Láska si vybírá jen jednou toho pravého 09

Rozhodnutí

"Mám pro tebe překvapení," řekl Itachi a otevřel velká vrata. Potom se otočil k Sasorimu a bez jakéhokoliv výrazu ze sebe vydal:"Dík."
Jemně chytl Sakuru za ruku a vydal se ven.
"Za co děkuješ? A jaké překvapení? Kam to jdeme?" Hrnula ze sebe otázky jako stroj, Itachi ale neřekl nic, vešli do lesa a ztratili se mezi stromy.
"Itachi!?"
"Sakuro..." usmál se na ni, žádný nucený křivý úsměv, ale úsměv od srdce," Jsme venku, zase svěží vítr." Úsměv mu oplatila, propletla svoje prsty mezi jeho a zamilovaným tónem s úsměvem blázna mu tiše řekla :" Miluju tě Itachi, strašně moc."
"Já....já tebe taky." Na malý okamžik uviděla v jeho tváři smutek, ale zapoměla na něj jakmile se spojili jejich rty.
Každý tento moment si užívala plnými doušky. Stáli an menším kopci, tváře jim mírně ozařoval Měsíc, s vlasy si jemně pohrával vítr a zpěv několika nočních ptáků a sov k nim přicházel z mnoha stran.
"Pojď," usmál se na ni mile Itachi, když se mírně odtáhli.
Nenamítala, držela se pevně jeho dlaně a postupovala za ním malými krůčky. Šli rychlým krokem, Sakuře se zdálo, jakoby Itachi někam pospíchal. Samozřejmě, má tu nějakou misi, musíme si pospíšit-proletělo Sakuře hlavou, v tom momentě se na ni Itachi podíval pohledem tak neuvěřitelným, až se jí podlomily kolena. Byl milý, soucitný a hodný, přesto odvážný až silný. Ve chvíli, kdy začala padat, ji rychlostí blesku uchopil a zvedl do náruče.
"Buď opatrná," usmál se na ni. Viděla, jak ji chtěl políbit, ale něco ho jakoby zastavilo, viděla to až moc dobře. Podívala se na něj nechápavě snad trochu naštvaně, jakmile to ale spatřil, usmál se na ni znova a slabounce políbil na čelo.
Nemusel nic říkat, poznala na něm smutek.
"Co se stalo?" Pohlédla mu opatrně do očí.
"Musíme si pospíšit." Odvrátil od ní pohled ale zahlédla jeho úsměv. Když ji jemně posadil za krk, pochopila proč.
Smála se a slzy štěstí ukrývala ze všech sil, smál se i on, smál se smíchem, který od něj neslyšela, nikdy.
Se Sakurou za krkem, pokračoval lesem rychlým, přesto opartným krokem.

Měsíc značně postoupil, odhadovala, že může být něco kolem čtvrté hodiny ráno. Došli na místo, nijak obzvlášť zajímavé.
"Jsem tady," řekl tiše Itachi. Bez dalších slov odešel do lesa, od kud se vrátil s náručí suchých větví a trávy, sklonil se k malému kruhu, které naznačovalo už dávno nepoužíváné ohniště a snažil se rozdělat oheň.
V Sakuře se hádaly dva hlasy, ten první říkal, že Itachi je divný, něco chystá a soudě podle chování něco zlého. Ten druhý mluvil jinak, byl plný optimismu a lásky, říkal, že za žádnou cenu nechystá nic zlého.
Sklonila se k Itachimu, položila mu ruce na ramena a tichým hláskem, plným strachu se optala :"Itachi, děje se něco?"
"Proč myslíš!?" Odpověděl jako blesk, ani se na ni nepodíval, udělal několik pečetí a místo vzduchu mu z úst vyletěl tenký plamínek ohně, který hned zapálil suchou trávu.
"Chováš je jinak," řekla se smutkem.
Pohlédl na ni a místo nepodařeného úsměvu, se mu na tváři značil smutný ušklebek.
"Mám otázku," řekl smutně a tiše, ale než stačila něco namítnout dodal:" ale tu později."
Co? Itachi co to bude? Ale nezeptala se, bála se odpovědi. Tiše se posadila a sledovala oheň, který suche uchvacoval větve.
"Neboj, bude to za chvíli," dodal nakonec a posadil se nedaleko Sakury.
Seděli v tichosti a jediný jejich pohyb, bylo přikládání do ohně.
Nepočítala ubíhající minuty, nesledovala měsíc, necítila silný, večerní vítr, který se o ni vší silou opíral, nechala se unášet otázkami, na které neznala odpověď, svůj pohled věnovala jen jemu, ten jí ho ale neoplatil.
Najednou z dálky uslyšela hlas. Neuvěřitelně povědomý hlas.
Naruto?!
Pořádně ho neslyšela, ale poznala ho, vlastně by ten jeho ztřeštěný hlas poznala kdekoliv.
Chvíle příbývala a z jeho hlasu, který překřikoval okolo pobíhající vítr, poznala "Kibo, Akamaru, kde je?!"
Stupňovalo se jeho naléhaní, už slyšela i kroky a praskání větví, ikdyž ještě matně.
"NARUTO!?!? Blázne stůj!!!" Poznala Kibův rozzuřený hlas, věděla proč a neuvěřitelné očekávání překryl úsměv.
"Sakuró!!!!" Uslyšela několik desítek metrů z lesa.
Pohlédla nechápavě na Itachiho, všimla si jeho pohledu, který směřoval na ni, až teď si uvědomila, že ji sledoval od té doby, kdy poprvé uslyšela Naruta.
Dívali se navzájem do očí, nemluvili jen se dívali, ale jediné, co poznala v jeho očích byl smutek, tak neuvěřitelně velký až se jí sevřelo srdce.
Do očí se jí nahrnuly slzy a koktavým hlasem, tiše pronesla :"Proč..." ale nedořekla. V momentě, kdy blonďatý kluk vyběhl z keře, pohlédla na něj.
"Sakuro," rozběhl se k ní, "Sakuro, co se stalo???"...."TY!!!" okřikl Itachiho a vytáhl kunai.
"Naruto!" Nestihla, z keře vyskočil Kiba, z druhé strany Akamaru a Kakashi. Kunai prořízl Itachiho tělo jako máslo a tesáky se zakously jako do zvěře.
"Nééé!!" Srdce se jí zastavilo, ruce jí rozklepaly, nohy neudržely její váhu a jakoby snad byly z mouky, se podlomily a z očí jí vytekly slzy jako hrachy, "Nééé,proč!?!? Naruto!"
Klečela na kolenou a křičela.
Následoval známý zvuk: *Pufff* a Itachiho zkrvavané tělo se rozplynulo v dým.
To nebyl on. To nebyl on! Zvedla hlavu, oči jí těkaly sem a tam, hledala jen náznak, kde se skrývá.
Pak se zvuk snesl řežký a poznala, že je to Itachiho hlas, který se jí zaryl hluboko do srdce: "Jdi! Vrať se!" Nedýchala, nemohla. Aby se jí přestaly klepal prsty, sevřela je v pěst. Kdyby neklečela, upadla by. Z očí ji tekly slzy jako hrachy, nezastavila je, nevěděla jak.
Sledovala les a najednou jí pryšel tak prázdný, poslouchala zvuky, ale ty jí přišly tak tiché, jedna jediná věta, a necítila nic.
Viděla, jak si Naruto přetočil v ruce kunai, věděla, na co čeká...na koho čeká a proč. Ne!! to nedovolím!-rozkázala sobě, ze všech sil, kterých nebylo málo, ale které prostě nechtěly poslouchat, se zvedla, položila Narutovi ruku an rameno, a ikdyž se snažila mluvit klidně, hlas se jí třásl a slza za slzou dopadaly na zem, sklonila se k němu, ale přesto hlasitě pronesla :"Naruto, on není nepřítel, ne teď."
"Tak tohle je to překvapení?!?! Tak...Mám tedy jít!?" Křičela, co jí síly dovolily, čekala, kdy se zhroutí, kdy ji neudrží nohy, kdy ji opustí mysl, kdy odejde... "Co tá otázka, jaká byla???...Vyjdi!"
A pak, nevěřila svým očím...vyšel, měl sice ten známý arogantní pohled, ale věděla, že je jen hraný, věděla to moc dobře.
"Sakuro..." uslyšela za sebou Narutův hlas, věděla, že má sto chutí na něj zaútočit, ale nedovolila mu to, zakřížila mu cestu rukou.
"Sakuro....nepatříš sem, vrať se domů," řekl tiše, svým bezcitným tónem, který způsobil neuvěřitelnou bolest v jejím srdci a další nával slz.
"To...to myslíš vážně?!...Proč?!...já tu byla šťastná," odpověděla s těží Sakura. Po jejích slověch an sobě ucítila Narutův nechápavý pohled. Chtěla mu to vysvětlit, všechno, ale nemohla, pomalu nemohla mluvit.
"Sakuro...tohle není pro tebe...nesmíš tady zůstat...odejdi?" Otočil se a chtěl odejít.
Takže to byla lež? Všechno to byla lež? Nic ke mě necítíš?
Miluju tě, miluju tě moc. Copak to byla sranda. Všechno to byla lež? To opravdu nic necítíš-plakala uvnitř sebe, plakala navenek.
"Stůj!!" Zakřičela, čímž Itachiho donutila zastavit.
"Chci slyšet tu otázku...Chci ji slyšet!" Zakřičela, věděla, že pokud nebude křičet, zblázní se.
Neodpověděl, ani se netvářil smutně, jen tam stál, díval se jí do očí.
"Já mám otázku," hlas se jí klepal, ale to nevnímala, chtěla slyšet odpověď.
"Jakou?"
"Cítil si ke mě něco?"
Vteřiny se vlekly, snad jí to dělaly naschvál, ta doba, kdy čekala na odpověď byla jako věčnost. Pak se od něho ozval ten arogantní hlas: " Byla si skvělá, ale nejsi nic." Řekl, otočil se a odcházel do temnoty.