Dvě srdce bijí jako jedno: 7 kapitola

Všechno jsi to zkazil

Probudila jsem se a všude kolem mě bylo ticho. Chtěla jsem si sednout, ale bolest v podbřišku mi to nedovolila a já si opět musela lehnout. Zkusila jsem to znova a tentokrát jsem se, už dokázala stoupnout a vydala jsem se pomalu najít Sakuru. Našla jsem ji s Narutem u stolu jak popíjí čas.
„Shin, co to vyvádíš máš ležet a né se tady procházet.“ Řekne starostlivým hlasem a já jen zavrtím hlavu.
„Ne cítím se v pořádku půjdu do sídla.“ Řeknu rozhodným hlasem a pomalu se vydám pryč.
„Jo a mockrát ti děkuju Sakura- san a i tobě Naruto- san“ naposledy se pousměju a odcházím na ulici.
Když dojdu do klanu všude je klid. V mysli mi proběhne, že Sasuke asi spí, ale když u de dveří nacházím ženské oblečení, malinko se zděsím. Potichu otevřu dveře a nahlédnu dovnitř. To co jsem uviděla, bych nečekala ani v té nejhorší noční můře. To, že byl Sasuke v posteli to bych brala, ale že tam sním byla i nějaká cizí holka, to mi, už normální nepřišlo. Sesunula jsem se k zemi a po tvářích mi stekli slzy. Snažila jsem se postavit, ale nešlo to. Bolela mě rána na břiše a k tomu jsem, už neměla chuť a ani sílu nic dělat. Sasuke mě asi slyšel, protože se probudil. Nejdřív se podíval vedle sebe, když uviděl tu holku malinko se lek.
„Pane bože, kolik jsem toho vypil“ řekne si pro sebe, ale mě pořád ještě nevšiml.
„Shin….co …co tady děláš?“ zeptá se překvapeně.
„Teď, už nic promiň, že jsem tě vyrušila, ihned odcházím neboj.“odpovím na jeho otázku a pomalu se zvedám, ale dost nešikovně, protože se mi rána na břiše znova otevře.
„Shin nehýbej se.“ křikne na mě Sasuke starostlivým hlasem, oblékne si župan a hned stojí u mě a bere mě do náručí. Já se mu, ale vysmeknu a padnu na zem.
„Shin, přestaň musíš do nemocnice, takhle brzo vykrvácíš, prosím Shin.“ Začne prosit, ale mě je jedno co se, se mnou stane. Teď, už nemám pro co žít.
„Už ….už se mě nikdy nedotýkej.“ Řeknu a pomalu se zvedám, Sasuke mi chce pomoct, ale já jeho ruku odstrčím a podívám se na něj vražedným pohledem.
„Shin, není to tak jak si myslíš.“ Začne se obhajovat, já se nad tím pousměju.
„No víš ten pohled na tebe a na tvojí další hračku mi stačil a já nemíním být další. Myslela jsem, že mě miluješ, ale mýlila jsem se. Ty to nedokážeš, tvoje ledové srdce bez citů to nedokáže. Vše co jsem dělala, bylo pro tebe. Abys ze mě měl radost, protože od první chvíle, co jsem tě viděla jsem do tebe byla zamilovaná a já vím, že navždy budu, ale ty mi moje city nikdy neobětuješ, protože to ty neumíš. Umíš jenom využívat a to je všechno, všechno si to zkazil Sasuke .“ Řeknu tvrdě a pohlednu mu do očí, je v nich smutek a beznaděj.
„A co ty víš , co k tobě cítím hm…. Nic nevím, nevíš jak moc si pro mě důležitá. Tohle byl úlet. Opil jsem se, protože jsem se o tebe bál, bál jsem se, že tě ztratím.“ To, už na mě křičí.
„To jako, že si se o mě bál tak si mě podvedl, to je podle tebe mě milovat.“ Řeknu ironicky.
„Byl to jen blbej úlet, který se, už nikdy nebude opakovat. Každý člověk dělá chyby a vždy je může napravit, prosím Shin dej mi druhou šanci, už nikdy se nikoho jiného, než tebe nedotknu“ klekne si a obejme mě kolem pasu.
„Jak ti mám věřit Sasuke, moc dobře víš jak jsem na tom psychicky, jak můžu věřit, že to neuděláš znovu?“ zeptám se ho.
„Protože vím, že kdybych to udělal, tebe bych tím zabil. A žít bez tebe je jako žít bez srdce, které si ty rozmrazila.“ Řekne a zadívá se do země.
„Promiň Sasuke, ale ty to nedokážeš, nedokážeš mít jenom mě, protože jsi zvyklí, že jich máš víc.“ Řekne a rychle se přemístím za vesnici a snažíš se co nejrychleji zmizet, ale moje zranění mi to nedovoluje. Celá vyčerpaná a unavená sjedu po stromě dolů a težce oddychuji.
„Takhle jsem to nechtěla, takhle ne.“ Říkám si a podívám se na ránu na břiše. Vypadá ještě hůř, než předtím. Utrhnu si kousek látky z trika a přiložím si ji na ni. Cítím jak mi padají víčka, ale vždycky jsem se včas probudila, ale teď už nemám sílu, nemám pro co žít. Nechám je spadnout a tím se ocitám v říši snů.
Když se probudím, uvidím nějaký dřevěný strop.
„Pokud je tohle peklo, tak je dost divný.“ Řeknu si spíše pro sebe, ale někdo mě zřejmě slyšel, protože jsem slyšela jak se odsunula židle.
„Ne nejsi v pekle, pořád ještě žiješ.“ Uslyším ženský hlas a podívám se tím směrem. Stojí tam tak padesáti tří letá paní. Má černé vlasy a někde, už i šedivé, jasně modré oči a krásnou tvář.
„Kde to jsem?“ zeptám se a dál se na ni dívám.
„U mě doma, můj syn tě našel a přinesl tě sem.“ Odpoví mi a já jen kývnu.
„Děkuju, ale budu muset pryč.“ Snažím se vstát, ale ta rána mi to nedovoluje.
„Prospi se, potřebuješ odpočívat, nebudu se tě vyptávat kde jsi k ní přišla nebo odkud si, ale své jméno bys mi říct mohla.“ Usměje se na mě a já ji úsměv oplatím.
„Shin.“ Pomalu zavírám oči a slyším jak mi říka své jméno.
„Jsem Misaki.“ to je to jediné co slyším, protože opět upadám do říše snů.
Měla jsem noční můru, zdálo se mi, že jsou kolem mě všichni mrtvý a pak to vše skončilo a přede mnou se objevil Sasuke. Byl smrtelně zraněný, ale pořád se na mě usmíval. Probudila jsem se a ještě jsem stihla zavolat jeho jméno. Sedla jsem si a svěsila jsem hlavu. Cítila jsem jak mi tváře vlhnou od slaných slz smutku. Proč kvůli němu brečím, proč jsem se do něj musela, až tak moc zamilovat? Říkám si pořád do kola v duchu. Když, ale někdo vejde do místnosti.
„Takže, už si se probudila.“ Slyším tentokrát mužský hlas. Pohnu hlavou a můj pohled se setká s tím jeho. Ten muž vypadá tak na dvacet dva let. Má delší blonďaté vlasy a zelené oči. Je velmi pěkný, možná kdybych nepotkala Sasukeho, ale dřív jeho, možná bych se do něj zamilovala, ale pořád jsem patřila někomu jinému, pořád jsem patřila tomu, který mi nejvíce ublížil.
Jen sem kývla hlavou a pak jsem od něj odtrhla pohled a podívala jsem se před sebe.
„Matka říkala, že jestli chceš můžeš, už klidně chodit, ale nemáš ještě nikam chodit.“ Oznámí mi a já se tomu jenom usměju. Pomalu přehodím nohy přes roh postele a pomalu se snažím vstát. Jde to, ale moje nohy dali výpověď, protože jakmile jsem na ně přenesla svoji váhu. Ihned se podlomili. Než jsem stihla spadnout tak mě chytil.
„Děkuju, ale můžu se tě na něco zeptat?“ to je první co jsem mu řekla, když přišel. On jen kývl a já se pomalu nadechla.
„Jak se jmenuješ?“ jde vidět, že ho moje otázka vůbec nepřekvapila.
„Jsem Rei.“ Já se jen usměju a pokouším se znova postavit. Tentokrát to jde a je se vydám pomalu na cestu ven. Je tu překrásně všude kolem jsou lesy a louky. Pousměju se a sednu si na lavičku před dům.
„Páni, je tu krásně.“ Řeknu a dál se dívám na tu nádheru. Zelené stromy tančí ve větru a vypadají jak lesní vily. Louka s krásnými květinami, vypadá jak ten nejkrásnější koberec. A nakonec krásné modré nebe.
„Jo je tu pěkně.“ Řekne Rei jako by nic a dál sleduje mého přikladu.
„Kde je tvoje matka?“zeptám se ho a podívám se na něj, on mi pohled opětuje.
„Za chvilku se vrátí“ oznámí mi a jde do domu.