Ta, co jen objeví a zmizí 010-Budu jen vzpomínkou

Nedokázala jsem se od něj odrhnout, i když jsem vtuhle chvíli nevěděla, jestli to chci nebo spíš jsem přemýšlela, jestli to chce on. Objala jsem ho kolem ramen a on mi dal ruce kolem pasu. Pak se ode mě odtáhl.
„Proč jsi přestal?‘‘ zeptala jsem se ho, naprosto omámená tím, co udělal. Hleděl mi do očí a pohladil po tváři.
„Já ani nevím,‘‘ usmál se a rukou mi přel přes záda. Trochu jsem se odtáhla a pokusila se zvednout z té tůňky, ale přitiskl mě k sobě. Bránila jsem se, ale jako by mě něco ovládalo, něco jako by mě k němu táhlo.
„Jaké to je, když tentokrát ovládám já tebe?‘‘ řekl trochu podrážděně. Znovu mi vytryskly slzy, chtěla jsem se od něj odtrhnout, ale nemohla jsem, nešlo to. Bolelo mě, že to věděl a využil to, nechtěla jsem mu ublížit.
Mohla jsem ho přinutit k čemukoli jen proto, že jsem byla zrůda, nic víc.
„Nechci ti ublížit, prosím, nech mě odejít,‘‘ prosila jsem, ale on se mi jen vysmál a dal mě hladil po bocích.
„Neublížíš, nikomu jsi nikdy neublížila,‘‘ řekl a setřel mi z tváří slzy. Vykřikla jsem a vyprostila se ze sevření. Už jsem nemohla dál, bylo toho moc. Ale jakmile jsem vylezla z vody, začala mi být zima, raději bych se vrátila do jeho náruče.
Bože, na co to myslím, snad jsem se do něj nezamilovala? Ale musela jsme uznat, že měl moc hezký tělo... Nebyl to však důvod, abych se od něj nechala osahávat.
„Je ti zima, co?!‘‘ ozvalo se kousek za mnou. Bylo to jako tenkrát, přiložil mi ruce na pas a sjel nahoru a dolů. Zachvěla jsem se strachem, když jsem ucítila jeho dech na svých tvářích.
„Pamatuješ si, jak jsme se viděli poprvé? Myslel jsem si, že jsi jen ubohá holčička, ale mýlil jsem se.‘‘ pošeptal mi do ucha.
Přivřela jsem oči a pootevřela jsem ústa, z kterých mi unikl vzdech.
„Líbí se ti to, tak proč mi nepřikážeš, abych udělal víc?‘‘
Otevřela jsem zprudka oči a začala jsem brečet. Cítila jsme se jako podlá mrcha, co jen všechny využívám.
„Takže ty si myslíš, že si všechny omotávám kolem prstu?‘‘ křikal jsem na něj a vyprostila se z jeho sevření. Se slzami v očích jsem se mu chystala jednu vrazit, ale překvapivě mě chytil za ruku. Byla celkem v šoku z jeho rychlosti, takového jsem ho neznala.
„Ty si myslíš, že jsem byl takový ubožák, za kterého jsi mě považovala? Ne! Protože já jsem si hrál s tebou, dávno jsem věděl, co jsi zač a měl jsem otestovat tvoje schopnosti. Co všechno dokážeš. A jsem příjemně překvapen, tvoje technika se dobře kopíruje.‘‘ usmál se a pozoroval, jak ležím na zemi a jen vzlykám. Ruce jsem si přiložila na uši, abych ho už nemohla slyšet, ale ani to mi nezabránilo, abych se zbavila jeho přítomnosti.
„Teď jsem ale nešel pro tebe, ne aby ses vrátila, ale abys utekla, co nejdřív.‘‘ chytil mě a posadil mě na nohy. Já měla stále sklopenou hlavu a hleděla do země. Bylo mi jedno, co říkal, hořela jsem vzteky. Pohlédla jsem na něj, usmívala se a sledovala, jak proti své vůli vytahuje katanu z pouzdra.
Sledovala jsem s potěšením, jak se chvěje strachem. On si katanu přiložil ke krku. Jeho pohled se změnil, usmál se a přiložil katanu ke krku mně.
„Šach-mat,‘‘ usmál se a tentokrát jsem se strachem hleděla já na něj. Měl pravdu, teď jsem na řadě já.
„Jak jsem říkal, ta tvoje technika se vážně dobře kopíruje,‘‘ usmál se a zasunul katanu zpět do pouzdra. Když jsem zjistila, že jsem volná, tak jsem po něm skočila, až jsme oba spadli do tůňky.
„Tobě se tu vyloženě líbí,‘‘ provokativně se usmál a z obličeje mi odhrnul mokré vlasy. Smál se, ale pevně mě držel na sobě. Tahle voda mě zchladila natolik, že jsem už neměla ani sílu odporovat a tak jsem jen položila hlavu na jeho hruď a znovu jsem se rozplakala. Pohladil mě po vlasech a přitáhl blíž k sobě, až jsem měla hlavu na jeho rameni.
„Proč mi to děláte?‘‘ vzlykla jsem, ale on mě jen pohladil po tváři. To mě neutišilo, plakal jsem dál.
„Já nevím, co se teď děje se mnou, nejspíš se tvoje nálada stává i mou, nejspíš dokážeš i to,‘‘ řekl soucitně, vlastně měl i pravdu, někdy jsem svými pocity a náladou dokázala ovlivnit i člověka poblíž.
„Já už tohle nechci, chci být normální,“ znovu jsem vzlykla, ale on mě znovu utišil. Už jsem byla na pokraji svých sil, nemohla jsme ani zvednout hlavu z jeho ramene a podívat se mu do očí.

Pootevřela jsem oči a pohlédla jsem na hvězdnou pohledu. Dech se mi zatajil, něco tak krásného jsem dlouho nemohla zahlédnout. Pousmála jsem se a rozhlédla kolem sebe, slunce už zapadlo a kolem nás se vznášely světlušky. Nadzvedla jsem hlavu a pohlédla Sasukemu do tváře. Stejně jako já i on obdivoval okolí. Posadila jsem se a tím na sebe upoutala jeho pozornost. Posadil se a položil hlavu na mé rameno.
„Už nespíš?‘‘ otázal mě, ale odpověď nepotřeboval. Hleděla jsem na oblohu a vychutnávala si jeho přítomnost, naposledy. Byla jedna jediná možnost, jak ho ochránit. Nechtělo se mi, ale měla jsem další možnost, měla jsem jinou možnost, než začít znovu.
Otočila jsme se na něj a donutila ho, aby si lehnul. Tvářil se potěšeně, ale to ještě netušil, co mám za plány.
„Víš, bylo mi s tebou hezky,‘‘ pokusila jsem se o úsměv a on mi ten úsměv oplatil. Chvíli jsme na tebe hleděli, dokud jsem ho nedonutila, aby zavřel oči. Bránil se, ale moje síla byla větší. Donutila jsem ho, aby na chvíli usnul.
„Budeš mi chybět,‘‘ řekla jsem a políbila ho na čelo; klidně oddychoval a moje slzy mu dopadaly na tvář. Chvíli jsem váhala, ale nechtěla jsem svoje rozhodnutí měnit, už ne.
Nechala jsme ho tam ležet a zmizela v lese; věděla jsem, že jakmile se probudí, tak na mě možná zapomene. Pro něj budu jen ta, co se objevila a zmizela.

Poznámky: 

Sasuke a Akio