Všichni si zaslouží druhou šanci – Shrnutí a Tobi, část 12.

Dům Asahi

Rodiče Sen a Iwakiho přivítali Hinatu velmi srdečně a Sen se jich zeptala jestli tu na svatbě nemůže jít jako družička.
Rodiče nic proti tomu neměli.
„Arigatou a jsem ráda, že jsem poznala, tak skvělé rodiče,“ řekla Hinata po pravdě. Vzpomněla si na své vlastní a zamrzelo ji, že se k ní otec, tak choval a matka zůstávala mimo její výchovu… Hinata zaplašila tyto chmurné vzpomínky a vrátila se do přítomnosti, kde se na ni její vyvolený culil jak sluníčko.
„Nepřehánějte, Hinata-san.“ Isabi tou dívčinou pochvalou zčervenala.
„Jsi moc hezká,“ poznamenal Iwaki.
„Děkuji a jednou z tebe vyroste lamač dívčích srdcích.“ Prohlásila Hinata pevným hlasem. Ale měla pravdu, protože od té doby se naučil pár technik a začal trénovat, tak se změnil. Jeho chlapecké tělo získalo na pružnosti a mrštnosti.
„Tak děcka, na kutě a spát,“ ohlásil večerku Kairó.
Poslechli a jelikož nebyl již žádný pokoj volný, tak udělali menší škatulata. I když si to rodiče mysleli, že Itachi spí v Sendaině pokoji, tak to nechali plavat. Hin se tedy přesunula k Sen a Itachi k Narutovi.
Jakoby jsme je neznali, tak udělali pravý opak. Itachi zůstal se Sen a Hin šla k Narutovi.
Jen dnešek byl výjimečný – měli poradu co dál a také museli Hin seznámit s celkovou situací a než se sešli, tak Itachi vysvětlil Sendai celou situaci.
„Já ti nechtěl lhát, ale…“ nedořekl, protože ho Sen políbila.
„Ale přiznal ses a to je důležité,“ odvětila Sen.
„Můžeme?“ to přišel Naruto a Hinata.
„Jistě a Sen ví, že už Konoha a Akatsuki jsou nám na stopě,“ řekl Itachi na úvod.
„Stejně jsem si myslel, že jí to řekneš,“ odtušil Naruto.
„Tak nebudeme se tady zbytečně dohadovat a co takhle, aby nám povyprávěla Hin, co ví a my jí pak řekneme co víme my.“ Sen převzala slovo.
„Vím jen to, že Natuto odešel trénovat s Jiraiyou-sama a ten se po několika dnech neúspěšného hledání vrátil zpět do Konohy.
Tsunade okamžitě svolala tým, který byl po ruce a my dostali misi, najít tě dřív než Akatsuki pokud to již neudělali.
Hledali jsme od místa, které neslo známky boje a díky mému Byakuganu, Kibovým čichovým schopnostem, Saiovými zvířátky a Kakashiho přemýšlení a Yamato šel pro případ, kdybys ses opět přeměnil.
Hledali jsme tě po všech možných vesnicích a přitom jsme měli v patách Akatsuki dvojici jakéhosi blonďáka a chlápka s kosou…“
„To byli určitě Hidan a Deidara, se divím, že Pein poslal tyto dva,“ usmál se Itachi, protože o nich věděl dost.
„Uzavřeli jsme dohodu o neútočení, ale oni porušili slib a boj začal. Dalšího vím, že se Deidara zaměřil na Kakashiho se Saiem a Hidan si vzal na starost Kibu, Akamara a Yamata.
No a pak zbývá, že jsem se potkala s Narutem, toť vše.“ Zakončila své vyprávění Hinata.
„Tak a já ti povím všechno – když říkám všechno – tak dobře poslouchej a některé věci už skoro ve vesnici nikdo nezná, kromě Danzoua a Rady, která se pořád míchá do věcí…
No tak jsme se s Narutem náhodou setkali a vypukl boj, který z nás nikdo nevyhrál a stalo se také to, že jsme oba ztratili paměť a v nemocnici se o nás postarali a jak nás pustili, tak se nás ujala rodina Asahi – a jsem jim za to vděčný a budu až do konce života.“ Při pronášení posledních slov, tak se Sen zatvářila smutně a i když nechtěl, tak pokračoval dál ve vyprávění.
„A my jsme, abychom jim splatili laskavost, tak jsme se najali jako pracovní síla a také jako senseiové pro Iwakiho. Tyto úkony jsme dělali na střídačku a během těch prvních dní se naše paměť vracela po celých kusech a první vzpomínky jsme si říkali a pak každý z naší vůle jsme si řekli i ten zbytek, i když něco bylo opravdu těžké.
Řekl jsem Narutovi, že jsem klan nevyvraždil jen tak, ale Sandaime mi to dal jako misi, protože náš klan se chtěl násilím zmocnit vedení vesnice a započít, tak občanskou válku a já jelikož jsem byl prostředník mezi vesnicí a klanem, tak mě čekalo těžké rozhodnutí, buď nechám klan ať si dělá co chce anebo ho vyvraždit.
Zvolil jsem to druhé, protože jsem miloval a stále miluji Konohu a jediného koho jsem nedokázal zabít byl můj bráška. Pak jsem slyšel o Akatsuki a přidal se k nim, abych o nich sbíral informace.
Po smrti Sandaimeho jsem se objevil, aby Radní nezapomněli, že existuji a zbytečně neohrožovali bráškův život…“ Pak ještě dodal menší podrobnosti o tom co dělal a ještě se zmínil: „A umírám na nevyléčitelnou nemoc, kterou nikdo nedokáže vyléčit. Dřív jsem se držel kvůli bráškovi a teď i kvůli Sen, dítěti a nově nalezeného přítele.“
Hinata po celou dobu mlčela sem tam se ji otevřela pusa údivem nebo zkrabatilo čelo nesouhlasem.
„Tak a teď víš všechno.“ Poznamenal Itachi.
„Ano a vím, že to pro tebe musí být těžké, ale od teď počítej i s mnou účastí, protože si Sasuke nemohl přát lepšího bratra,“ pronesla Hinata slavnostním hlasem.
„Děkuji a jsem rád, že si Naruto vybral právě tebe a bude z tebe výborná vůdkyně svého klanu.“ Odtušil.
„Vážně? A jak to víš?“ divila se Hinata.
„Protože jakmile se Hiashi-sama dozvěděl, že bude mít dceru, tak přišel požádat mého otce o to, abychom se vzali a spojili, tak dva mocné klany.“ Sdělil Itachi.
„Ještě, že jsem byl mimino jinak bych ho nakopal,“ ozval se Naruto.
„Naprosto souhlasím,“ přitakala Sen.

Po další hodině se rozpustili do svých pokojů a usnuli spokojeným spánkem.

Naproti tomu čtyři postavy nespali. Nemohli čekal je velký úkol.
„Tak tady ti vedu toho prcka,“ řekl suše Kakuzu, ale bylo na něm znát, že se drží, aby Tobimu jednu nenatáhl.
„Deidara-senpai!“ volal šťastně Tobi a obrátil se ke Kakuzovi: „Kakuzu-san, já nejsem prcek! To dělá ta maska, kterou tolik zbožňuji. Vy jste moc velký a nelíbíte se mi!“ To už Kakuza bylo moc a už se chystal mu jednu ubalit, ale Hidan ho zastavil a promluvil: „A co penízky?“
Na Kakuza to mělo uklidňující účinek a než odešli, tak utrousil na adresu Tobiho: „Pro mě budeš nedospělé kuře s maskou!“ a byli fuč.
„Jsi na umění, hmmm?“ optal se ho Deidara.
„Ne, nejsem, ale když si to budete přát, tak budu,“ pronesl v klidu Tobi.
„Ach jo, to jsem to schytal, hmmm,“ řekl si pro sebe Umělec.
„Co jste říkal?“ zajímal se Tobi.
„Radši nic, hmmm,“ odvětil Deidara.
„Můžu vám říct tajemství?“ náhle byl Tobi celý nesvůj.
„A které?“ řekl bez zájmu Deidara.
„Vyměníte mi plínku?“ I přes jeho masku bylo vidět jak se Tobi červená a jelikož neznal Deidarovi výbušné nálady, tak nezdrhal, ale nějak vycítil, že se blíží nebezpečí, ale bylo už pozdě…
„Katsu!!“ zařval Deidara a Tobi se řítil jako stíhačka, která díky katapultu odstartuje z letadlové lodi akorát bez přídavného raketového motoru… Proto jeho let trval, tak krátce a jako by to bylo naschvál, tak Tobi přistál v lázních a překazil tak velkému Ero-senninovi sbírání dat pro svou další knihu…
Tobi volal: „Deidarááá-senpaiiii!“
Deidarovi nezbylo než se pro něho vydat a přitom nechal za sebou cestičku jako Mařenka a Jeníček, aby se dostali z lesa… ovšem tahle byla jiná… byla po výbuších…
„Tobi! Já tě zabiju! To se spolehni! A jdeme a tu plínku si vyměň sám! Hmmm.“ Deidara se nedíval na ženy a dívky, ale snažil se co nejdřív utéct a konečně se věnovat honbě za Itachim a pak za Sanbim…
„Tobi is good boy!“ naříkal Tobi, ale bylo mu to housle platné.
„Zavři tu svou maskovanou klapačku! Hmmm,“ okřikl ho Deidara, ale co Jashin nechtěl, tak náhodně šla okolo Ino a Tobi utrousil: „Deidara-san? Dvakrát? Vy máte přednosti!“
Deidara už to nerozdejchal a opět vyhodil Tobiho do vzduchu a pro sebe si řekl: „Pro umění všechno, ale tohle je moc…“
Opět našel Tobiho a tentokrát skončil – Jashin ví, kde se to tam vzalo – v kaktusu a div se nenabodl.
„Tobi, jsi si vážně ztracený případ, hmmm,“ opáčil Deidara.
„Ne! Good boy!“ Opět se bránil Tobi.
Deidara si vytvořil svého ptáčka a sundal Tobiho a Tobi opět pronesl: „Jako v cabrioletním letadle!“
Deidara zaskučel a vydal se na místo svého posledního boje…