Ztracená

Vždycky ke svým FF napíšu nějaký úvod... Kde mě to napadlo, proč jsem to napsala zrovna takhle... Ale ne dnes. A proč? Prostě protože na to nemám náladu.

Vždycky jsem tě sledovala z povzdálí. Když jsem tě poprvé uviděla, nevěděla jsem, jakou budeš v mém životě hrát roli. Ale když jsme se setkali podruhé... Hned mi to bylo jasné. Najednou jsem věděla, co k tobě cítím, ale nevěděla jsem, kde se ty city vzaly. Prostě tam najednou byly. Ale tys mě nechtěl. Nikdy jsem se tě na to nezeptala, ale bylo to jasné. Mohla jsem to vyčíst z tvých očí, z tvých gest. Když jsem zavřela oči, dokázala jsem si vybavit, jak vypadáš a věděla jsem, cos na sobě měl naposled, když jsme se viděli. Když jsem byla někde v tichu, dokázala jsem si vybavit tvůj hlas. Možná ten hlas neříkal zrovna nejkrásnější věci, ale vždycky, když jsem ho slyšela, zhoupl se mi žaludek, propadl se až někam bůhvíkam a kolena se mi podlomila. Byl jsi pro mě vším. A stejně jsem ti to nedokázala říct. Pokud jsem s tebou mluvila, má pusa automaticky jela dál a vykládalo, ale srdce mi pukalo a mozek nebyl schopný přemýšlet. Nevím, jestli jsi o tom věděl. Asi ano. Ano, řekla bych, že sis toho všiml. Proč taky ne? Ach, a pak jsem se dozvěděla, že někoho máš. Byla jsem smutná. Když jsem viděla, jak láskyplně se k ní chováš a jak jí nosíš růže, byla jsem najednou zklamaná, strašlivě zklamaná. Tehdy jsi nesl růži a já bláhově zadoufala, že by mohla být pro mne. Pro mne! Nebyla. Byla pro ni. Jak já ji nenáviděla! Ale věděla jsem, že bys mě nikdy nechtěl. Byla jsem pro tebe jen malá, uřvaná holka, i když jsem se kvůli tobě snažila změnit. A jak moc. Začla jsem být povahově taková, abych se ti líbila. Protože tys pro mě byl tím jediným. Jediným na světě! Možná, že kdybys mě jedenkrát políbil, dala bych ti pokoj. Určitě by mi ale stačilo, kdyby si se mnou chodil, jen pár dnů. Ale tys měl oči jen pro ni. A ona jen pro tebe. Na tohle jsem myslela dlouho. Nevěděla jsem, co bych měla se svými neopětovanými city udělat. Ale teď už to vím. Už vím, co s nimi. Už vím, co mám dělat. A ty toho nejspíš ani nebudeš litovat. Ale to nevadí, já si na tebe počkám.

Sakura vzala do ruky kunai. Napustila si horkou vanu. Oblečení spadlo na zem a ona vlezla do vany. Zavřela oči a natáhla levou ruku. Pravou bodla. Zakřičela. Vana se začala plnit krví. Horká voda stále přitékala, ale to už Sakura nevěděla. Její poslední myšlenka patřila tomu, kdo zhatil její život, kdo jí uvrhl do emocí, které nikdy předtím nepotkala, a tak nevěděla, co s nimi.

Jednou se potkáme, Asumo. Počkám si na tebe v pekle!