Sny jsou tak blízko nás...

Vzduchem se rozlévala příjemná vůně nudlí, hovězího masa a koření. Malý lampionek osvětloval promoklé stěny stánku i časem políbený pult.
„Ayame, asi můžeš jít domů. Myslím, že už sem dneska nikdo nepřijde,“ řekl muž, na jehož tváři se již dávno vytvořily vrásky od vlídného smíchu. Dívka vykukující ven se probrala z jednotvárného zasnění – přemýšlela o budoucnosti.
„Prosím?“
„Holka nešťastná! Posloucháš mě vůbec někdy?“ Sepnul ruce.
„E... no...“
„Říkal jsem, že můžeš jít domů.“
„Aha,“ na tváři se jí rozlil lehký úsměv, „Děkuji, Teuchi-san.“ Zamířila do kuchyně, aby si sundala zástěru a bílý šátek ovázaný kolen vlasů. V malé útulné místnosti se vždy cítila příjemně. Bezděčně přejela rukou po nerezové lince, když se přezouvala z pohodlných pracovních sandálů. Měla to tam ráda i všechny ty dny strávené v kuchyni nebo u pultu, kdy se smála starým vtipům i příběhům, které jí vyprávěl Teuchi, nebo když pomlouvala podivné zákazníky spolu s Narutem, tím sladkým malým sirotkem, jenž tak miloval ramen. Už tolik vyrostl…
„Ayo-chan,“ tak jí stařík říkával, když byla malá – vlastně jí tak říká pořád, „kde jseš, když ne tady se mnou?“
„No, kde bych byla?“ Přešel k ní a srdečně se usmál. Rozpačitě sklopila oči.
„Myslím v myšlenkách.“ Tázavě se na něj podívala. Pánev, pověšená na držáku u zdi, se lehce otočila a odrazila světlo do jejích velkých naivních očí.
„Tak už běž!“ rozkázal se smíchem. Vrátila mu úsměv, roztáhla deštník a vyběhla ven. Do deště na ulici, kterou lemovaly potůčky ze stříbřitých kapek.
Déšť si dnes oblékl jen lehký kabát, a tak šedavé mraky dovolily slunci dohlédnout na ulice Vesnice Ukryté v listí. Nad lesy, jež ji lemovaly, pózovala duha v celé své nadpozemské kráse a ukazovala všem, že těch sedm barev není jen výmysl zbloudilého poutníka.
Bylo to krásné a romantické a oni se milovali tak čistou a silnou láskou… Prostě bych chtěla někoho takového najít!
Stála na ulici, kousíček od stánku s ramenem, a dívala se na duhu, jak protíná oblohu. Do látkových bot se jí pomalu vsakovala voda, kterou už přestávalo bavit jen si tak líně ležet na chodníku a dívat se na duhu, na světlo, které překroutily, polámaly dešťové kapky, které opouštěly nebe. A tak se voda snažila dostat jinam, na nějaké zábavnější a zajímavější místo, třeba ke kořenům sakur, jejichž lístky padaly z oblohy, jako déšť.
A pak, jakoby vůně třešňových květů nestačila, Ayame ucítila cigaretový kouř.

V parku nebylo nijak zvlášť rušno – není se co divit, pršelo. Šedé mraky si teď křižovaly oblohu bez sebemenší překážky.
Ne, že by Shikamaru nevěděl o dešti zhruba tak před hodinou, když bylo ještě všude sucho, ale jemu se prostě nechtělo vstát. Měl tenhle park rád. Malé rozblácené cestičky, po kterých nikdo nechodil, jej úspěšně dělily od zbytku světa. A protože tady nebylo žádné hřiště, nekřičelo tu moc dětí. Když už nic jiného, mohl se pohodně koukat na mraky. Mraky, které ho teď donutily vstát z vyhřátého místa a jít si zapálit někam do sucha.
Prošel kolem malé fontánky, která začínala přetékat. Vyšel z parku, netrvalo to dlouho. A zatímco malinké kapky deště máčely jeho vlasy, přešel přes ulici k malému stánku s ovocem a zeleninou. Stoupnul si pod nevýraznou girlandu a vytáhnul krabičku cigaret.
Zatřepal hlavou, proto se ze zplihlých vlasů dostala část vody – hloupé gesto. Zapálil si. Dým si klestil svou cestu zpod stříšky a pak se pomalu ztrácel pod vahou kapek, které ho naoko nevinně přibíjely k zemi jako hřebíky do rakve zemřelého.
Nevěnoval tomu kouřovému představení žádnou zvláštní pozornost. Radši sledoval mraky, které se postupně přesouvaly od západu na východ. Déšť jakoby měl každou chvíli přestat, ale pak nabral druhý dech a rozpršelo se víc...
Obchod už byl dávno zavřený, voda v botách a nepříjemně nasládlý pach sakur kvetoucích na téhle straně ulice Shikamarovi nepřidaly na náladě.
Pustil cigaretu na zem, ta se svým ladným rovnoměrným pádem snesla k zemi. Potichu dopadla na mokrý beton. Rudě žhavé se postupně začalo zmenšovat a zmenšovat, až nakonec dohořelo úplně. Voda oheň zabila.
Vykročil zpod girlandy a pod jeho nohama se rozstřikovaly kapky vody.

Kolem Ayame šel mladík. Voněl po cigaretovém kouři a obyčejné kolínské. Odtrhla zrak od překrásně vybarvené duhy.
Vypadal unaveně, byl skrz na skrz promočený. Voda mu tekla po obličeji. Malé kapky zářily na rysech jeho tváře a na bradě se stékaly do jedné větší třpytivé kapky, jež potom padla k jeho nohám, jakoby uctívala svatého. Jeho kroky byly trochu moc těžkopádné a postoj znuděný. Ale stejně se jí líbil.
Na první pohled.
Vítr – jenž učesal sakurové lístky v korunách stromů, z nichž se pár lehce snášelo k zemi, k mladé dvojici naprosto cizích lidí – pocuchal Ayame vlasy.
V očích jí zazářila myšlenka polibku od prince na bílém koni a ve spáncích jí nepříjemně bubnovala krev. Tu chvíli zaplavila hudba neznámého pianisty, a protože lístky sakur hrály lehké činely a drobné kapky deště jemně doprovázely tlukot srdce, tak, v duchu blues, spolu – bubny a tiché tóny strun – udávaly melodii osudového okamžiku.
Bylo ticho.
Podíval se na ni, svýma černýma očima, s příliš věcným pohledem.
Usmála se.
Sklopila zrak.
Poslouchala jeho kroky.
Zafoukal vítr a snažil se vytrhnut jí deštník z ruky. Skoro se mu to povedlo, ale držela jej pevně. Škoda, že ho nepustila, možná by jí ho pak ten kluk podal.
Nepustila ho... byla hloupá.

Shikamaru ji viděl už od obchodu a věnoval jí jediný zkoumavý pohled.
Byla starší než on, ale asi ne o moc. Nevěděl.
Měla ušmudlané šaty, trochu umaštěné vlasy, postoj tak nejistý, jak jen mohl být, rty stažené v skoro křečovitém úsměvu. Ale stejně se mu líbila.
Na první pohled.
Slyšel, jak vzduch vnikal do jejích plic za doprovodu šumění lístků sakury.
Zafoukal vítr, pocuchal jí vlasy.
Vypadala nesměle.
Shikamaru se díval dopředu, k obloze. V dálce se na nebi pomalu ztrácela duha, kterou tam před chvílí namaloval malíř Déšť s pomocí barev Slunce. A jakoby sedm barev nestačilo, přimaloval ještě bílou na louku plnou květin. Tak, v duchu romantismu, spolu – malíř Déšť, barvy Slunce a plátno Přírody – vytvořili obraz osudového okamžiku.
Ve vedlejší ulici zaštěkal pes a kapky deště stále bubnovaly do střech domů – bylo ticho.
Konečně se jí podíval do očí.
Krok.
Usmála se – možná si myslela, že ho tím oslní.
Oslnila.
Další krok.
Sklopila zrak.
Ještě jeden.
Pořád se na ní díval.
Zafoukal vítr, snažil se děvčeti vytrhnout deštník z ruky. Na rukou jí zapracovaly svaly, deštník udržela. Škoda, že ho nepustila, možná by jí ho pak podal.
Nepustila ho... odešel.