Láska si vybírá jen jednou toho pravého 12

Navždy

„Pokud je tohle z mého snu,“ zastavila se a celá se třepala od zjištění její situace, „ tak, co mě čeká na konci?“ Tiše postupovala hlouběji do lesa a čím dál, tím hlasitěji slyšela zvuky z nedalekého boje.
Každým krokem se stupňovala její zvědavost a strach, pak se ale náhle zastavila-Třeba to ani nejsou oni, třeba vběhnu do boje někomu úplně cizímu - strach a smutek pod touhle představou zakryl úsměv.
Chvíli stála a přemýšlela, jestli se tím snem nenechala unést, ale slova, která se ozvala z poza nedalekého chrástí se jí vryly do srdce, vyhnaly úsměv z tváře a nohy donutily k chůzi.
„ Zemřeš!...Zabiju tě, tak jako si ty zabil otce a matku!! Tak jako trpěl celý klan kvůli tobě, budeš trpět ty!!“ Pak už neslyšela nic.
Co se stalo?!?! CO SE STALO!?!? - běžela až skoro nemohla popadnout dech, drala se mezi starými větvemi a nevnímala to hrobové ticho, které na ni působilo jako smrt.
Najednou se zastavila, poznala keře, které ve snu zakrývali onu podívanou na dva bratry. Vkročila do nich, a tak, jako předvídala, spatřila za nimi je!
Nestáli ale tak, jak v to doufala, nestáli tam v objetí ani se nesmáli a v tento moment by jí bylo jedno, kdyby se smáli jí. Vlastně nestáli vůbec, Itachi klečel s hlavou skloněnou k zemi a jeho vlasy zašpiněné potem a krví mu překrývaly onu tvář, která si nyní zachovala výraz naprostého klidu. Sasuke byl nad ním, nestál, spíše se zdržoval v póze přikrčených nohou, s kunaiem v pravé ruce, s výrazem nenávisti a se svým úšklebkem, který se od onoho dne, kdy jej viděla naposled, vůbec nezměnil. Najednou vymrštil tu svou pravou ruku, která měla být pro Itachiho osudná.
Sakura nikdy nevěřila na náhodu, ani na znamení, ale v ten moment si uvědomila, že nebýt snů, které ji poslední roky ničily život, nepoznala by Itachiho, nenašla by lásku, neutekla by z Konohy, nenašla by je tu, nebýt těch snů, byla by tohle pro Itachiho poslední chvíle jeho života.
„NÉÉ!!! TO NÉÉ!!!“ Vyběhla z keře a běžela k nim. Sasukeho její zjev zastavil, pohlédl na ni s tím jeho úšklebkem, který prozrazoval jeho pohrdání, co mu ale sebralo dech a vyhnalo onen úšklebek z tváře bylo zjištění, že Sakura nepláče pro něj, nýbrž pro jeho bratra, který se mu v paměti vždy ukázal jako bezcitný zabiják a bastard, který mu sebral jeho rodinu. Nepohnul se, nedovolila mu to zvědavost, co se stane mezi těma dvěma ale taky slabost.
„Sakuro!? Co tady děláš?!“ Pohlédl na ni umírající Itachi a v jeho nevyzpytatelné tváři se značil strach. Poklekla k němu se slzami v očích, které jí stékaly po tváři jako z konve, jemně ho dlaní uchopila na rameno.
„ Miluji tě Itachi, strašně moc, nesmíš zemřít, ne teď,“ silněji stiskla kus jeho oděvu a pohlédla na něj , „ prosím.“
Podíval se jí do očí, do těch pistáciově zelených a krásných očí, které mu nedaly už dlouhou dobu žádného odpočinku, a usmál se.
Pro Sasukeho to bylo něco neuvěřitelného a s bolestí v srdci, která jej pomalu ovládala, a o které ani nevěděl, proč ji tam má, odkráčel několik kroků dozadu.
„Nenávidíš mě? Nejsem pro tebe nic? Byla to všechno lež?“ Mluvila tiše, šeptem, ne-snad proto, aby ji neslyšel Sasuke, v těle cítila bolest tak velkou, že jinak mluvit nemohla. Byla lékař, léčebná kunoichi a věděla, že Itachi umírá, moc vážná zranění utržel v boji se Sasukem. Přesto je začala léčit.
„Sakuro,“ jemně uchytl její ruku čímž jí zabránil v jeho léčbě, „ víš jako já, že to nemá smysl. Miluji tě Sakuro, ale už musím odejít.“
„Nesmíš!!!“ křikla, odtáhla ruce a hlavu opřela o Itachiho ramena.
„Odpusť. Vždycky sem tě miloval, ale nechtěl sem, aby si trpěla.“ Díval se na Sakuřinou hlavu, neviděl její tvář, ale slyšel vzlyky, slyšel každý její nářek, nenáviděl se za to, co jí provedl, měl ji toho dne vrátit zpět, nebo se na ni ani nepodívat a jít dál již tehdy, kdy ji uviděl. Nezpůsobil by jim tuhle bolest. Nevnímal nic okolo jen Sakuřin nářek a jemně ji hladil po vlasech, až pak najednou pohlédl na Sasukeho, jehož přítomnost na těch několik okamžiků zapomněl. V jeho tváři neviděl očekávaný odpor, ani výsměch a ten jeho úšklebek už se ani neukázal. Viděl slabost a smutek, a i když Sasuke nevěděl proč, Itachi to věděl.
„Trpěla, trpěla?...Miluji tě Itachi,“ krev na Itachiho plášti se míchal s čerstvými slzy, které, Sakuře skapávaly z tváře.
„ Sakuro, umírám, odejdu do světa pro vrahy,“ pohlédl na svého bratra, „odejdu do světa pro zloděje,“ zaplavil jeho hlas smutek a ani on se neubránil návalu slz, protože při vyslovení této věty pochopil, že už nikdy neuvidí Sakuru, její zelené oči, její neobvykle krásné vlasy, uvědomil si ale taky to, že Sasukemu nikdy neřekl to, co vždycky chtěl, nikdy mu neřekl to, co používají bratři normálně. Nikdy si neodpustil, že mu zničil život, a teď ještě ukradl jeho dívku.
„Sasuke!!! Proč!?!?,“ Křičela Sakura, postavila se a kráčela s nejistými kroky k Sasukemu, „ Ani nevíš jaký doopravdy je! Nevíš, co k tobě opravdu cítí!!“
„Sakuro,“ zastavil ji Itachi umírajícím hlasem, „ odpusť Sasukemu, odpusť mu to.“
„Itachi!? To myslíš vážně!?!?“ Pohlédla nechápavě na něj.
„ Slib mi, že mu odpustíš, prosím Sakuro.“ Opětoval jí svůj toužebný pohled.
Klekla k němu, neboť ji už nohy neposlouchaly, srdce jí bylo takovým rámusem, že neslyšela nic jiného, jen Itachiho slova.
Naklonil se k Sakuře a tiše jí řekl do uší :“ Sakuro, já umírám, zemřel bych za několik dní. Tady jsi neměla být, neměla si tu teď být!“
„ Itachi!?“
„ Miluji tě Sakuro. Ty si mi dala to, co mi nikdy nikdo nedal, dala si mi lásku, lásku a klid, navždy tě miluju…Nech mě ještě něco říct Sasukemu prosím.“
„ Nechci aby si odešel, miluji tě Itachi, navždy budu.“
„Já tebe taky Sakuro, vždy sem tě miloval.“ Pak se políbili na chvíli, která jim uběhla tak rychle, a s pocitem naprosté smutku, samoty a lásky se odtrhli. Sakura se chtěla postavit, ale nohy ji neposlouchaly, neměla sílu na to se postavit. Rychlým krokem k ní přiskočil Sasuke, pomohl ji na nohy a ona se slovy :“Nešahej na mě!!“ odešla několik kroků, aby jim dala soukromí, sama se opřela o strom a snažila se potlačit ten smutek a stesk.
„Nenávidím tě Itachi,“ klekl si k bratru Sasuke, „všechny jsi zabil.“ Tato věta vyvolala na Itachiho tváři milý úšklebek, už neměl sílu zakrývat city.
„Sasuke, miluješ Sakuru,“ řekl bez rozmyslu Itachi, „vím to,“ dopověděl, když uviděl Sasukeho nechápavý výraz.
„ Už by si měl zemřít, bratříčku, „ odpověděl mu klidně Sasuke a na tváři se mu opět objevil úšklebek.
„ Sasuke, zničil jsem ti život. Vyvraždil tvou rodinu, nechal jsem tě s pocitem nenávisti a ještě jsem ti sebral ženu, jejíž srdce už patří tobě, odpusť mi.“
To v Sasukem vyvolalo vztek :“ Ty bastar*e! Co si myslíš!?“
„ Miluji ji, ale už umírám. Sasuke, postarej se o ni.“ Pohlédl na Sasukeho, pak na Sakuru. Stála tam opřená o strom, a když poznala, že už domluvili, ze sil, o kterých ani nevěděla, že v těle má, se rozběhla k Itachimu.
Byl večer osvětlen září Měsíce, vzducem se nesl silný studený vítr a v tichu oné chvíle se ozýval pláč.
Itachi cítil jak jej opouští síly, krvavá skvrna na jeho hrudi se zvětšovala a víčka plná slz se zavírala, cítil chlad, chlad který ho obklopoval a pomalu se mu dostával do těla.
„Co to děláš bratře?!“ Malý kluk, potřeštěn závistí na svého milovaného, staršího bratra. Jejich matka a otec tu leží v krvi a teplo jejich těl odchází tak, jako důvěra onoho pošetilého chlapce k jeho vždy lepšímu bratrovi.
Vzpomínky se mu mihotaly hlavou, najednou zjistil, že není mnoho dobrých vzpomínek v jeho životě. Umírá a srdce mu drásá pocit naprostého odporu k sobě, nenávidí svůj život a jen láska, kterou si stejně nezaslouží ho hřeje po krvavém těle.
„Jak jsi řekl, odvrhl jsem tě a nenávidím tě, a abych tě mohl zabít…tak jsem přežil!!!“ Křičel tentýž kluk, jehož život se kvůli jeho bratru stal cestou samoty a nenávisti, a rozběhl se.
Tak moc jsem ti ublížil Sasuke, tak moc jsi kvůli mně trpěl.
„ Mé dítě! Mé jediné dítě!“ Křičela tentokrát žena sklánějící se nad svým už skoro dospělým synem, pokrytým krví a s mečem v jeho hubeném těle. „Ty vrahu! Ty bezcitný vrahu!!“ Obrátila svou pozornost na muže, jehož misí, bylo dostat jednoho z jinchuriiku. Tento mladý muž se mu postavil do cesty, a i přes varovaní člena organizace zvané Akatkusi, neutekl, za svého přítele položil život.
Nechtěl jsem, neměl jsem na výběr, vběhl do toho boje sám.
„Kdo je tam?!....Itachi ty!?!?“ V ten moment uviděl ty nejjasnější oči z celého světa, které už viděl a tato chvíle mu připomněla onu touhu být s ní. Šla po cestě v temnou noc a nezajímala se o okolí, na tváři jí poznal smutek.
Sakuro-na tváři mu přejel úsměv
„Kvůli tobě odešel, za všechno můžeš ty!!“ Když se hněvala, byla ještě krásnější.
„ Jsi netvor, který užírá jeho svět, JSI HAJ*L“ Chápal její zlobu a toho dne proklel svůj život.´
Trpěla si, stále trpíš...odpusť
„Ta bude moje a tuto noc si užiju a žádné přašivé hova*o jako ty mi v tom nezabrání!!“ Okřiknul se muž s kosou a vlasy bílými jako sníh.
Toho dne, měl jsem sto chutí Hidana zabít!
„Ne, nemluv, ještě si to zhoršíš,“ skláněla se nad jeho zraněným tělem a s neparným úsměvem léčila jeho zranění.
„Miluji tě Itachi, pokud je tvým osudem být sám, chtěla bych, aby si mi dal ruku a dovolil mi jít s tebou." Temná noc, kdy se jeho tělo naplnilo štěstím a srdce zkamenělé po tolika letech, mu poskočilo.
"Ne! Řekla jsem, že s tebou budu a nelituju toho." Seděla na posteli s hlavou skloněnou, ale s pocitem jistoty a lásky.
"Tak tohle je to překvapení?!?! Tak...Mám tedy jít!?" V tento den jí zlomil srdce, věděl to, viděl její bolest. Přesto nemohl udělat nic jiného, nemohl, neměl na výběr.
„ Měl by si na ni zapomenout, není to dívka pro tebe Itachi,“ řekl mu toho dne mistr loutek, kterému jedinému se mohl přiznat se svými city.
Není to dívka pro mě, nikdy nebyla. Sakuro patříš Sasukemu.
„Sakuro,“ vydal ze sebe koktavým a tichým hlasem, „odpusť Sasukemu, slib mu to.“
„Slibuju Itachi.“
„Miluji tě Sakuro... děkuju.“
„Já tebe taky Itachi, navždy budu.“ Sklonila se k němu a políbila ho na jeho studené rty.
Navždy? Navždy je dlouhá doba Sakuro….Miluji tě. Víčka mu ztěžkla, srdce umklo a hřejivým pocitem na svých rtech, vydechl naposled a odešel na další cestu.

Sasuke nevěděl, co si má myslet. Měl neuvěřitelný vztek, ale zároveň byl tak moc šťastný, když uslyšel slova, že ho Sakura miluje. Vždyť ta, na kterou dennodenně myslí ho miluje- Ne!! To je blbost, ona miluje bratra, navždy bude! - okřikl v ten moment sám-sebe.

Bolest, neuvěřitelná bolest ji zaplavila celé těla a ona bez pocitu jakékoliv síly, upadla na zem. Už neskrývala své city, srdce ji puklo, ruce se třepaly, nohy necítila a jako dva silné potůčky, jí stékaly po tváři slzy.
Nechal ji tam několik minut sedět v jejím žalu, pak k ní došel :“ Sakuro, pojď, půjdeme domů.“ Pak sebral svého bratra do náručí. Necítil k němu hněv, ani odpor, jako by se vše ztratilo oným polibkem mezi dvěma, pro něj nejdůležitějšími osobami. Sakura se tiše a pomalu zvedla a po Sasukeho boku v náručí s Itachim se vydali směrem do Konohy.
" Chceš se vrátit zpět!?" Vydala ze sebe po chvíli ticha. Šla neobratně a Sasuke ji často musel přodržet, aby nmespadla.
"Ne, jen ho položím nedaleko." Odpověděl bezmyšlenkovitě.
Proč to vlastně dělám? Proč jdu s ní, proč ji nemohu zabít!? -nadával sám sobě Sasuke, ale bez zastavení pokračoval dál.
Miluji tě Itachi, navždy -zvedla hlavu vzhůru k tmavé obloze a usmála se na hvězdy- tam někde jsi a já to vím.