná. Ani si nedovedete představit co jsem si vytrpěla!“ to už Kimm nezadržela slzy. Kanuly ji po tváři. Razily si cestičku. Hlavní pro ni bylo, že má opět u sebe svoji dceru. Milovala ji víc než svůj život.
„Já vím, že je to pro tebe těžké, ale zkus mě pochopit! Kdybys byla na mém místě, co bys dělala? Oba jsme si vytrpěli svoje, ale vše je za námi. Můžeme začít od začátku. Navíc zapomínáš, že musíme zrušit tu kletbu.“ Připomenul zcela nečekanou věc Kiba.
„Kiba má pravdu, musíš mu dát šanci. Nevím jak ty, ale já si ráda vyslechnu svoje bratry, chci mít konečně v životě klid. Poznat své místo. To nejlepší co mohu udělat je nechat je vše vysvětlit. Odpustit jim. A jak říkal Kiba začít znovu.“ Přidala se Neya, která tuhle věc brala se stejným klidem jako její matka, Bya.
„Sestři jsi hodná, ale nejlíp nás pochopíš z Kibova vyprávění.“ Nyar dal slovo opět Kibovi.
„Jsem rád, že to mohu konečně uzavřít. Ale jak mi naposledy sdělila Bya…“

„… řekni Nyarovi a Kyarovi, že po skončení jejich úkolu se mohou začlenit zpátky do vlčího společenstva. No rozhodnutí je čistě na nich. Pak i Neya se může svobodně rozhodnout, co dál, ale ty Kibo…“

Tuhle část částečně vynechal. Prostě přeskočil na další vyprávění.
„To co jsem řekl byly její slova.“ Řekl Kiba, když se blížil k závěru Byina plánu…

Kazemi a Kankurou

Ráno se Kazemi probudila vedle Kankura, který se třásl zimou. Nejdříve si myslela, že se mu jen něco špatného zdá, ale při doteku na jeho čelo se ujistila, že Kankurem cloumá horečka, i když nedokázala určit z čeho.
Zcela automaticky ho ještě více přikryla. Odběhla dolů, kde předešlý den viděla lékárničku, podívala se tam, našla tam jen něco proti bolení hlavy, chřipce. Podala mu lék, který by mu měl na chvíli ulevit.
Rychle se oblékla. Po paměti našla svůj dům. Tam měla různé léky, které se osvědčily mít je vždy po ruce.
Vrátila se, aby ho ošetřila ve dveřích se potkala s Mari, která se vracela od doktora a z poslední prohlídky před porodem.
„Gomen, spěchám, Kankurou je nemocen a pro tvoji bezpečnost bych k němu nechodila.“ Pronesla Kazemi.
„Je mi to jasné a kde jsi sehnala ty léky?“ zajímala se Mari.
„No… u sebe doma,“ řekla jakoby se venku nekonala za Sunou písečná bouře.
„Ty už sis vzpomněla?“ podivila se Mari.
„Ne, ale tohle jakoby mi vnitřně zůstalo. Navíc mám o Kankura strach.“ S těmito slovy se vydala do Kankurova pokoje, kde se pořád klepal zimou.
„Neboj, za chvíli ti bude líp,“ oznámila Kazemi, která nachystala léky, aby je mohl spolknout. Naplnila sklenici do půlky. „Teď pro mě musíš vypít a polknout pár prášků, uleví se ti.“ Podařilo se jí podržet Kankurouvu hlavu, aby se mohl napít a polknout předepsané léky.
Kankurou si úlevně lehl a v ten moment spal ozdravným spánkem. Potřeboval ho jako sůl.
K večeru se Kazemi rozhodla, že ho jen omyje, houbičkou a pěkně studenou vodou, aby mu klesla horečka.
V koupelně našla vše co potřebovala. Napustila studenou vodu do lavoru a ve sprchovém koutě sebrala takovou tu ruční houbičkou, kterou si navléknete na ruku a dva ručníky.
Přesunula se k němu blíže. Odhrnula všechny pokrývky, opatrně mu sundala propocené oblečení, hodila ho na podlahu, předtím mu vybrala oblečení, které mu pak oblékne. Tahle nová Kazemi viděla poprvé Kankura nahého.
Musela uznat, že je to kus chlapa. Nikde mu nepřebýval tuk, spíše svaly, které se mu napínaly, když sebou v horečce házel. Namočila ručníky a přiložila je na rozpálené tělo. Snažila se o to, aby se na něho dívala jako na pacienta a ne na muže, kterého milovala. Ovšem zahodila stud a vychutnávala si každý dotek jeho pokožky. Červenala se čím dál víc. Kankurou začal mumlat z horečky.
„Ta ledová sprcha je lahoda.“
„Vydrž to ano? Do rána by ti mělo být lépe.“ Šeptala mu Kazemi.
Při další výměně ručníků se musela opět kochat jeho hrudníkem, které bylo jen lehce porostlé chloupky. Její ruce se pohybovaly volně.
„Kazemi,“ dostal ze sebe Kankurou, který začínal blouznit z horečky.
Výměnu a studenou masáž opakovala skoro celou noc. Musela, aby mu srazila horečku. Pro vodu si musela asi ještě třikrát, protože ji všechnu spotřebovala.
Kolem svítání byla již značně unavená, ale šťastná, že dokázala menší zázrak.
K ránu mu klesla horečka, tak ho oblékla do čistého pyžama. Zakryla ho. Dala mu dávku prášků. Poslušně je zapil. Ovšem co Kankurou nemohl vědět bylo, že po celou noc mluvil z horečky. Řekl ji úplně celý příběh, jak to bylo, jejich seznámení. Prostě vše co Kazemi zapomněla. Díky tomuto způsobu si na určité věci vzpomněla.
„Díky, za informace.“ Poděkovala mu polibkem na čelo, které již mělo normální teplotu.