Lhářka ep.1 Přetvářka

Mám nevlastní sestru, starší. Byla pro mě vždycky... nevím, jak to říct, ale hodně pro mě znamená. Když jsem ji jednou po dlouhé době viděla, udeřila mě do nosu její vůně. Když mluvila, tak její slova obletovala vůně žvýkačky a proplétala se písmeny. Zároveň jsem cítila pach cigaret, který mám neodmyslitelně spojený s dvěma osobami. Pro tu první, moji sestru, je to ten vyčichlý pach cigarety, která byla vykouřená před pár hodinami a ještě se ji ten člověk snažil překrýt parfémem nebo deodorantem. Ne tím sladkým, jaký často kupují manželé svým ženám, ale podivnou zkříženinou pánské vody po holení a ženského jemného parfému. A pak je tu ta druhá osoba. Můj táta. Nedá mi, abych ho nezmínila, i když s touhle povídkou to nijak nesouvisí. Vždy, když mě obejme, cítím hrubou vůni cigaret útočící na mé čichové buňky. Tu, jejíž původce dohořel teprve před několika minutami. Takováhle vůně je z mého táty cítit vždycky, i když je třeba na rodinné oslavě a několik hodin si nezapálí. Je to zvláštní. Moje máma cigarety nesnáší, nenávidí je z celého srdce kvůli svému dětství, které bylo celé provoněné jejich pachem. Když cítím vůni cigarety já, tak ve mně vyvolá spoustu příjemných vzpomínek. Mě vždycky fascinovalo to, jak některá vůně u jednoho člověka vyvolá kladnou reakci a jiný ji nemůže ani cítit. Zvláštní věc, tohleto.

Anko se podívala na cigaretu, kterou držela v ruce. V ústech měla stále její pachuť, a i když byla z poloviny nedokouřená, típla ji a schovala si ji na později. Přeci jen, musela už jít.Vstala a vešla z balkonu do svého pokoje. Prošla skromně zařízeným bytem, u dveří z háčku sundala plášť a vyrazila. Neutíkala dramaticky po střechách ani nezmizela s tichým pufnutím. Vždycky říkala, že je to pod její úroveň. Pravda ale byla, že to pro ni byl příliš nápadný způsob. Když procházela Konohou, chtěla zůstat nezpozorována a skrytá ve stínu. Tak skrytá, jak byla už několik let před zraky ANBU, jounninů i samotného Hokageho, z nichž všichni hledali špeha, který donášel informace Orochimaruovi. Po chvíli chůze se zastavila a koupila si větrové bonbóny. Když si jeden z nich vložila do úst a přitiskla jazyk k patru, ucítila tak známou chuť cigaret. Ušklíbla se. Po chvíli došla až k budově, kde genninové skládali chuuninské zkoušky. Byl čas.

Ibiki sebou mírně trhl, když Anko proletěla oknem a rozvinula před ním tu plachtu, kterou na chuuniinské zkoušky nosila už několik let. Povzdechl si a vynořil se zpoza látky tak, aby na něho viděli mladí shinobi i jeho kolegyně. Tak jako vždycky v její přítomnosti si nejdříve povšiml jejího vzhledu. Nejvýraznější na ní byl nejspíše ten zlověstný úsměv, který pochytila od svého někdejšího Mistra. Nasál do nosu vzduch a ucítil tu nezaměnitelnou vůni. Cítil jemný pach cigaret mísící se s nějakou voňavkou, která byla jakousi zvláštní smíšeninou té studené pánské a sladké dámské. Pousmál se a jizvy na jeho tváři se jemně zkroutily. Všechno bylo tak, jako vždycky. Tedy až na to, kolik geninů letos úspěšně složilo první část zkoušky. Docela určitě to bylo kvůli tomu uřvanému blonďákovi, který sice nic nevěděl, ale měl odvahu, která se přenesla i na ostatní. Anko zahulákala instrukce, kde se další den sejdou a co si mají vzít s sebou. Pak zmizela stejnou cestou, jako se objevila.

Když Anko rozdala instrukce a propustila geniny k branám, měla dost času na přemýšlení. Jsou tak mladí... A přece se jim tahle zkouška nejspíše stane osudnou. Jen Bůh ví, kolik z nich se dostane do závěrečného kola... A to potom přeruší Mistr Orochimaru. Nejspíš všichni zemřou, když se budou svými mladinkými ideály snažit bránit Listovou. Ale já s tím nemůžu nic udělat. Mistr mi zadal úkol, a já ho musím splnit. Takový je život, pomyslela si Anko, když hodila poslední špejli z dango knedlíčků a vytvořila tak znak vesnice, kterou se chystala zradit. Chystala zradit? Pche, já už je všechny zradila... Vždyť můj život je jedna velká lež... Všichni si myslí, jak Mistra nenávidím, ale to není pravda. Vlastně to byl od začátku jeho plán, že se vrátím do Listové a budu předstírat, že jsem od něj uprchla. Celou tu dobu jsem mu posílala informace a všem jsem lhala. Jsem zrádce. A až Konoha padne, tak já odejdu s ní. Pochybuji, že mě Mistr nechá naživu, bylo by to příliš neopatrné. Vím příliš mnoho. A navíc, kdo zradí jednou, může i dvakrát, pousmála se trpce, když se vedle ní zjevil ninja. Když ji dovedl k místu, kde leželi tři geninové zbavení svých obličejů i životů, tvářila se šokovaně. Přesně tak, jak bylo v plánu. Měla ráda, když věci běžely tak, jak si plánovala. Tahle situace se jí líbila. Poslala své pomocníky pro ANBUa sama utíkala lesem. Tak už to začalo... Přesně, jak Mistr říkal. V tom případě, zastavila se, tady za chvíli bude. Porozhlédla se kolem a když nikoho neviděla, usadila se na větvi a záda si opřela o kmen. Zapálila si cigaretu a jako vždycky zkoumala její chuť. Po chvíli ji vyrušilo nějaké zašustění v křoví, ze kterého se po chvíli vynořil Orochimaru.
„Tak, má žákyně? Jak pokračují mé plány?“
„Výborně, můj pane. Nikdo nemá ani nejmenší tušení, že pro Vás pracuji. Pořád,“ dodala, i když z toho nebylo jasné, jestli tím myslela, že ji unavuje špehování nebo tupost jejích oficiálních nadřízených a kolegů.
„Ani se nedivím. Jsi totiž mistryní v přetvářce a klamu, nemám pravdu?“
„Mistryně bych neřekla, můj pane. Jsem jen obyčejná lhářka, která je loajální ke svému skutečnému pánovi.“
„A to jsem velice rád.... Víš, co máš dělat. Chci, aby měli strach, ale dej si pozor, abys je nevystrašila natolik, že by zrušili chuuninské zkoušky. To bych byl velice nerad. Chtěl bych vědět, jak si můj mladý Uchiha povede. A ten liščí spratek mě zajímá taky. Postarej se, aby prošli. Oba,“ dodal Orochimaru, aby zdůraznil své rozhodnutí.
„Zajisté, můj pane.“
„Výborně. Později budeš odměněna.“
„Mou největší odměnou je sloužit Vám, Mistře.“
„Já vím. A teď běž.“
„Ano, Mistře,“ dodala ještě Anko a už utíkala pryč. Po chvíli doběhla na mýtinu. Přivolala tygry, kteří ji byli speciálně svěřeni pro tuto příležitost a nasadila výraz obrovské bolesti. Po chvíli se z houští vynořili dva členové ANBU. Anko se chytila za rameno a jemně poodhrnula svůj plášť, aby byla vidět její prokletá pečeť, dárek od Orochimarua na rozloučenou.
„Prokletá pečeť! To znamená, že....?“ ninja nechal otázku viset ve vzduchu. Anko se musela v duchu pousmát. Přesně tohle chtěla.
„Ano. Je tady,“ zašeptala a nechala se odvést do věže uprostřed lesa a rozvalila se tam na pohovku. Usnula a probudila se ve svých vzpomínkách. Tehdy, když byl ještě Orochimaru v Listové a její otec naživu. Kolik jí vlastně bylo? Jedenáct? Dvanáct? Nebo už čtrnáct? Nevzpomínala si. Od smrti jejího otce si na její narozeniny nikdo ani nevzpomněl. Měla jen svého otce a když zemřel i on, pořád sloužila svému Mistrovi. Tomu, který jí prokázal obrovskou službu...

„Podrž mi je,“ podával své dceři Kaiten Mitarashi hodinky, které si stáhl z ruky. Dívenka si je potěžkala a zbožně se na ně dívala. Pamatovala si, že je její otec dostal od svých přátel k narozeninám. Hodinky byly těžké, a když si je navlékla na ruku, tak jí byly velké. Sundala si je a tiskla je v ruce. Chvíli ledovala vteřinovou ručičku, která se líně pohybovala okolo číslic, a pak vzhlédla ke svému otci. Ten byl o kus dál v lese a řezal spadlý kmen stromu. Bydleli spolu v domě za hradbami Listové a něčím si museli v zimě zatopit. Kaiten vzhlédl od své práce a zamával. Anko se usmála a zamávala v odpověď. Najednou zaslechla podivné zašustění stromů nad ní. Uviděla nějakého muže, jak skáče z větví přímo na jejího otce, chtěla vykřiknout, ale nemohla. Katana se zabořila do Kaitenových zad a krev skropila listy na zemi.

Anko se probudila. Už zase se jí zdál sen o smrti jejího otce. Porozhlédla se po místnosti, ale nikdo tam nebyl, a tak se znova ponořila do světa snů. Zdály se jí zběsilé sny o ohni a krvi, plné násilí a cinkotu železa. Probudil jí až Sarutobiho příchod. Okamžitě nasadila neproniknutelný výraz a zapředla s ním rozhovor. Orochimaruův plán se začínal pomalu, ale jistě naplňovat. Tohle se jí líbilo. Konečně mám možnost toho starce ponížit. A vychutnám si to! vykřikla ještě vítězoslavně, ale jen ve své mysli.