Like a boy 10

10. kapitola - Slzy

Před kanceláří Hokageho panoval čilý ruch. Ninjové čekající na mise se tísnili v malém uzavřeném prostoru, jako by byli sardinky. Kakashimu se podařilo protlačit se dopředu a společně s Kurenai se vetřít do pracovny Třetího.
„Jak je to tedy s těmi misemi?“ tázal se Hatake Kakashi. V místnosti byl jen jeden mladíček, tvářící se poněkud rozpačitě a zřejmě nevěděl, kam s očima.
„Ale Hokage tu není,“ zamumlal sklesle.
„Ale… jak to? Vždyť nás přece všechny svolal!“

Obyvatel Skryté listové se začala zmocňovat panika. Byli zoufalí z toho, že se už dobrou půlhodinu vůbec nic neděje. A pak zaslechli přiškrcený hlas starce, který se mezi nimi nemohl prodrat.
Jiný Jounin se ochotně chopil velení. „Ustupte Hokagemu! Uvolněte cestu!“
Ozvalo se několik hlasů, které tvrdily, že jít z cesty nemůžou, jinak přijdou o mise a ve vesnici je prý teď neskutečná nuda. Do toho zahřměl hlas Hokageho, že žádné mise nejsou, a nechť okamžitě všichni Shinobi z Listové vyklidí chodbu.
Ninjové zklamaně odcházeli. Vůdce vesnice si ještě něco brblal do vousů, když vstupoval do pracovny, kde už na ně čekal jeho svěřenec-hlídač a Hatake Kakashi s Yuuhi Kurenai. Hokage je slušně vykázal z místnosti a pak, pln zklamání, usedl na židli. Z rozjímání ho vyrušil mladík, kterého si předtím nevšiml. „Pane? Nepovíte mi, co se stalo?“
Třetí si povzdychl. „Co přesně říkali vůdcové jednotek, když se tu shromažďovali?“
„Že mluvili s nějakým mužem v černém,“ přiznal voják.
„Vypadal takhle?“ Třetí odněkud vytáhl podobiznu muže se zahalenou tváří.
„S velkou pravděpodobností, Hokage-sama.“
„Ach, rozumím. Nuže, mladíku, tento muž je zločinec, jehož hledají po celé zemi, možná ještě usilovněji než Akatsuki. Kam přijde, tam nadělá jen samé zmatky a pak využije nepřítomnosti lidí a krade. Říká si šprýmař.“
Mladík rozpačitě přešlápl. „Takže… to on je všechny poslal sem?“ zeptal se pro jistotu.
Hokage přikývl. „A já je zase poslal zpátky,“ dodal pobaveně.

Naruto vyvlekl Hinatu za ruku ven z budovy. Nechtěl, aby Kamiho ušlapal proudící dav plný svalovců. Kiba Inuzuka se protlačil změtí těl a následoval svou matku, která hlasitě vrčela na každého, kdo jí zkřížil cestu. Ebisu byl snad jako jediný v úplném klidu. Na podobné žerty musel už být zvyklý.
Sasuke nebyl příliš nadšený tím, že přišel o možnost opět se pořádně zviditelnit, i když si ani na okamžik nepřipouštěl, že by mohl dostat nějakou déčkovou misi, a jít například zametat na ulicích smetí.
Sakura byla celá nervózní z toho, jak se na ni Sasuke díval. Nechtěla, aby ji tak propaloval pohledem, necítila se příjemně.

Hatake Kakashi je dohnal zanedlouho a vysvětlil jim, že celé to honění za misemi byl omyl a že bude nejlepší, když dnešní trénink zruší.
Hinata vymanila ruku z Narutova sevření, kývla hlavou a vydala se pomalými kroky, s rukama v kapsách, kamsi pryč. Sakura byla tak zaneprázdněná zkoumáním Sasukeho úšklebků, že si vůbec nevšimla, že její přítelkyně zmizela.

Slečna Hyuuga se málem srazila s Nejim, který ale někam spěchal, a proto jí nevěnoval pozornost.
Usadila se v parčíku a chvíli pozorovala oblohu. Chtěla snít… zapomenout… být zase chvíli tou plachou dívkou, kterou už téměř neznala. Jenže ani to jí nebylo dopřáno.
„Heleď, kluku, nešel bys s náma do západní arény?“
Celá ztuhla, když na ni Kiba promluvil. „No, jo. Jo, to bude určitě… zábavné,“ prohlásila tlumeně a zvedla se ze země.
Inuzuka a Akamaru ji dovedli na místo, které znala lépe než kdokoli jiný. Tady kdysi trénoval osmý tým, všichni jeho členové, dokud ona byla „naživu“. Teď cvičiště zelo prázdnotou. Chvíli na to hleděla a bylo jí špatně ze sebe samé. Jenže pak přišel i Shino a ona nechtěla před chlapci vypadat hloupě.
„Už sis tu aspoň trochu zvyknul? Konoha je velká!“ škádlil ho Kiba.
„Jo, už se tu celkem vyznám,“ ujistil ho Kami. Hnědovlasému chlapci neuniklo, že se zadrhává v řeči.

Nevěděla, co ji to popadlo. Během rozhovoru s těmi dvěma se zeptala na sebe sama, na Hinatu Hyuugu. Dívali se na ni podezřívavě. Vymluvila se na to, že se o té dívce v domě pana Hiashiho vůbec nemluví.
Kiba přikývl a začal vyprávět: „Nechceme o tom mluvit. Strašně nám chybí, víš? Byla pro mě jako mladší sestra, no, možná spíš přítelkyně, ale to je stejně vedlejší. Trošku se bála, to je normální, ale hlavně… vždycky si dokázala každýho získat.“
Postupně před ní oba hoši odhalovali věci, které by se jinak nedozvěděla. Popisovali, jak ji viděli oni, co pro ně mělo největší význam a jak tragické bylo loučení s ní.
„Byla to velká legrace, když jsme zjistili, že se Hinata bojí brouků,“ vyprávěl Kiba Inuzuka. „Tady Shino ji totiž obalil svým broučím vláknem, a protože bylo z živých brouků, tak se samozřejmě hýbalo.“ Při těch slovech se Hinata malinko otřásla, ta vzpomínka jí příjemná nebyla. „No… tos měl vidět, úplně ztuhla, pak zrudla, a když si Shino všiml, že omdlívá, vrhl jsem se k ní a přistála mi v náručí.“
„Celou dobu jsme si ho s Kurenai sensei dobírali,“ přidal se Shino Aburame. „Že je princ, co zachraňuje princeznu.“
Hinata se na ně podívala. Mlčela, ale z očí jí začaly kanout slzy. Měla by se rychle zvednout a odejít, než ji odhalí.
„Kami? Ty brečíš?“
Ouha! Teď už je na všechno pozdě. „Hai!“ Smutně sklonila hlavu.
„Ale, chlape, to jsem teda nevěděl, že jsi až takhle citlivej!“ neodpustil si Kiba netaktní připomínku.
Shino se zatvářil podezřívavě. „Co tě tak rozesmutnilo?“
Podívala se na něho, slzy jí pořád kanuly z očí. „Když já… já… Muselo to být krásné, být tady s ní. Jsme… jsme přece z jedné rodiny a… ji tu musel mít každý rád.“
Kiba ho poplácal po rameni. „Ale… je to těžký, ale překonáme to. Vždycky tu pro nás bude. Odteďka nás chrání z oblak. Jako pravý Shinobi!“
Hinata na něho vděčně pohlédla. Ne, její lest neprokoukli. Byla tomu ráda, ale přece jen se zvedla, zabručela pozdrav na rozloučenou a rozběhla se pryč. Musela domů, všechno si to srovnat v hlavě.