Kdo s Koho? 5

Hanabi se hned objevil úsměv na rtech. Nebylo pochyb, musel to být Akeboshi. Potom se ale koutky jejích úst znovu svěsily dolů a ona si povzdechla, když si vzpomněla, že spolu měli jít na Rámen a ona místo toho skončila v nemocnici. Uslyšela tiché žuchnutí, jak její nový kamarád seskočil z okna.
„Jak ti je?“ zeptal se starostlivě a odhrnul jí vlasy z čela, zatímco si sedal na židli naproti její posteli.
To se mě na to musí všichni ptát? kysele se usmála a znovu využila bloku a propisky, s jejichž pomocí převedla tuto myšlenku do reality a předala papír Sasukemu. Ten, jakmile dočetl, se zatvářil trochu rozpačitě.
„Promiň.“ Špitl a usmál se. Chvíli bylo ticho.
Promiň za ten Rámen. Věnovala mu omluvný pohled. Sasuke se ušklíbl.
„Jestli budeš chtít, klidně můžeme jít i stokrát.“ Ta myšlenka se Hanabi zamlouvala.
Beru tě za slovo. Zašklebila se.
Sasuke se usmál: „A věříš, že mi to vůbec nevadí?“
Potom si Sasuke povzdechl. Hanabi se na něj překvapeně podívala.
„Vzpomínáš si, jak ses mě ptala na moje jméno?“ změnil najednou téma. Hanabi se zamračila, ale kývla. Nechápala, proč to jsem plete.
„A vzpomínáš si, jak jsi potom říkala, že cítíš, že ti něco tajím?“ řekl hlasem, který byl skoro až plačtivý. Hanabi znovu kývla s očima plnýma překvapení.
„Po tom, co teď řeknu, mě asi už nebudeš chtít nikdy vidět.“ zašeptal. „Ale myslím si, že není fér ti dál lhát a to nejen proto, že mám výčitky.“ Hanabi zasyčela. Zdálo se jí to jako vhodné vyjádření toho, co cítila.
Takže on mi lhal? Proč? Jen klid... nemůžeš přece reagovat jako otec... nádech výdech. Znovu popadla papír.
Pokračuj napsala. Když si to Sasuke přečetl, jen sklopil hlavu a uposlechl jejího příkazu.
„Nejmenuji se Akeboshi.“
Tak proto sem pletl to představování! Problesklo hlavou Hanabi. Ale tohle není tak strašné jak jsem čekala. Usmála se.
„Moje jméno je Sasuke. Uchiha Sasuke.“ Hanabi ztuhl úsměv na rtech, zalapala po dechu a překvapeně zamrkala, aby se ujistila, že to opravdu není sen. Potom zamračeně zavřela oči a přejela po něm pohledem... teď jí opravdu přišel nějak povědomý... nejspíš ho někdy viděla v televizi...
Nádech, výdech... Chvíli se s tou skutečností musela vyrovnávat. Nakonec ale odlehčeně vydechla a znovu sáhla po papíru a propisce.
Díky, žes mi to řekl Napsala. Sasuke kývl. Okamžik bylo ticho. Potom se Hanabi ušklíbla a zase začala cosi škrábat do bloku.
Proč jsi mi to vůbec řekl? Sasuke sklopil hlavu a nesouhlasně s ní zakroutil.
„Neměl jsem dávat do rádia tu reklamu.“ Posteskl si. „Potom by se ti nemuselo nic stát.“ a potom zašeptal těch pět slov „A tvůj otec nemusel zemřít.“ V Hanabi se v tu chvíli zastavilo srdce. Zemřít? Vždyť Hinata říkala, že bude v pořádku! Můj otec přece nemohl... Dál už nebyla schopná přemýšlet. V jejích doširoka otevřených očích se objevila nepopsatelná hrůza smíchaná s notnou dávkou šoku, který později nahradily slzy a první tiché vzlyky. Sasuke pevně stiskl zuby, zatnul pěsti a přitlačil oční víčka co nejblíže k sobě. Nedokázal sledovat její utrpení jen se skloněnou hlavou. Trpěl stejně jako ona. Nakonec si rukou přikryl oči, aby nebylo vidět slané slzy které se mu pomalu vytrácely z černých očí. Hlas ho ale prozradil - když Hanabi šeptal své omluvy, neustále plačtivě poskakoval.
Hanabi zatím prožívala muka.
‚Je pryč‘ ozývalo se neustále v její hlavě. ‚Je pryč... je pryč... Je pryč!‘ teprve teď opravdu pochopila krutou realitu, kterou jí její vlastní rodina zatajovala. Už nikdy svého otce neuvidí, už nikdy jej nebude moct obejmout, nikdy mu nebude moci nic říct... nikdy, už nikdy neuslyší jeho hlas - ať rozezlený či naplněný pýchou a pochvalou pro jeho dceru. Před očima se jí střídaly všechny krásné okamžiky, všechny neopakovatelné chvíle, které s otcem sdílela. Vtom uslyšela, jak potichu zavrzala židle, na které Sasuke seděl.
„Ne!“ i když to slovo bylo jen skřek, tolik odpovídalo sobě samému, že donutilo Sasukeho, aby se zastavil a otočil. Hanabi k němu prosebně natáhla ruku, slzy znovu zaplavily její oči. Sasuke na ni nevěřícně zíral.
Copak mě neodepsala? Vždyť... vlastně částečně zodpovídám za smrt jejího otce... měla by mě nenávidět...
„Prosím!“ pokusila se říct, její hlas však vyloudil jen jeden z dalších pazvuků. Jelikož to však znělo naléhavě, donutilo to Sasukeho „probudit se“ a zamířit zpět k nemocničnímu lůžku. Její ruka ihned chňapla tu jeho a pevně ji sevřela. Dívka začala zase vzlykat. Potřebovala, aby s ní někdo byl, jinak by to nepřežila. Vtom na svém obličeji ucítila čísi ruku. Utírala jí slzy. Zavřela oči a začala zhluboka dýchat. Musela se uklidnit, pláčem nikomu nepomůže. Ještě více stiskla Sasukeho ruku. I když ji z toho zabolely svaly potřebovala to udělat. Z jakéhosi nejasného důvodu se bála, že je jen sen, že se rozplyne, že ji nechá samotnou. Znovu vzlykla, už ale cítila, že to nejhorší má za sebou, tedy alespoň pro zatím. Sasukeho přítomnost na ni měla blahodárný účinek. Znovu jí kdosi otřel oči. Nějakou chvíli místnost naplňovalo jenom bzučení a pískání přístrojů, potom se k těmto zvukům přidalo ještě škrábání propisky.
Díky. Přestože to bylo jen napsané, bylo to slovo prosycené nekončící vděčností.
„Nemáš za co.“ špitl Sasuke. Hanabi pohladila jeho ruku. Neznala ho dlouho, připadala si však, jako by ho znala celé roky. Zavřela oči. Uviděla obraz svého otce. Slzy se začaly znovu hlásit, ale Sasukeho ruka na dívčině tváři je odzbrojila a obraz Hiashiho nahradila obrazem Sasukeho. Hanabi s úlevou vydechla a jemně se usmála. Pár sekund po tom už o sobě nevěděla. Pro tento den toho na ni bylo opravdu moc.