Shoříš v pekle

Sai se podíval dolů ze skály. Věděl, že to chce udělat. Díval se dolů a jeho oči obdivovaly tu nádhernou krajinu. Poslední, co měl kdy ve svém životě spatřit. Sedl si na okraj útesu a vytáhl štětec, barvy a papír. Začal kreslit. Nemyslel však na obraz, ale na svůj dosavadní život.
Nikdy jsem neměl přátele..... Vždycky jsem byl sám. Jak asi chutná přátelství? Nikdy se to nedozvím. Nikdy. Ne potom, co jsem zabil Naruta. A to mu celá vesnice tak věřila, když se mu podařilo porazit Peina. Měl odvahu, já ne. Jsem zbabělec. A srab. Ty jeho oči.... Jak se na mě díval, předtím, než jsem ho popravil.... Jako by nechtěl uvěřit tomu, že poslechnu Danzoua.... Proč vlastně hokage - sama nařídil Narutovu popravu? Nejspíš aby zničil Kyuubiho.... Ale proč jsem to musel udělat já? Když tam přede mnou Naruto klečel.... Bylo to strašné.
Jenže já se nemohl vzepřít rozhodnutí svého pána... A Sakura tak křičela, když jsem mu usekl hlavu.... Vždyť jen bezbraně klečel přede mno a já ho zabil! A teď mě za to dívka, kterou jsem miloval, nenávidí.... A pořád má oči jen pro Sasukeho. Křičela na mne spoustu nadávek. Kdyby ji Kakashi nezadržel, zabila by mě. Nebo by se o to nejspíš pokusila. A Hinata.... Věděl jsem, že je do Naruta zamilovaná, ale tak moc? Je z toho úplně zoufalá.... A přitom to budu já, kdo spáchá sebevraždu.... Nedokážu totiž unést tu hanbu. On mi tak věřil, pomyslel si o blonďákovi Sai, když dokončoval strom sežehlý bleskem, který zdaleka převyšoval všechny ostatní.
Byl jako ten strom.... Mocnější a odvážnější a lepší než všichni ostatní... Ale právě proto, musel být odstraněn. Přišlo to jako blesk z čistého nebe, problesklo Saiovi hlavou a hned nato se mu rty zkroutily do trpkého úšklebku, jako kdyby mu samotný život zhořkl na jazyku.
Nikdy nebudu takový jako byl on... Dokázal si na svou stranu naklonit snad každého. Já ne. Mě všichni nenávidí. A hlavně Sakura... Snad mi to odpustí... Doufám. ale nejspíš ne. Nezasloužím si to. Pro to, co jsem udělal není žádná omluva.

Sai dokreslil obraz a spustil nohy ze skály. Chvíli hleděl přes špičky svých bot do nekonečných hlubin lesa, a pak si povzdechl. Pohlédl na oblohu, která byla tak zářivě modrá, až z toho bolely oči. Vítr tancoval se stébly trávy a ty se mu ukláněly, pokaždé na jinou stranu. Ninja se odstrčil rukama a letěl. Ještě před tím, než dopadl na zem tak, jako dopadne tvrdá realita na člověka, kterému někdo rozboří jeho sny, vyřkl svá poslední slova. Sice jen v myšlenkách, ale stačilo to k tomu, aby se i po dopadu jeho zohavený obličej usmíval.
Shořím v pekle.