Navždy budeš tady...

Takže věnované naší milé Zakofilce, Charlie a věřte, že sem si s tím
musela!!!xDDD dát DOST práce xDDD ...já vím není to moc velká romantika, ale já při tom poslouchala ost z Tristana a Isoldy, tak to tomu dalo trochu říz ...jinak to tmavé jsou myšlenky a taky v půlce narazíte na barevně psané, chtěla sem, aby to mělo efetk, tak se to psala do sebe, a aby se to rozlišilo použila se barevné písmo, takže hnědé je Zaki a zelené Dosu...

"Zaki, pospěš si!" Okřikl svého druha.
"Už nemůžu, běžíme už tak dlouho, potřebuju oddych Dosu!"
"Blázne, chytnou nás!" okřikl ho opět, ale vrátil se k němu, podepřel jej a znovu se dal do běhu.
Lesem se ozývaly těžké kroky, Slunce už pomalu zapadlo za obzor a malé mraky se zbarvily do růžova.

Dosu už dál nemohl, i když nebylo Zakovo tělo těžké, nesl ho už dlouho, navíc utíkali už třetím dnem.
Síly, kterých bylo jindy tolik, docházely a Dosu věděl, že si už potřebují odpočinout, oba.
"Zaku" řekl tiše a posunul si přítele lépe na záda, "odpočineme si."
Došel do menší jeskyně a položil Zaka na zem, sám se zatím snažil zapálit vlhkou slámu. Po několika nepodařených pokusech se mu rozhořela, tak ji položil mezi suché větvičky.

Seděli oba u ohně, který ohříval nevelkou jeskyni.
"Zaki, už je líp?" přerušil to ticho Dosu a přiložil do ohně, ze kterého se následně ozvalo praskání. Místo odpovědi na jeho otázku se ozval Zakiho naštvaný hlas :" Proč si to udělal?! Proč?!?! Udělal si chybu," dořekl nakonec tiše.
"Zaki, ale on by tě zabil! Je to blázen, tohle bylo jediné východisko. Vždyť by si přišel o ruky," lehkým kývnutím hlavy ukázal na Zakiho ještě trochu zkrvavené ruce od Orochimrových odporných pokusů.
"To si chtěl zemřít?!?! VÁŽNĚ!?" křikl na něj Dosu.
"Promiň, děkuji ti za vše Dosu, ale odejdi, odejdi pryč!"
"Zaki?!" Podíval se na zraněného kamaráda Dosu. V očích měl odhodlanost a z jeho pohledu sršela zloba. Tento pohled u něj nikdy neviděl,
"Ale proč, chci ti pomoct, to víš."
Nic, vůbec nic, žádná změna pohledu, jen zloba.
Proč? Co jsem udělal špatně?-Dosovi myšlenky se nedali utišit.
"Odcházím," řekl nakonec Zak, s problémy, které se mu ale podařily schovat, si stoupl a vyšel z jeskyně.
"Ale kam, proč?" nechápal Dosu. Každý Zakiho krok se mu vrýval do srdce, každý centimetr mu do očí vháněl slzy, každé Zakiho slovo mu probodávalo mysl.
"Jdi jiným směrem!" Řekl poslední slova a ztratil se ve tmě.
PROČ!? PROČ!? CO JSEM UDĚLAL ŠPATNĚ!? -Dosua se zmocnil smutek, zloba, slabost a strach, všechno zároveň. Kapky slz spadávaly na zem.
Všechno bylo pro tebe. Nechci, aby ti ublížili Zaki. VRAŤ SE!!!-jedním slovem by se dalo říct, že jeho mysl byla jako v ohni a každá myšlenka na Zaka ho jenom rozdmýchávala.
"Zaki..., neodcházej," řekl tiše až neslyšně a ponořil se do pláče.

Procházel tmavým lesem a myšlenky nechal plynout. Chtěl utéct, hodně daleko, mimo dosah Orochimara a jeho kumpánů. Konečně chtěl
být pánem svého života. Děkoval Orochimarovi za vše, ale to, co mu dělal, ty pokusy. Všechny osoby nějak spojené s tím hadím mužem nenáviděl.
Ale co Dosu? Neměl jsem ho tam jen tak nechat. Ale proč to udělal!? Bez jeho pomoci bych nikdy neutekl, bez něj ...byz něj bych tam byl sám, vždycky byl na mě tak milý, Proč?!
"Tady si! Kde máš přítelíčka?" Uslyšel Dosu ten známý hlas, při kterém se mu roztřepaly kolena.
"Oro..Orochimaru!?" Vydal ze sebe kousavě, polil ho pot a strach se zmocnil celého jeho těla.
"Snad jste si nemysleli, že jste utekli...Kde je Zaki?!" Řekl Orochimaru a vyšel ze tmy lesa.
Dosu sebral všechnu hrdost, co v sobě měl :"Je pryč! Jeho nechytíte, už je daleko!" Ale věděl, že to není pravda, odešel před chvílí, Orochimaru ho najde....Musím ho zdržet!!
Dosu?? Proč si to všechno dělal? Kdykoliv se mi něco stalo byl si při mě...Proč?
"Zemřeš ty a jeho si najdu!" Vstoupil do záře Měsíce, která se odrážela v jeho očích, tak tmavých a zlých, v očích bez citů.
Dosu vstal a vyšel z jeskyně, přestože se k tomu musel donutit. Nohy ho neposlouchaly, protože se každým krokem přibližoval k Zakiho smrti, ruce se klepaly strachy a srdce bušilo tak moc, jako by běžel maraton, protože mu nikdy neřekl, co k němu cítí. Vytasil kunai, pozvedl ho do výše a ani nevěděl, kde sebral tu odvahu, ale s naprostým klidem pronesl směrem k Orochimarovi :" Nikam tě nenechám jít!"
Proč se mu všechny okamžiky, které by se daly nazvat příjemné, vyjevují s Dosuem? -ptal se sám sebe zmatený Zaki.
"Blázne! City jsou jen překážka!" Okřikl Orochimaru na Dosua.
"Mýlíš se!" Odpověděl Dosu a švihl kunaiem do prázna.
"Dosu? Co k tobě cítím!?!?" Mluvil pro sebe tiše Zaki...Najednou se zastavil, čelo polel pot, nohy se mu azčaly klepat, div, že na nich ustál. DOSU, PROČ JSEM TĚ TAM NECHAL!!!"
"Zemři!" Zakřičel Orochimaru a rozběhl se k Dosuovi. Během vteřinky byl u něj a švihl kunaiem, který projel Dosuovým tělem.
"DOSU!?...Co je to za bolest!? Proč mě bolí u srdce, jako by mi tam vrazili kunai, žádná krev ani modřina....DOSU CO SE TI STALO!?" Tiskl ruce k srdci, snad se snažil utišit tu bolest. Běžel zpátky, síly, o kterých nevěděl, odkud se berou, mu pomáhaly...Utíkal zpátky, za Dosuem.
"Blázne! Teď je na řadě Zaki!" Sklonil se k umírajícímu Dosovi Orochimaru s arogantním úsměvem, pak se zvedl a odešel.
"CO SE TI STALO!?!?...DOSU KDE JSI!?!?!?" Křičel až se to ozývalo tmavým lesem, běžel, co mu nohy stačily.
Zaki, uteč!!! Jdi pryč!! Kaluž krve pod jeho tělem se zvětšovala, síly ubívaly, a myšlenky, ty patřily jediné osobě, se kterou kdy byl šťastný, se kterou chtěl být, navždy.
"Najdu tě!!! Neboj!!! NEBOJ!!" Strach mu dodával sil a nohy běžely, srdce bušilo a slza za slzou skapávaly na zem. Nevěděl, jak je zastavit.
Sdce mu přestávalo bušit, každý nádech byl pro něj utrpení a v hlavě mu zněla jen jediná věta-"Kde jsi, Zaki."
"DOSUU!!! OZVI SE!!!" Křičel co mu hlas dovolil a běžel nezkrotnou rychlostí.
"Tam, to světlo!!!" Uviděl v dáli malou záři, kterou nepochybně vydával jeho přítelem rozdělaný oheň.
"ZAKI!?!? ODEJDI!!!" Zděsil se, když uslyšel Zakiho hlas.
"DOSU!?" Při pohledu na krví nasáklého, jediného přítele se mu oči zakalily slzami, ruce a nohy rozklepaly a srdce bušilo, bušilo tak moc, až skoro ani nedýchal.
"Dosu, co se stalo!?" vrhl se na něj, prohlížel mu tělo a kontroloval zranění...Došel k jedinému výsledku-Dosu, ty umíráš- podíval se mu do očí.
Krev se mísila se slzami a v jednom velikém potůčku stékala po Dosuově těle.
"Zaki, odejdi, uteč," vydal ze sebe až skoro neslyšně Dosu.
"Dosu, děkuji ti za vše," snažil se o úsměv, ale moc se mu nepodařil.
"Zemřeš!" Snažil se ho přesvědčit, chtěl zvednout ruku, aby ho odehnal, ale byla zastavena Zakiho teplou dlaní.
"Dosu...jsi můj jediný přítel," řekl uplakaný Zaki a sklonil se k jeho tváři.
"Za...Zaki, umírám," řekl z posledních sil Dosu.
"NE!! NESMÍŠ!!! Tak půjdu s Tebou, Dosu!!!"
Plakal, věděl, že ho nezachrání, jeho srdce krvácelo, políbil ho na čelo, a i přes snahu o klidný hlas, která se mu nedařila, pošeptal mu do uší:" Jsi pro mě vše Dosu, nechci být bez Tebe!!"
"Za...Zaki, nesmíš zemřít! Pro...prosím slib mi, že přežiješ, slib mi...slib mi to!!! Za...." nedořekl, síly odešly, vydechl naposledy, ale s pocitem štěstí.
Kapka za kapkou stékala po jeho tváři, srdce se mu rozervalo na tisíc malých kousků, sledoval tvář, která se mu posledních několik dní zjevovala kdykoliv, když zavřel dveře, nikdy ale nevěděl proč...
"NÉÉÉ, DOSU TO NÉÉÉ!!!! PROČ!? PROČ SI VŠE UVĚDOMÍM TAK POZDĚ!! PROČ!? TO NE!!!" Křičel, plakal, zatínal pěsti. Mysl mu otupěla, pod představou, že tohle je naposledy, kdy ho vidí, srdce krvácelo, pod takovou ztrátou, ruce bolely od neustálého tlaku, oči se zakalily slzami...
"Dosu, navždy budeš tady," dotkl se rukou svého srdce, "nikdy nezapomenu.... navždy budeš se mnou, Dosu."
Užij si tu bolest, blázne!- zasmál se tiše Orochimaru skrytý mezi stromy a odešel, v představě, že bolest, kterou Zaki cítil, by jeho smrtí ukončil.

Byla tma, Měsíc svítil, šedým a slabým světlem jakoby cítil tu bolestnou ztrátu.
Lesem procházel mladík krokem tak zlomeným a bolestným. Co krok, to slza, co slza to slovo "Proč!?"
V náručí nesl Dosua, postupoval tiše a pomalu, věděl, že jeho ruce nevydrží, a pokud ano, tak pouze cestu.
Kráčel hodiny, dny...Nevěděl kde, ale brala se v něm síla, která ho nutila jít dál. Pokračoval bez jediné myšlenky na cokoliv jiného, než na Dosua.
V paměti si vzpomínal na všechno...
Došel na úpatí malé vesničky, do domu staré a milé paní, která mu poskytla přístřeší a pomoc a Dosua zakopal vedle vysoké břízy, jeho oblíbeného stromu.
Ruce které byly od všech těch pokusů tak zničené, nakonec zemřely taky, ale nelitoval té cesty, nelitoval ničeho.
Neuplynul den, kdy by nedonesl květinu na Dosův hrob.
Neuplynul den, kdy by si nevzpoměl na jeho jediného přítele.
Neuplynul den, kdy by usrdce neplakalo pro tak obrovskou ztrátu.
Neuplynul den, který by nezačal i neskončil slovy "Nezapomínám, Dosu."
...