Legenda týmu 11 ep. 8: Seznámení a nadávky

Sakra, to jsem jí neměl říkat.....
Ale ne, stejně by mě donutila se představit...
Měl jsem jí říct falešné jméno....
Ale ne, to by nemělo cenu, přišla by na to...
Měl jsem mlčet....
Zatraceně, jsem náladový jak rozkvetlá kopretina v rukou zamilované holky! Okřikl se v duchu Neisel. Pozoroval Adami. Ta se jen ušklíba.
„Debilní jméno.“
„No dovolte, nevím, kdo je tady debilní!“
„Ty.“
„To těžko! Já aspoň nejsem se*ekunda, co se vyspala s každým ve vesnici!“
„Jo, protože ty nemáš čím! Tvůj pe*is je snad ještě menší než... Než tady toho!“ ukázala prstem na kluka, který seděl na zemi a evidentně se dobře bavil.
„To těžko! Chceš to snad vidět?!“
„Pchá, radějí dám francouzáka ropuše!“
„Ono je ale nemožné, abys políbila sama sebe.“
„Vážně? Mno, já měla spíš na mysli tu tvoji přítelkyni a týmovou partnerku, víš, že bych ji občas zašla navštívit... Určitě je to pěkná ku**va.”
„Takhle o Enar nemluv ty děvko jedna!“
„Dala ti košem, co? Mno to je fuk, teda aspoň mě, zpět k představování. Teď vy dva,“ otočila se ke zbývajícím členům týmu.
„Ou kéj... Já jsem Kaden Myuuzaki. Mám rád lenošení a nemám rád pitomce,“ protáhl líně kluk.
„Já... Já jsem Hotami Raeto a... Mám ráda.... svoji malou sestru a nemám ráda.... já.... já nevím, co nemám ráda.... A moje koníčky jsou... Jsou.... Jsou.... Kreslím,“ vydechla dívka a zrudla.
„Ou kej. Nějaké dotazy?“ zeptala se Adami s vražedným pohledem. Ten ale evidentně nezabral na Kadena, který se stejně zeptal.
„Jo. Vy dva se znáte?“ řekl a ukázal prstem na Neisla i Adami.
„S takovým volem? To těžko. A neukazuj prstem,“ zdrbla kluka Adami. „Fajn, teď budeme pokračovat v tréninku. Vy dva proti Neiselovi.“
„Cože? Nemají šanci mě porazit,“ ušklíbl se Neisel.
„Tak fajn... Aby to bylo spravedlivé,“ ohlédla se po ostatních Adami, „vy dva proti Neiselovi, který bude používat jenom taijutsu.“ Neisel hodil vražedný pohled po své bývalé týmové partnerce. Zvládne to sice lehce, ale ne až tak lehce, jak by to zvládl s ninjutsu. Věděl, že ona to dobře ví. Postavil se do bojové pozice, jeho soupeři také. Kluk zaútočil, dívka zůstala vzau a dělala nějaké pečetě. Kaden vykopl nohu, Neisel ji zastavil svojí rukou. Chtěl si Kadena přehodit přes záda, ten ale bleskurychle stáhl nohu zpět a vyskočil vysoko do vzduchu. Neisel si jen stihl dát ruce nad hlavu, a tak Kaden doskočil na ně.
„Živel Vítr: Vír Zatracení!“ vykřikla Hotami. Neisel na ni pohlédl. Úplně na ni zapomněl. Jeho i Kaden smetl vír ostrého ledového vzduchu. Neisel se po několika metrech letu napříč mýtinou vzpamatoval, přetočil se, odrazil se od země a vyskočil z víru. Doskočil přímo před Hotami. Té se v očích zračil strach, krčila se před ním tak, jak se krčí nebohý králík ve své noře před krutou rukou člověka.
„To stačí!“ křikla Adami. „Myslím, že jste si vedli dobře. K Neislovi nemám žádné výtky, bojuje skvěle. Kaden je taky dobrý, ale měl by občas používat i mozek. Napadnout nepřítele takhle přímo, když o něm nic nevíš, je sebevražda. Hotami je evidentně dobrá v ninjutsu. Ale příště by to chtělo víc spolupráce a pamatovat i na týmové partnery,“ sjela Adami pohledem svou žákyni.
„Promiňte, Adami-sensei, už se to nestane,“ začervenala se dívka.
„Dobře. Do zítřka máte volno. Teď běžte.“ Kaden i Hotami se otočili a odešli. Kaden trošku kulhal, při dopadu se totiž trochu zranil na noze a nesjpíš si natáhl sval.
„Co tady sakra děláš?!“ obrátila se Adami k Neislovi.
„Stojím,“ odpověděl jí sarkasticky.
„Já měla na mysli proč jsi teď můj žák.“
„Nikdy tě neuznám jako svého učitele.“
„To vím taky, sakra. Jaktože nejsi v tý svý podělaný vesnici?!?“
„To se brzo dozvíš,“ řekl tajemně Neisel a odešel. Adami šla domů. Porozhlédla se a ujistila se, že ji nikdo nesleduje. Vklouzla do domu a zavřela za sebou dveře. Ulevilo se jí, že už nemusí bydlet se svou matkou. Otevřela dveře do sklepa. Tam se porozhlédla.
„Tak copak to tu máme,“ zeptala se sama sebe a něco zašeptala. Místnost ozářilo jemné, načervenalé světlo. Na podlaze byl nakreslený jakýsi znak. Adami se řízla do prstu kunaiem a nechala skápnout krůpěj krve na zem. Obrazec se rozzářil a pak potemněl.
„Pffff, zas to samý... Je to divný,“ pozvedla obočí Adami a vyšla ze sklepa. Rozvalila se na pohovku a šáhla po nějaké knížce s růžovým obalem, která ležela na stole.
„Fuj, romantika... Proč to tu proboha mám,“ odhodila knížku pryč. Někdo zaklepal na dveře.