Boj proti Osudu 16

Kaluž, do které šlápla, ji vytrhla z poblouzněného snění a pomohla jí uvědomit si, kam vlastně běží. Musela někam, kde bude schopna si všechno urovnat v hlavě. Musela běžet za někým, kdo ji bude schopen vyslechnout.
,,Sensei..."

Nigenteki se konečně začala soustředit na cestu. Zvedla ruku před svůj obličej a rukávem si začala sušit slzy, které se jí dnes už poněkolikáté vhrnuly do očí. Nezbývalo jí než věřit v pomoc. V pomoc od člověka, kterého vlastně skoro ani neznala. Ale... byl to ten jediný, kdo ji mohl vyslechnout.
Zastavila se a opřela se o nedalekou zeď. Potom zavřela oči a začala usilovně přemýšlet. Bála se jeho reakce. Ona někoho zabila, a teď bude chtít po svém senseiovi aby ji utěšoval. Jak hloupé. Jak stupidní. Jak ubohé...
Pod očními víčky se jí znovu objevily slzy sebelítosti. Naštvaně je setřela teď už mokrým rukávem. Musí to zkusit. Musí ho zkusit přesvědčit, že ona není ta zlá... Nebo je?
Zatřepala hlavou aby tu myšlenku odehnala, odlepila se ode zdi a znovu přinutila svoje nohy k pohybu. Už neběžela. Ponořena v myšlenkách narazila do několika lidí, za což si vysloužila pár peprných nadávek. Normálně by něco odsekla, teď ale jen vždy sklopila hlavu a pronásledována nadřazenými pohledy pokračovala v cestě.
Zanedlouho se ocitla přede dveřmi, které hledala. Chvíli jenom tak postávala a přemítala, jestli je to dobrý nápad. Nakonec si smutně povzdechla a přece jen tiše zaklepala. V domě však bylo ticho. Smutně se pousmála. To mohla čekat. Dům je prázdný. Potom ale uslyšela, jak vevnitř domu zavrzala podlaha a někdo stiskl kliku. O sekundu později se už dívala do tváře svého učitele.
"Já... se omlouvám..." šeptala a bojácně se dívala do pomněnkových očí. Najednou neměla slova.
"V pořádku." Odpověděl stejně tiše Neji a pokynul Nigenteki aby šla dál. Plaše se usmála a vešla do domu.
"Dáš si něco?" zeptal se.
"Nepřišla jsem se najíst." Zasyčela. Hned si ale přitiskla ruku na ústa. "Promiňte... já..." nervózně přejížděla očima po parketách, které pokrývaly podlahu.
"To nic, mluv." Dívka se sesunula na židli, poblíž které stála. Nevšimla si ale, že přes její opěradlo byla položená Nejiho stará čelenka. Ta byla nemilosrdně přitáhnuta zemskou gravitací. Nyní ležela na podlaze doprovázena doznívajícím cinknutím kovu o parkety. Dívka se omluvně usmála, sehnula se a pásku chytila. Už už se chtěla znovu narovnat, když letmo zahlédla znak, který byl do kovové destičky vyryt. Její oči se roztáhly překvapením.
"T-to je přece..." koktala.
"Znak Konohy?" odtušil Neji a natáhl ke své žačce ruku pro čelenku. Ona ale dál vyjeveně koukala na předmět ve svých rukou.
"Co to má znamenat?" zeptala se dezorientovaně po několika sekundách a vrhla po Nejim podezíravý pohled.
"Já i moje sestra pocházíme z Listové." Objasnil, ruku stále napřaženou dlaní vzhůru.
Její ústa se překvapeně pootevřela "To jako..." šeptala nechápavě s očima doširoka otevřenýma. Po pár sekundách jí konečně došel význam jeho odpovědi. Pevně sevřela pěsti a se zatnutými zuby sklopila hlavu. "Neříkejte mi, že jste jeden z těch šmejdů co zabili mého tatínka?!" zaječela nepříčetně, tvář staženou bolestí a vztekem, v očích zoufalství. Nejiho její reakce představila.
"Uklidni se." Řekl překvapeně.
"Tak já se mám uklidnit?!" z jejího hlasu bylo poznat zoufalství. Její oči se znovu začaly plnit slzami, které rozostřovaly její zrak. Stál před ní jeden z těch, co se možná podíleli na vraždě jejího otce a ona věděla, že ho není schopná zničit. Ne, vlastně to nevěděla. V tu chvíli přestala myslet. Vztek zcela ovládl její mozek a ona v sobě cítila spoustu nové síly a energie. Najednou viděla červeně. Ovládána vší zlobou, co se v ní za ten půl rok nahromadila se vrhla kupředu.
___

Mezitím Hinata mířila na místo, kde se měla sejít se svým týmem. Myslela na svého bratra. Doufala, že se mu ten problém podařilo vyřešit.
Najednou ale za sebou uslyšela kroky. Napjatě se otočila, spatřila však jen Sewaninara, blonďáka s dokolečka stočeným mlokem na rameni. Chlapec ji za pár sekund doběhl.
"Dobrý den, sensei," Usmál se, nečekal ale na odpověď a jedním dechem pokračoval k otázce. "Co budeme dneska dělat?" Hinatě se zvedly koutky.
"Však se to za chvilku dozvíš." Zasmála se. Chlapec se chvíli tvářil nabručeně, za pár sekund ho ale naštvanost přešla a on se dál vyptával své sensei.
Za několik minut konečně došli na místo, kde měli sraz. Kyoudou a Setsuyaku už na ně čekali, a tak všem Hinata prozradila náplň tréninku.
"Dnes bych chtěla zjistit, jak dobří jste v boji. A to tím způsobem, že spolu budete zápolit." Oznámila. Všichni tři se přejeli pohledy a odhodlaně přikývli.
"Kyoudou bude bojovat proti Setsuyakovi, já si vyzkouším Sewaninara." Rozhodla, načež se jmenovaní postavili proti svým soupeřům do bojových pozic a čekali na zahájení.
"Start!" vykřikla a ihned vyblokovala kop, který na ni její žák mířil.
___

Začala pěstmi nepříčetně bušit do jeho hrudi. Neuvědomovala si, co dělá, nesmyslná touha zničit ho, byla silnější, než zdravý rozum.
"Uklidni se!" zasyčel jí do ucha a ona najednou ucítila, že buší do zdi. To už ale stál za jejími zády a svíral její zápěstí. Začala sebou vztekle cukat, i když věděla, že tak ničemu nepomůže. Nemohla nic dělat. Zase.
Její svaly ochably, síla byla najednou pryč, vystřídána zklamáním a únavou. Dívčina největší obava se naplnila. Nikdy se jí nepodaří pomstít otce. Sklopila hlavu aby skryla slzy, které se jí dnes už po x-té nahrnuly do očí a tiše skapávaly na dřevěnou podlahu. Ucítila, jak stisk na jejích rukou slábne. Mohla je uvolnit, mohla na toho člověka z Konohy znovu zaútočit... Mohla, neměla ale sílu. Zatnula zuby, aby zastavila proud vody, deroucí se z očí. Ninja nikdy nesmí ukázat emoce. Nesmí ukázat slabost. Nesmí brečet. Ne před ním.
___

Zatím Hinata porazila svého soupeře - Sewaninaru proti ní neměl šanci, přece jen byl teprve genin - a teď oba seděli a pozorovali boj Kyoudou proti Setsuyakovi. Oba používali vodní ninjutsu. Hinata už zahlédla i několik na geniny pozoruhodných technik, a tak musela uznat, že její tým je vážně dobrý. Po několika minutách jejich vyrovnaný boj zastavila. Všichni u ní prošli. Jelikož byl čas oběda, stanovila přestávku na jídlo, po níž se všichni znovu sešli na mýtině. Hinata teď stanovila program pro odpoledne. Sewaninaru, Setsuyaku a Kyoudou se ji měli pokusit porazit. Všichni tři se tedy pustili do boje. Hinatu až překvapilo, jak jsou schopni skvěle spolupracovat. Měla co dělat, aby stihla blokovat jejich rány a ještě sledovat ostatní, kteří se k ní snažili zezadu nepozorovaně přiblížit.
Kolem páté hodiny odpolední boj ukončila. Mlha skrývala slunce, a tak už teď byla tma jako v pytli. Všichni členové týmu byli uhonění, téměř bez chakry, ale cítili, jak za tento den zesílili. Museli uznat, že mají opravdu dobrou učitelku, lepší by hledali těžko. Rozloučili se a každý se vydal směrem ke svému domovu.
Hinata sledovala cestu jen napůl. Představovala si před očima Nejiho obličej a na načervenalé tváři jí zářil nepatrný úsměv.
Brzy došla ke dveřím. Klíč zachrastil v zámku a ony se pootevřely.