Nalezená hime-7. kapitola

Hitomi držela v rukou prázdnou láhev od vína a štrádovala si to k lednici. Bohužel v tu dobu se tam nalézal i Itachi, který si šel pro něco k snědku. Oba zároveň zvedli ruku a položili ji na kliku lednice. Ten dotek byl nepatrný, přesto však dokázal prolomit křehkou bariéru neviditelnosti.
Dívka hrozivě zaječela a praštila Itachiho první věcí, která jí přišla pod ruku. Tudíž prázdnou flaškou. Ta se jen neškodně roztříštila o jeho hlavu a on trochu zavrávoral. Hitomi upustila zbytky střepů a sevřela ruku v pěst. Ozvala se další rána a nebohý Itachi proletěl kuchyňskými dveřmi až na chodbu.
„Hitomi, jsi v poř...“ Ayano došly slova, když uviděla naštvanou blondýnku a díru lidské velikosti ve dveřích.
„Co se tady proboha dělo?“ vypískla nervózně. Hitomi se jen zadívala na svou ruku a pak neohroženě popošla vpřed. Čapla omráčeného Itachiho za límec a zatřásla jím.
„To chceš studovat na doktorku? By ses spíš měla přihlásit do likvidátorský služby!“ vybouchla tmavovláska. Dívka jen přivřela hnědé oči a pomalu otočila obličej doprava. Naskytl se jí pohled na zbylé tři shinobi, zřejmě vyděšené k smrti. Hbitě pustila Itachiho a nebojácně se k nim postavila čelem.

„A je to v čudu. Já mu říkal, aby do tý ledničky nelezl. Nedal si říct!“ přeskakoval hlas Deidarovi, zatímco Kabuto už nenápadně couval.
„Viděli jste to? To je síla jak...“
„Jo, možná je úžasná, ale nechci ji pocítit na vlastní kůži!“ přerušil blonďáček Kakashiho a nervózně si utáhl culík.
„Až napočítám do tří tak zdrháme. Jedna, dva...“
„Žádný takový!“ zahřměl chodbou hlas až všichni nadskočili. „Vlezete mi do baráku, klidně se mi hrabete v lednici a teď půjdete? Špatnej vtip,“ zasmála se ironicky Hitomi a přikročila k nim blíž.
„Hit, možná není dobrý je takhle...“
„A co s nima? Sakra, jednou jsem chodila na kurz sebeobrany, tak si to chci taky procvičit. A dobrovolníci se hlásí,“ prokřupala si klouby na rukou.
„To jsi sice chodila, ale nikdy jsem u tebe neviděla takový rány. Vždyť jsi s ním prorazila dveře a ještě kus zdi!“ vyjekla Ayano.
„Naštval mě,“ zamračila se dívka a ohlédla se na stále omráčeného Itachiho. „Nikdo nezvaný se mi po baráku promenádovat nebude. Já snesu hodně, ale tohle je moc. Mají smůlu, pokud si mysleli, že budu mít strach. V tváří v tvář se jaksi vypařil,“ usmála se škodolibě.

Kabuto hlasitě polknul.
„Nebuď bábovka,“ strčil do něho Kakashi, který zřejmě jako jediný zachoval chladnou hlavu.
„Abych se přiznal, taky bych to nejradši zabalil,“ ozval se Deidara a přitom nespouštěl oči z dívky.
„Tak jsme chlapi, ne? Přece se jen tak něčeho nezalekneme,“ snažil se Kakashi své společníky trochu povzbudit.
„Víš, zapomněl jsi na jednu moc důležitou věc. Nerad bojuju proti ženským a navíc obyčejně nemají demolition sílu,“ naštval se Deidara.
„Kdo říkal, že budeme bojovat? Říkám, tři, dva, jedna...“
„Tak to prr,“ chytil odpočítávajícího Kabuta Kakashi a dotáhnul ho vedle sebe.

„Správně, drž ho,“ pochválila Hitomi Kakashiho aniž by si to uvědomila a naklonila hlavu na stranu.
„Tak, kdo půjde první? Jsem křehká žena a budu se bránit.“
„Tak o tý křehkosti bych dost pochyboval, ale o tom ostatním už ne,“ zamumlal Deidara.
„Cos říkal?“ obrátila se na něho se zájmem. Blonďáček se dostal na barvu přezrálého rajčete.
„Ty asi chceš...“
„Hit, já je znám.“
„... jít první. Co?!“ vyštěkla Hitomi a zabodla oči do Ayano.
„Znám je... ale trochu jinak.“
Čtveřice ninjů se po sobě nechápavě podívala. Ani jeden z nich Ayano ještě nikdy neviděl. Ta teď stála před Hitomi, snad aby jí částečně znemožnila napadnout vetřelce a částečně proto, aby měla dobrý výhled.
„Jsi si jistá? Jsou dost... ehm, divný,“ uklidnila se blondýnka, ale stále se měla na pozoru.
„Co by na nás bylo divnýho?“ ozval se Deidara popuzeně.
„Nech ji být...“ zašeptal Kabuto.
„Nejsou odsud.“
„Ayano, nechtěj mě... moment.“ Blondýnka se zarazila a pozorněji si prohlídla Kakashiho.
„Já už jsem tě vlastně jednou viděla,“ pronesla tiše. „Ale to bylo... na obrázku?“ otočila se k tmavovlásce. Přikývla a Hitomi se zapotácela.
„Když to shrneme... vy tu nemáte vůbec co dělat, k čemuž se počítá to, že odsud vůbec nejste. Navíc k tomu přičtěme, že jste kreslený postavičky a vychází nám skvělý výsledek. Jdu zavolat na psychiatrii.“ Otočila se, bez zájmu přeskočila Itachiho ležícího na studené zemi a ztratila se v postraních dveřích.

„Já myslel, že je doktorka...“ došly slova Kakashimu.
„Viděl jsi ty knížky, teď teprve dělala zkoušky.“
„Já to myslel tak, že už pozná... Nech to plavat, jo?“ doporučil Kabutovi.
„Počkejte tady,“ přerušila jejich debatu Ayano, která je vůbec neposlouchala a rozeběhla se za Hitomi. „Neblázni, Hit, vždyť je to celkem sranda...“ Když uviděla naprosto dezorientovanou blondýnku sedět na židli vedle telefonu, vyděsila se. Takhle ji neznala. Vždycky si dokázala se vším poradit a to to nebylo většinou jednoduchý. Jenže teď se ztratila ta jiskra, která ji doprovázela. Jako by najednou uhasla.
„Hitomi-“
„Lezli mi po baráku. Celou tu dobu tady byli a já je neviděla. Sledovali mě, šmírovali, pomlouvali. A já jsem se nedokázala otočit, nedokázala jsem s tím nic udělat. Teď mám na krku čtyři kreslený postavičky.“ Ayano se lekla jejího bezbarvého hlasu. Seděla a zírala před sebe.
„Pamatuješ si, jak si jednou říkala, že kdyby nějaká postava z knížky ožila, jak by to bylo super?“ Došla až k ní a obejmula jí kolem ramen. „Je to jako zázrak. Můžeme s nima mluvit, můžeme se s nima hádat.“
„Ale tohle nejsou moje vysněný postavy. Neznám je.“ Blondýnka potřásla hlavou. „A přitom mám pocit, že je znám, že je mám znát. Proč?“ Tmavé oči se střetly s hnědými, ve kterých se zračila beznaděj.
„Přijdeme na to, ano? Vyřešíme to s nima, pomůžou nám. Ať už budou chtít nebo ne,“ usmála se pomstychtivě. Hitomi jí usměv po chvilce oplatila.

„Hele, nemůžeme se teď vypařit?“ šťouchnul Kabuto do Kakashiho.
„Ne, musíme sníst, co jsme si nadrobili. A že je toho hodně.“
„Hlavně musíme zjistit, proč jsme zrovna tady. Nemíním se nechat bít bezdůvodně,“ ozval se Itachi, sbíraje se ze země.
„Ty sis to zasloužil, ta lednička je její,“ zastal se paní domácnosti Deidara.
„To je pravda, pánové. Lednička je pro vás pasé. Bez mého povolení se k ní nepřiblížíte,“ ocitla se v chodbě Hitomi.
„A jelikož o vás nikdo neví, kromě nás dvou, pěkně si tady sednete a povíte nám všechno, opakuji VŠECHNO, co se vám stalo. Hrozbou vám může být to, co se stalo tady vašemu váženému černovlasému příteli,“ ukázala na Itachiho a škodolibě se usmála.
„Času máme habaděj.“