Dědictví Bílé vlčice – Návrat? – část 19.

Kazemi a Kankurou

Kazemi propustili po dvou dnech z nemocnice, kdy ji lékař pustil do domácího léčení. Samozřejmě se hned dozvěděli novinky od Mari, která přes svůj stav musela zůstat zde v Suně.
„To je skvělé, že se vás vidím.“ Uvítala je u Gaary doma.
„Já tě taky, švagrová.“ Objal ji, ale Kazemi se to ani za mák nelíbilo. Pak si všimla, že je těhotná.
„Gratuluji k miminku.“ I když ji jednou už gratulovala.
„Ztratila paměť.“ Vysvětlil Kankurou.
„To je mi líto, ale věřím, že se vše dá do pořádku. Jo a mimochodem někdo unesl Sasukeho, byla tady Shira žádat o pomoc, ale neuspěla. Utekla a Itachi řekl Gaarovi, Temari, Maerovi, mě a Bakimu, kde se Sasuke nachází. Vyrazili před pár chvilkami.“ Informovala je Mari. Kankurou byl šokovanější než Mari, když viděla Itachiho stát v Gaarově pracovně.
„To jsou mi novinky a jak koukám vůbec se nenudíte. A co mizukage?“ Mari mu to řekla.
„Můžeš uložit Kazemi?“ zeptal se Kankurou. Musel si něco vyřídit a to nemohlo počkat.

„Dále,“ zaznělo z pracovny.
„Zdravím, mohl bych se spolu s Kazemi na pár dní ulít ze Suny?“ zeptal se Kankurou.
„Ale jistě. Proč?“ zajímal se Baki, předem znal odpověď, protože dostal k večeru zprávu o Kazemině stavu.
„Jen tak a díky.“ Poděkoval a byl pryč.

„Je mi trapně, že si nemohu vzpomenout na nic, ale vím, že bych tě měla znát.“ Kazemi se začervenala.
„Proč? Nemusí, jsem ráda, že tě Kankurou zachránil od té potvory Kary!“ poslední slovo doslova vyprskla.
„Kary? Kdo je to?“ už jen z toho jména ji bylo špatně a podivně se třásla strachy. Mari se hned plácla přes pusu a než se stačila omluvit do pokoje vstoupil Kankurou.
„Ta tě již nemusí trápit.“ Sdělil prostě.
„Nechám vás o samotě.“ Řekla Mari a odešla jak ji to její stav dovoloval.
„Nechci spát sama.“ Prosté sdělení. Kankurou jen kývl na souhlas a odváděl ji z Temařina pokoje do svého. Kde měl náhodně dané letiště. Už od puberty.
„Tvůj pokoj je skvělý.“ Kochala se Kazemi.
„Jsem rád, že se líbí. Pokud by jsi chtěla mohli bychom ho změnit na ložnici. Tedy pokud nechceš bydlet ve svém domě.“ Pronesl Kankurou.
„Jistě, je času dost a…,“ nedořekla, bolest v hlavě ji donutila kleknout. Kankurou již chtěl zajít pro nějakého medika, když se Kazemi udělalo dobře. „Jsi v pořádku?“ strachoval se Kankurou.
„Jsem, jen bolest hlavy nic víc. Neboj se o mě ani o naše dítě.“ První zmínka toho, že si pomalu uvědomuje, kdo je.
Kankurou se usmál, tak oslnivě, že až zalapala po dechu. „Přeci jen jsem viděla matný záblesk své minulosti. Vím, že jsem pomáhala své sestře rodit.“ Pokrok a velký.
„To je správné, jen krůček po krůčku.“ Začal se těšit na společnou budoucnost.
„Jsem nesmírně rád, že mě osud přivedl k tobě. Bez tebe by můj život nebyl životem. Miluji tě víc jak svůj život. Už nikdy nechci být odloučen od tebe. Od svého srdce a života. Těším se na to jak naše děti budou vyrůstat vedle jiných.“ Vyznal se Kankurou.
Kazemi byla v mírně šoku, ale v hluboko sobě cítila to stejné. Ovšem pro ni to bylo stále nové a bude chvíli trvat než se si vše uvědomí.
„Časem snad budu schopná říct ti podobná slova. Nezlob se, prosím.“ Pronesla Kazemi sklíčeným hlasem.
„Proč bych se měl zlobit? Na tebe si počkám vždycky. Odejdu, aby ses mohla vykoupat a převléci. Na posteli leží tvoje pyžamo nevěděl jsem jaký vzít, tak jsem ti vzal tohle.“ Ukázal na modré pyžamo.
„Díky, to jsi nemusel.“
„Ale ano. Také jsem s pomocí Mari donesl nějakou tvoji kosmetiku.“ Zčervenal, o těchto věcech by nemněl vědět.
„Jsi zlatíčko.“ Políbila ho na rty a odkráčela do koupelny pyžamo si vzala sebou.
Kankurou jak slíbil, tak odešel, aby Kazemi mohla v klidu provést večerní hygienu.
O hodinu vstoupil do svého pokoje a našel již spící Kazemi. Opatrně si vzal svůj noční úbor, šel se vysprchovat do Temařiny koupelny.
Vrátil se a velmi jemně si lehl do postele, aby ji neprobudil. Otočil se tváří k ní. Spala jako malá. Rysy byly klidné. Vypadala jako anděl. Kankurou ne a ne usnout.
„Jsi můj anděl.“ zašeptal k ní. jemně ji pohladil po vlasech a vychutnával si jejich hebkost. Cítil vůni šeříku.
Nakonec se mu to povedlo. Snil svůj krátký sen…

Kimm a Kiba; Neya a Akamaru

Spíše se tady někdo objevil…
„Ty?“ pronesl Oyashi s překvapeným hlasem.
„Ano já. Smrt Dědiců je trestná a to ty víš, že?“ zeptala se ho Bya.
„To si vymýšlíš!“ na chvíli v jeho očích bylo možné spatřit strach.
„Ne a proč si myslíš, že jsem tady?“ zajímala se Bya, která zde byla, ale zároveň ne. Byl to pouze její duch.
„Nevím, ale jsi mrtvá!“ zakřičel Oyashi. Nikdo z vlků ani Kimm s Kibou nechápali s kým to mluví. Prostě se jednu chvíli napřahoval ke smrtelnému zásahu a další zkoprněl, dýka mu vypadla z ruky jakoby ho pálila.
Dýka měla v sobě pojistku, která se aktivuje pouze, když se ocitne v blízkosti Dědice. Tenhle případ nastal.
„… ne! Tohle ti nedovolím!“ ohnal se po neviditelném nepříteli, tak nešťastně, že se bodl přímo do srdce. Z úst mu vytekl pramínek krve a než stačil dopadnout na zem, byl již mrtvý. Vlci než mohli nějak zareagovat, tak Kiba a Kimm začali synchronně útočit po všech vlcích. Někteří se vzdávali a jiní se urputně bránili.
Nyar a Kyar toho hned využili, chopili se Sachiko Yukiko a utíkali pryč z bojiště.
Neya si toho stačila všimnout. Podala zprávu všem svým spolubojovníkům a společně s Kimm utíkaly pro Sachiko Yukiko.
Kiba s Akamarem přesilu taktak zvládali, ale nevzdávali se.
Nemohli.
Oni na rozdíl od svých protivníků měli pádný důvod přežít. Přeci nemohu dovolit, aby se Kimm proměnila ve vlka. Ona by mě zabila ještě jednou. Tohle v plánu nebylo. Blesklo Kibovi v hlavě.
Také chtěl jít pro svou dceru, ale byl obklíčen nejméně šesti vlky. Akamaru na tom byl podobně.

Kimm a Neya se řítily jak jim zbývající síly stačily. Mě neuniknete! Pomyslela si Kimm.
Budu mít konečně příležitost si pohovořit se svými bratry. Myslela si Neya, chtěla konečně vědět, proč ji byla existence dalšího bratra utajována.
„Neschovávejte se!“ zařvala Kimm.
„To také nechceme!“ zněla odpověď.
Všichni se potkali na menším palouku, kde si stanuli v tváří v tvář. Znáte to jako v těch starých westernech.
Na jedné straně stála Kimm společně s Neyou a na druhé Nyar – v lidské podobě – a Kyar ve vlčí, držel v tlamě malý uzlík.
„Na co ji potřebujete?“ optala se Kimm.
„To tě nemusí zajímat! Máme vlastní plán a musíme vám poděkovat. Nevěděli jsme jak se máme zbavit Oyashiho a ono to šlo, tak lehce. Čekání se vyplatilo. Náš pán bude potěšen, že dostane takovou oběť.“ Narážel na svého pravého pána.
„Ale musí je to moje dcera a kdože tvůj pán?“ zajímala se Neya.
„Nebude se ti líbit, kdo to je. Počkáme si asi pět minut. Pak dorazí.“ Oznámil Nyar a pohodlně se posadil jako by byl na pikniku. Kyar ho napodobil.
Jen Kimm a Neya ovšem byly jako na trní, kdyže to a kdo, že se to vlastně objeví. Pět minut plynulo velmi pomalu.
Jen do chvíle, kdy se tam objevila další postava. Kimm byla povědomá, ale nemohla si vybavit, kde ho viděla a odkud ho zná.
Vlasy měl hnědé jako Kiba. Jen byl o něco vyšší. Pak se otočil a Kimm společně s Neyou zalapaly po dechu.
„Ty nemůžeš být…?“ kroutila nesouhlasně hlavou.
„Ale jsem. Děkuji hoši za vaši pomoc.“ Poděkoval Nyarovi a Kyarovi.
„Není zač,“ řekl Kyar za oba.
„Je na čase říct celý Byin plán, ne?“ ozval se poslední příchozí.