Sakura no Kami - sama ep. 3: Žhnoucí Slunce

Když jsem byla naživu, ráda jsem chodila v jedné malé vesničce s Hinatou a Ino na trh. Měli tam všechno. Oblečení, jídlo, hračky, zbraně... Byla to legrace. Pozorovaly jsme tam lidi, koupily si tam oběd a bezstarostně tlachaly. Občas s námi chodila i TenTen a v poslední době začala Hinata brávat i Hanabi. Bylo to skvělé, a já na to chtěla zavzpomínat. Možná jsem taky doufala, že tam holky uvidím. Tak jako tak jsem se do toho města vydala, a nakonec se stalo něco, co jsem čekala ze všeho nejméně. A potkala jsem se s dvěma novými... Nevím, jak jim mám říkat. Nejsou to Bohové, ale mají jejich schopnosti. Však uvidíte.

Sakura se proplétala mezi lidmi. Byla v městečku s úzkými uličkami, kde právě probíhal trh. Nalevo od sebe viděla malou, sotva pětiletou holčičku, okolo které stál hlouček dospělých. Ta se právě nějakému starému pánovi na vozíčku, nejspíše jejímu dědečkovi, chlubila se svými novými kalhotkami, na kterých byl velký znak ohnivé země. Sakura se pousmála, když pohlédla na hlouček dospělých, z nichž skoro všichni souhlasně pokyvovali hlavami. Žena stojící za vozíčkem starého pána právě hleděla do dáli na mladého hnědovlasého ninju. Ten si toho všiml, usmál se, zamával jí, a potom jí poslal vzdušný polibek. Žena se lehce začervenala, také se usmála a něco ninjovi naznačila ústy. Nejspíš jen potvrzovala jejich večerní schůzku.
Všichni okolo se smáli, povídali si. Prodavač sýrů právě vykřikoval ceny svého zboží. Pohledný muž prodávající oblečení lákal kolemjdoucí ženy příjemným, hlubokým hlasem, aby si koupily něco pěkného na sebe. Žena u kašny, která právě dávala oplatek svému synovi, se zachvěla a pohlédla vzhůru k nebi. Sakura tomu nevěnovala pozornost a svůj zrak obrátila zpět ke skupině holčičky s dědečkem. Dívenka teď seděla pánovi na klíně, máchala rukama ve vzduchu a něco vzrušeně pokřikovala. Všichni okolo se smáli.
Ozval se rachot vycházející jakoby ze samotných hlubin země. Žena hledící k nebi vykřikla. Země pukla.
Lidé ječeli, domy se řítily, země se třásla. Nějaké dítě se dalo do pláče, jiné jen strnule hledělo na svou malou kamarádku a její rodinu, které teď pohltila zem. V očích rodiny s dědečkem se objevil strach. Jen stařík se při pádu do hlubin usmíval, jako by se těšil na setkání se samotnou smrtí.
Sakuře se rozšířily oči zděšením. Bylo jí jasné, že tohle se neděje jen tak. Za tohle určitě může nějaký Bůh, napadlo jí. Ale jak zjistit který?
Blondýna prodávající knihy zaječela. Její stánek už také padal vstříct smrti. V poslední chvíli svého života se podívala na Sakuru. Její oči naprosto jasně říkaly, nebo spíše se ptaly, proč s tím Sakura nic neudělá. Bohyně nevěděla, jak je to možné, že ji žena viděla, ale dostala vztek. Vztek na toho, kdo zabil tolik nevinných lidí. Vztek na toho, kdo za tohle může. Vztek na toho, kdo způsobil tohle neštěstí.
„Néééééééé!!!!! Ty haj*le, ať jsi kdokoliv, proč?!? Nikdo nemá právo zabíjet lidi! Nikdo nemá právo jen tak jim krátit jejich životy!!!“ vykřikla ve vzteku Sakura. Najednou zablesklo bílé světlo, a na místě, kde ještě před chvílí stála Bohyně Země, se jen válely trosky domů.

„Dobrý den, má milá. Víš, že je velmi nevychované takhle hulákat jen kvůli několika životům?“ Sakura stála ve velké bílé místnosti. Mluvil na ni nějaký muž. Měl oči... celé zlaté. Žádné bělma nebo zornice. Jen zlaté oči. Hnědé, rozcuchané vlasy. Znuděný výraz. Úzké obočí. Rty zkroucené do jakéhosi úšklebku. Černý oblek, takový jaký občas nosili i muži na zemi. Černou kravatu, lehce povolenou. Košili měl vykasanou a působil ledabylým dojmem. Sakura se ho bála. Cítila se před ním jako bezbranné zvíře, které se krčí ve své noře před predátorem, který se natáhne a vytáhne ji z bezpečí. Nemohla sice poznat, kam se zlaté oči dívají, ale byla si jistá, že Zlatooký sleduje jen ji. Jistojistě se na ni díval a zkoumal ji svým pronikavým pohledem. Uhnula očima a všimla si ženy, který se krčila opodál. Měla hnědé, utrápené oči a rovné, splývavé vlasy téže barvy. Nebyla vysoká, ale ani moc malá. Vlastně vypadala jako úplně obyčejná žena, až na to, že na sobě měla šaty. Byly prosté a obepínaly se jí okolo těla, ale od pasu dolů visely rovně k zemi. Byly z jakési zvláštní, jemné látky. Když se žena pohnula, zavlnily se a vytvářely tak podivný dojem. Když je osvítilo sluneční světlo z velkého okna po Sakuřině pravé ruce, měnily barvu. Chvíli byly bílé, pak šedé, hned zase lehce narůžovělé.

„Kdo jste?“ vyjela na Zlatookého Sakura.
„Ale zlatíčko, není zdvořilé takhle se ptát. A navíc, to samé jsem chtěl vědět já o tobě.“
„Jsem Sakura, Bohyně země,“ odpověděla na to a záměrně vynechala slovíčko „nová“.
„Aha, tak to ano,“ odvětil muž hladkým, jemným hlasem. „Tím se vysvětluje, proč jsi tak vyváděla. No, musím tě zklamat, má milá, ale za to neštěstí můžu já a ty s tím nic neuděláš.“
„Ale to nemůžete! Nemůžete přece...“ bránila se Sakura.
„Že ne? Já jsem Osud, má milá. Řídím životy všech lidí, řídil jsem i ten tvůj bezvýznamný. Proč si myslíš, že se ten tvůj Sasuke tak najednou vrátil, zrovna, když jsme potřebovali někoho dost naivního a hloupého, aby bezmezně sloužil těm hlupákům lidem? A proč si myslíš, že se tě nikdo nepokusil zastavit? Nebo proč se asi tak ten tvůj kamarádíček Neji narodil s takovým talentem ale ve vedlejší linii klanu Hyuuga? Ach ano, abych nezapoměl, tohle je Štěstěna,“ mávl rukou směrem k ženě, která si od něj udržovala určitý odstup. „To ona řídí takové ty nedůležité drobnosti náhody, třeba jestli dá gól tenhle nebo tamten, nebo jestli na kostkách vášnivého hráče padne šestka nebo dvojka.“
„Nechci, abyste ještě někdy udělal něco takového,“ řekla Sakura s tvrdým pohledem.
„Vážně? Tak víš co? Zahrajeme si. Když vyhraju já, můžu si dělat co chci, tak jako doteď. A když vyhraješ ty, tak už nebudu záměrně ubližovat lidem, platí?“
„Dobře, co je to za hru?“ otázala se Sakura a všimla si stolku za Osudem. Byly na něm pohozené kostky a několik figurek položených v mapě.
„Funguje to takhle. Každý z nás si zvolí nějakého favorita v lidském světě a pak klademe pasti a nástrahy soupeřovým favoritům. Jak velké ty překážky jsou, rozhodnou kostky,“ řekl Osud a začal složitě vysvětlovat pravidla.

Sakura hodila kostkami a v duchu zanadávala. Potřebovala nejméně osm bodů a podařilo se jí hodit jen šest. Po chvíli hry se naučila, že nejlepší je mít nasazený kamenný výraz a neodhalovat tak své plány, a tak jej udržela i nadále. Posunula figurku ninji na nízké úrovni a tahem ženy v kimonu zařídila jejich setkání. Osud se pousmál, na kostkách mu padly dvě šestky. Nechal spadnout strom a ženu zabil. Sakura jen přimhouřila oči. Cílem této hry bylo dostat svého favorita do chrámu, kde měl pro svou zemi ukrást jakýsi svitek. Problém byl, že jediný ninja z Konohy, za kterou hrála Sakura, byl ten nemožný mamlas, jak jej sama nazvala. Měla v plánu, že jej žena v kimonu do chrámu odvede, protože znala cestu. Osud jí ale nedal šanci a Štěstěně stále padaly malé hodnoty, a tak mohla Sakuřiným plánům napomáhat jen drobnými náhodami. Ninja se k chrámu blížil jen pomalu a bloudil v kruzích. Osudův Vrah se ale k chrámu blížil velmi rychle, a tak bylo velmi pravděpodobné, že vyhraje. Hospodský Štěstěny zatím párkrát pomohl Ninjovi, ale k Sakuřiné výhře to nijak nestačilo. Nakonec byla donucena sledovat zoufalý boj jejího favorita a nájemného Vraha. Hodila čtyři body a ninja se vzdal. Osud se pousmál.
„Prohrála jsi.“
„Já vím, nejsem slepá.“
„Možná. Ale rozhodně vidíš méně než já.“
„Filozofuj si, jak chceš, ale dostaň mě zpátky na zem. Lidé mě potřebují.“
„Ale hodila by ses jim více, kdyby si viděla budoucnost. Dnes jsi prohrála jen těsně a to se nestává jen tak každému. Jako malou odměnu ti dám část svého zraku. Nyní můžeš vidět osud těch, kterým je pevně dán a možné cesty těch, jejichž život závisí na nějakém rozhodnutí. Přijímáš mou nabídku?“ zeptal se Osud zaskočené Sakury. Tohle rozhodně nečekala.
„T-tak tedy dobrá,“ zakoktala se a úplně zapomněla na doteď předstíranou vznešenost.
„Rád jsem tě poznal, Bohyně Země.“ zašeptal ještě Osud. Úsměv Štěstěny. Záblesk bílého světla. Salura se probudila. Ležela na zemi na prašné cestě. Zamrkala a protřela si oči. Neměla je teď celé zlaté jako ten, se kterým před chvílí mluvila, ale veškerá zelená barva z nich zmizela. Jen bílá a zlatá. Bílá v koutcích, zlatá koule uprostřed. Jako Slunce uprostřed Galaxie.