Sasori a jeho láska

Než začnete číst, tak je to krátká jednorázovka na Sasoriho a jeho kamarádku Yumi... Tím bych ji taky chtěla věnovat Yumi, která je skvělá holčina a díky CKS jsem měla možnost ji poznat osobně...
Nebudu kecat a tady máš ten příběh...

Ještě než začnu vyprávět svůj příběh, tak vám musím něco sdělit. Aby bylo od začátku jasno. Jsem zarytý umělec a to velice specifického rázu, zastávám názor, že umění je trvalé a věčné. Pokud to někdo nemůže chápat jeho chyba. Proto to také nikdy nepochopí jak je umění povznášející.
Ehmm… No nechal jsem se unést, ale zpět k mému životu…

Začal jako každý život narodil jsem se dvěma skvělým lidem. Jejich jména jsem zapomněl, ale pořád vidím svoji matku jak odchází s mým otcem na poslední misi. Starala se o mě babička Chiyo.
Jí vděčím za vše. Také mě seznámila s jednou milou dívku. Byla o tři roky mladší než já, ale vypadala starší. Hned jsme si padli do oka. Já ji poučoval o loutkách ona mě o květinách hlavně bylinkách.
Prožili jsme spolu krásné dětství. Jeden druhého jsme doplňovali. Také jsme si slíbili věrnost, a že se jednou vezmeme.
Pak jsme se asi pět let neviděli, protože musela s rodiči na jakousi pouť. Byly to dlouhé smutné roky, ale pak…
„Sumimasen.“ Řekli jsme oba naráz, když se nechtěně srazili.
„Sasori?“ zeptala se dívka. Okamžitě jsem ji nepoznal, ale něco v jejím tónu jejího hlasu mi napovídalo, že ji znám.
„Yumi?“ zkusil jsem to.
Po poznání se objali. Vychutnávali si blízkost toho druhého.
Ze mě se stal průměrný červenovlasý mladík. Z Yumi jemná kráska. Vlasy měla černé jako uhel a kovově se leskly. Hnědé oči zvýrazněné dlouhými řasy. Rty plné.
Mohl jsem na její tvář koukat donekonečna a neomrzela by mě. Trochu jsem zčervenal.
„Tolik jsi mi chyběl.“ Slyšel jsem jí říkat.
„Ty mě taky. Kdy jste se vrátili?“ zajímal jsem se.
„No… dnes ráno, ale řekla jsem si, že se stavím za tebou a ty jsi mi vletěl do náručí.“ Yumi opravdu dospěla. Taky když jí bylo osmnáct.
„Náhoda,“ sdělil jsem, „nechtěla bys zajít dneska na naše staré místo?“ zněla má otázka.
„Moc ráda. Pro tebe si čas vždy udělám. Tak třeba v osm?“ nadhodila s úsměvem, který mi scházel.
Bylo domluveno a nevím proč jsem se musel nějak lépe obléci a být prostě jako ze žurnálu.
Na místo jsem dorazil o pět minut dříve a moje kamarádka na minutu přesně.
Stačil jsem ještě nachystat deku a nějaké to jídlo.
„To je nádhera.“ Rozplývala se.
„Jsem rád, že se líbí. Koláčky pekla babička.“ Opět to zrádné začervenání se.
„Ty dobrý, připálený?“ babička vždy ty koláčky malinko připekla, ale jinak neztrácely na chuti ani lahodnosti.
Kývl jsem na souhlas.
Během jídla jsme toho napovídali, že nás pomalu bolela pusa. Ani jsme si nevšimli, že kolem nás vysvitly hvězdy.
„Musím ti něco říct.“ Náhle spustila Yumi.
„Povídej.“ Začínal jsem se bát.
„Nevím jak ti to mám říct.“ Byla celá ne svá a nervózní.
„Neboj já to přežiju.“ Ujistil jsem si ne dost pevným hlasem, ale jí to stačilo.
„Jsem zasnoubená.“ Bylo to venku!
„S kým?“ zeptal jsem se přiškrceným hlasem.
„Toho neznáš, ale je vážený v zemi Větru. Rodiče mě chtějí provdat za někoho z vyšších společenských vrstev. Já vím, že jsme si slíbili, že budeme spolu, ale věř mi, že moje srdce a duše bude patřit navždy tobě.“ Chtěla mě políbit, ale já se odvrátil. Ovšem moje touha po ní a ostýchavost byla tatam. Nedokázal jsem odolat.
Můj polibek byl o něco náruživější, ale Yumi nebyla překvapena. Jakoby to čekala. Vůbec se nebránila.
Tak začala naše první a zároveň poslední noc, vychutnávali jsme si ji plnými doušky a měsíc byl svědkem naší lásky. Bylo to něco neskutečně krásného.
Od té noci, kdy se mi oddala jsem ji viděl jíž jen dvakrát a to na její svatbě. Byla krásná nevěsta. Jen mi rvalo srdce, že nemůžeme být spolu…
Možná proto se moje srdce zatvrdilo a také jsem se dal na dráhu zločinu. Potkal jsem Kisameho a ten mi nabídl pozici v Akatsuki, souhlasil jsem.
Občas jsem slyšel něco o Yumi, že se trápí a je nešťastná, ale pro mě bylo pozdě se vrátit. Navíc bych se nedokázal vrátit zpátky.
Pak jsme měli úkol zajmout kazekageho a já tuhle šanci nechtěl promeškat.
Spatřil jsem ji hned jakmile jsem se dostal do vesnice. Vedle ní stál chlapec, kterému mohlo být tak deset let, ale co mě nejvíc zamrazilo byla jeho tvář. Moje tvář. Připadal jsem si, že hledím do zrcadla minulosti.
Snad to není…? Mohl by být mým synem? Nechtěl jsem, aby mě viděla, beztak mě nenáviděla, že jsem zběhnul…
Jako trest byla smrt z rukou mých loutkových rodičů a částečně babičky Chiyo a té mladé holky…
Ji jsem skutečně miloval… byla jediným světlým bodem v mém životě…

Dovolila jsem Sasorimu, aby si se mnou onu noc dělal co se mi zlíbí. Tohle se už nikdy neopakovalo.
Za dva měsíce jsem se vdala, ale byl to pro smutný den, i když jsem ho neviděla věděla a cítila, že tam je… copak si asi musel myslet?
V době svatby jsem pojala podezření, že jsem těhotná. Můj manžel to nepoznal, že to dítě není jeho.
Shodou okolností se narodil osm a půl měsíců po svatbě. Jen mě na chvíli vyděsilo, že je tak podobný Sasorimu. Dala jsem mu jméno Kazuma.
Když nebyl můj manžel nablízku. Tak jsem mu vyprávěla o jednom muži, který pro mě hodně znamenal.
„Jak se jmenoval?“ zeptal se Kazuma. Někdy mě zaráželo, že jsou si tolik podobní. Stejné vlasy, oči…
„Jmenoval se Akasuna no Sasori. Byl to můj dobrý přítel.“ Sdělila jsem mu.
Když vesnice byla napadena a kazekage někam záhadně zmizel měla jsem pocit, že ho vidím, ale bylo asi moje zbožné přání.
Od jeho odchodu jsem ho pak již neviděla ani neslyšela. Kazekage se vrátil. Můj život byl bez něho tak prázdný… stýskalo se mi po chlapci, který mě dokázal rozesmát a z jeho znalostí jsem si vytvořila loutku s jeho podobou… nikdo o ní nevěděl jen já.
Ovšem jednou se divně zakymácela a spadla na břicho… bylo to zlé znamení.
Můj syn se nikdy nedozvěděl, kdo je jeho pravý otec. Miloval více představu o tak hodném příteli, který zemřel při obraně vesnice než nevlastního otce.
Přeci jen to bylo lehčí než mu říct, že se z něho stal zločinec. Všude se chlubil, že já ho znala.
Jakoby tomu osud chtěl, tak jsem svému manželovi nedokázala povít žádného dalšího potomka. Asi třikrát jsem potratila. Vzdali jsme to a můj syn převzal po otci titul.
Nikdy jsem nepřestala Sasoriho milovat.

Dva lidé, dva odlišné osudy, ale přesto, tak úzce propojeny. Nevím jak to bylo mezi nimi, ale chtěl by jsem, aby můj otec byl legendární Sasori, loutkář, kterému nebylo rovno. Všiml jsem si, že jsem mu nápadně podobný. Zahlédl jsem v matčině tajné schránce jeho fotografii a pak jsem se podíval později, když máma nebyla doma. Jakoby jsem mu z oka vypadl.
Od té doby jsem měl podezření, že jsem jeho syn. Otci jsem nebyl podobný v ničem. Dokonce mě víc bavily loutky než společenská etiketa.
Vždy jsem si představoval, že byli v mládí milenci a já jsem výsledek. Zní to šíleně, ale mě se to líbí…