Miluju Vás Sensei 02: Umučený Anděl

Sensei klečela na zemi v nemocničním pokoji, koukala na šedivé nebe a promlouvala v myšlenkách s nejvyšším: Otče, je to hrozně dávno, co jsme spolu mluvili, ale doufám, že jsi nezapomněl, kdo jsem. Asi máš mnoho práce, takže tě nebudu dlouho zdržovat. Vím, že nejsem nějak zvlášť dobrej člověk, ale prosím, pane, neber mi ho. Neber mi toho, koho tak strašně moc miluji, pokud budeš něco žádat na oplátku, splním to, jen mi ho, prosím, neber.
„Je to dlouho, co jsem tě viděl tohle dělat,“ ozvalo se nečekaně za ní.
Nemusela se ani obracet; dobře věděla, komu patří ten has: „Pořád nevěřící, že doktore Orochimaru?“
„Jakejpak doktore, vyrůstali jsme spolu a ty mně oslovuješ, jako bychom byli cizí?“ řekl dotčeně a přistoupil k Narutovi, otevřel jeho kartu a zapisoval do ní aktuální údaje.
„Za ty roky, co jsme se neviděli, jsme se dost odcizili, nemyslíš Sune-ku?!“ zeptala se a sedla si na pohovku.
„Á, princeznička mně oslovila přezdívkou, tak spusť, copak tě trápí?“ zeptal se zájmem.
„Existuje nebe, andělé, bůh, existuje vůbec tenhle svět, existujeme my sami nebo jsme jenom vzpomínky světla a temnoty, které si uvědomily samy sebe a tak existují dál, aniž by tušily, jaký je pravý smysl jejich existence?!“ odpověděla, pohled sklopený na polštář.
„Nerouhej se, měj naději, protože když naději ztratiti, tvou duši pohltiti Zetsubou a Shitsubou, které tě pak po smrti tvé změní v jednu z těch zoufalých duší, které se toulati budou světem a hledati někoho, kdo by jim pomohl zbaviti se jejich trápení!“ ozvalo se nečekaně od dveří.
„Jdeš pozdě!“ řekl bezvýrazně Orochimaru.
„Cesty boží jsou nevyzpytatelné a čas při nich ztrácí smysl. Pravdou však jest, že trochu jsem se zdržeti a tedy přijmi prosím mou omluvu,“ reagoval šedovlasý muž oblečený v typickém kněžském obleku.
„Tady je tvá pacientka, jsem sice doktor, ale ona potřebuje vyléčit duši, ne tělo,“ ignoroval jeho omluvu Orochimaru a ukázal na Sensei, která je pozorovala se zaslzenýma očima.
„Nechám vás o samotě,“ řekl a kráčel ke dveřím; když míjel šedovlasého muže, nahnul se k němu a zašeptal: „Je zamilovaná do toho mladého kluka a špatně snáší bezmocnost. Klučina přežil vážnou autonehodu, při které zemřeli oba jeho rodiče, vlastně přežil jenom zázrakem. Mělo to však háček - ten kluk měl tehdy umřít, ale podle všeho uzavřel dohodu se Shikyo a získal tak víc času. Bonusový čas se minul a on umírá, pokud to půjde takhle dál, do dvou dnů je po něm. Připrav ji na to, já jsem nebyl na takovýhle věci nikdy dostatečně citlivej. Pak se zastav, skočíme po práci na saké, oběma nám dobře padne. Když tak nad tím uvažuji, možná bychom ji měli vzít taky, aspoň by na chvíli zapomněla na bolest.“
Muž přikývl a zašeptal: „Ano to býti docela dobrý nápad, uvidíme, jak se to bude vyvíjeti, ale podle všeho nakonec přece jen skončiti všichni tři u saké, jako za starejch časů.“
Orochimarovi proletěl tváří letmý úsměv, pak řekl: „Sbohem příteli,“ otočil se k Sensei a taky se s ní rozloučil, „Sbohem princezničko, uvidíme se pak!“ a odešel.
Osaměli. Sensei se už víc neovládla, vyskočila z pohovky a celá uplakaná objala šedovlasého muže.
„Jiraiyo......Jiraiyo......jsem tak ráda, že tě vidím,“ vypadlo z ní nakonec. Vtom si však vzpomněla kým je a odtáhla se: „Promiňte otče, neovládla jsem se!“
On jí však znovu obejal a řekl: „Tys jedinou ženou, sestro, která krom matky mé mne může objímati, aniž bys tím vyvolati pohoršení. Navíc, mé srdce jest naplněno radostí z opětovného setkání, jenž nám dopřáti všemohoucí otec. Budiž mu věčná sláva. A prosím, sestro neříkati mi otec, vždyť vyrůstati jsme spolu, jméno mé z tvých úst stačiti.“
„Tak dobře......Jiraiyo,“ řekla když se bolest opět vrátila, „bolí to.....tady,“ ukazujíc na srdce, „hodně, hodně moc.....a.....já.....já nevím co by se stalo kdyby.......kdyby .......zemřel?,“ dokončil za ni. Přikývla.
„Já lháti ti nebudu, chlapec jenž lásku tvou si získati, umříti měl už tehdy před lety. Podle všeho však uzavřeti dohodu se Shikyo a tak čas smrti své posunouti. Jeho čas navíc se však minuti a tak bude muset přijati smrt svou. Princezno…..,“ začal vážně, hledíc na ni. „Sune-ku říkati, že o dva dny vydechnouti naposled, proto se teď rozluč a snaž se smířiti se skutečností krutou, že odchází na cestu dalekou, jenž zpátky již nevede.“
„D.....dva dny? To....to není možný!“ zkřikla, vytrhla se mu z objetí a utíkala k Narutovi, chytla ho za košili a začala ním třást: „Proč jsi mi to neřekl, ty parchante.......proč......proč.......proč?“ Podlomily se jí nohy a téměř upadla, ale Jiraiya stihl přiskočit a chytit ji. Pod tíhou emocí se mu zhroutila v náručí. Vzal ji a uložil na vedlejší prázdné lůžko. Chvíli pozoroval její hezkou tvář, poznačenou posledními událostmi a pak se obrátil a zkoumal chlapcovu tvář. A i když měl maskou zakryté oči, všiml si, že zpod masky stéká pramínek slz. Chlapec plakal. Měl být v bezvědomí a nic nevnímat, ale jak se zdálo, vše bylo jinak.
„Synu, tys slyšeti vše, o čem jsme zde mluviti, že? Pokud ano, stlač ruku v pěst, pokud ne, vyrovnej ji!“ promluvil na něj Jiraiya a skutečně, jeho ruka se sevřela v pěst.
„Budiž, chvíli tedy vyčkati, musím s tebou mluviti, leč komunikace naše býti omezena a tak přizvu si pomocníka, jenž mi bude moci slova tvá tlumočiti,“ řekl a Naruto pak slyšel kroky a vrznutí dveří.
Po dost dlouhé chvíli se vrátil i s někým kdo byl slepý, protože Naruto slyšel klepkání paličky. Jiraiya ho usadil na židli, kousek od něj; když promluvil, hlas slepce mu byl velice povědomý, ale nemohl k němu přiřadit tvář. Pak uslyšel, jak slepec dělá něco s rukama, asi nějaké jutsu a po doteku našel jeho čelo a začal po něm klepat dvěma prsty.
Nevěděl, co si má o tom myslet, ale po chvíli cítil, jako by se stahoval sám do sebe a i když byl ve tmě, najednou se mu zdálo, že je ta tma nějak řidší. Vtom uviděl před sebou temnotu, která se pomalu formovala do podoby nějakého člověka a začala zprůsvitňovat. O chvíli později už před ním stál člověk, připomínající ducha. Když viděl kdo to je, překvapeně vykřikl: „Itachi….?!“
„Zdravím tě, příteli!“ řekl svým obvyklým, klidným hlasem.
„Co to….jak to….?“ koktal překvapeně Naruto.
„Jistě víš, že jsem byl shinobi, kterého po vzniku konfliktu u východní hranice povolali do aktivní služby. Častým využíváním jedné z našich klanových očních technik jsem se postupně připravoval o zrak, až jsem o něj úplně přišel. Doktor Orochimaru mne požádal, zdali by na mně nemohl provádět své experimentální oční léčebné techniky a tak denně docházím do nemocnice na testy. Po ztrátě zraku jsem se snažil vyvinout techniku, pomocí které bych mohl vstoupit do mysli lidí v bezvědomí nebo kómatu a zprostředkovat komunikaci ať už lékařů nebo příbuzných. Nakonec se mi to povedlo a teď sloužím tady v nemocnici jako vysílačka a zkouším tuhle techniku naučit i jiné. Ale kvůli mně tady nejsme, jsme tu proto, protože by si s tebou otec Jiraya rád promluvil,“ odpověděl na nevyřčenou otázku Itachi.
„Takže skrz tebe můžu mluvit s tím divným chlápkem, co? Hm…..tak to je docela fajn, rád si promluvím s někým kdo vyrůstal s mou milovanou Sensei,“ reagoval na jeho slova Naruto.
„Dobrá, otče můžete mluvit,“ řekl Itachi a jeho hlas se změnil na ten otcův: „Zdravím tě synu, jsem otec Jiraiya, jak již jistě věděti a chtěl bych s tebou mluviti.“
„Dobrá otče, co byste rád?“ zeptal se zájmem Naruto.
„Tvá milovaná Sensei propadati čím dál více snažení Zetsubou a Shitsubou. Pokud to jíti takhle dál, její duše může přijíti o křídla a pak se z ní po smrti státi jeden z utrápených duchů, kteří jen málokdy najíti klidu. Takovéhle duchy pak nezbývati nic jiného než zabíti, aby se nezměniti v démona,“ odpověděl a chlapec dostal strach: „Otče, prosím vás, zkontrolujte Sensei oči, jistě víte co máte hledat. S démonkami Zetsubou a Shitsubou jsem se setkal jen jednou, ale stačilo mi to dostatečně na to, abych udělal cokoli pro záchranu kohokoliv z jejich spárů! A pokud by tou osobou byla Sensei neváhal bych, pro její záchranu obětovat třeba i svou duši.“
Chvíli bylo ticho, nesnesitelné ticho, které odsýpalo po velice dlouhých sekundách. Tam kde Naruto byl, čas neexistoval v takovém stavu v jakém ho běžně známe, ale plynul svou vlastní rychlostí. A teď plynul hodně pomalu.
Po tom, co Jiraiya domluvil s chlapcem, obrátil se k lůžku se Sensei a jemně jí nadzdvihl víčka, od leknutí uskočil dozadu a vrazil do Itachiho tak, že ten ztratil koncentraci a jutsu se zrušilo, Naruto se tak vrátil do původního stavu, čili do vězení jménem tělo a tak opět slyšel, co se v pokoji děje.
„Co se stalo otče?“ zeptal se zneklidněně Itachi.
Ten mu nejprve neodpověděl, no nakonec se mu podařilo promluvit: „To čehož jsem se obávati nejvíce se stalo skutečností, démonkám se podařiti dostati do svých rukou její duši a odvésti ji do předpeklí. Zde jí budou mučiti, dokud se jim nepodaří vyvolati v její utrápené mysli sémě Hakkyou a pak jej zalévati temnotou, až dokud ze sémě nevyroste temný berserk, jenž pak sám mučiti mysl z níchž vzešel. Musíme tomu zabrániti, ale nevím jak, neboť má moc býti jen velice malá.“
„Tak to je zlé, velice zlé! Otče navrhuju se opět spojit s Narutem, když se s těmi démonkami již jednou setkal, možná by věděl, co dělat?!“ řekl nadějně Itachi.
„Dobrý nápad synu, i když obavy nemůžu celkem zahnati, přece jen jiskřičku naděje v dálce viděti. Rychle se s ním spoj synu, čas chvátá!“
A tak Naruto, jenž vše slyšel, opět pocítil jako by se stahoval sám do sebe a temnota byla opět nějak řidší a před ním se opět vyformovala průhledná postava.
Tentokrát již však mluvil Itachiho ústy rovnou otec Jiraiya: „Synu, jistě již víš, jak vážná jest situace a tak se tě ptám, existovati-li nějaký způsob, jakým bychom mohli pomoci utrápené duši, jenž oba svými způsoby tak milovati?“
Naruto byl již téměř smířen s myšlenkou, že jeho čas navíc se naplnil a teď musí jenom vyčkat, až se z jeho těla vypaří všechna chakra, kterou mu Shikyo půjčila. Ale věděl i o způsobu, pomocí kterého by mohl rychleji zpřetrhat svá pouta, ke svému vězení a tak zachránit svou milovanou Sensei.
„Synu co se děje, pokud znáš odpověď neváhej a odpověz?!“ vyřkl Jiraiya, zneklidněn jeho mlčením.
Naruto ještě chvíli mlčel a pak odpověděl: „Ano otče, vím o jednom způsobu, ale nebude se vám líbit.“
„Dobrá, synu, nemám na výběr, neboť sám o jiném způsobu nevěděti, tak tedy povídej!“ řekl vytušíc bolest z jeho slov.
„Pomocí tohoto způsobu se zpřetrhají všechny vazby na tělo a já se tak budu moci pohybovat po většině úrovní bytí a tím i zajít do předpeklí a zachránit Sensei!“ vyřkl a těžce si oddechl, jakoby měl říct něco těžkého a sbíral na to síly.
„Ale….?“ zeptal se Jiraya.
„Ale jedinej způsob jak to udělat je........ zabít mě!“ odpověděl po chvilce váhání.
Otec Jiraiya musel chvíli strávit, co mu právě chlapec řekl, o co ho vlastně žádal a až pak dokázal něco říct: „Před deseti lety, kdy skončiti krutá a krvavá válka jsem si přísahati, že již nikdy, nikomu nesáhnouti na život a to taky míním dodržeti!“
„Tušil jsem, že to řeknete otče,“ řekl a přikývl, Itachi jemně přikývl také.
Na chvíli nastalo ticho, které proťalo prasknutí, to mu Itachi zlomil vaz. Naruto pocítil velikou lehkost a zdálo se mu, že se vznáší a stoupá čím dál víc a víc. Nejednou zastavil a v temnotě se otevřel dlouhý, světlem prozářený tunel, na konci kterého se mu zazdálo, že vidí dvě známé postavy, rodiče. A i když měl sto chutí rozběhnout se jím vstříc, potlačil tohle nutkání, obrátil se tunelu zády a vykročil do temnoty.
Zpočátku se mu zdálo, že kráčí vzduchem, pak se vzduch změnil v chladný kámen a on viděl v dáli rudě žhnoucí světlo, bránu do pekel. Opatrně kráčel k ní, již z dáli viděl dva kamenné sloupy a mezi nimi viselo na řetězech tělo jeho milované Sensei. Když se přiblížil ještě blíž, spatřil rány po bičování, pálení, bodání a řezání. Čas tu běží jinak než ve světě živých a tak ji mohly mučit již několik dnů, nebo i týdnů. Sněhobílá křídla, která měla mít na zádech, ležela useknutá a dolámaná kousek za ní. Zvedl je a pomalu kráčel k ní, démonky nebylo nikde vidět, věděl však, že jsou někde poblíž.
„Ha…Ha…Ha…Haaaaa….,“ uslyšel najednou jejich šílený smích.
Pohlédl nahoru a uviděl dva páry svítících smaragdů, hleděl na ně a ony na něj.
Věděl, že postavit se sám dvěma démonkám je hloupost, a pokud jste jenom člověk, čisté šílenství. Jenomže on neměl na výběr, buď vyhraje a duše jeho milované Sensei bude volná, nebo prohraje a obě jejich duše projdou tou hezkou, černou bránou z lebek s rudě žhnoucíma očima. Ani sám nevěděl proč, ale pohled do těch očí ho uklidňoval a připadaly mu hodně povědomé, nedokázal si zatím vzpomenout odkud.
To byla jenom jedna zvláštnost, tou druhou bylo, že cítil jak se v něm něco probouzí a není to nijak zvlášť dobré. Neměl však času nazbyt a tak rychle vyrovnal Senseina dolámaná křídla a vložil do nich trochu své soulérie. Z křídel se v mžiku staly dva obrovské meče, složené z ocelových per, ostřejších než břitvy, jenž bylo možné i vystřelovat. Navíc se Narutovi podařilo po své smrti, zachytit dost kusů rozpadávajících se psychických těl a tudíž vytvořit bodylus, vzhledem k tomu, že na bodyléru neměl dost kusů. Byl jakž-takž připraven! Ještě naposled pohlédl na houpající se tělo své milované Sensei, roztáhl svá jemně oranžová křídla a vzlétl k démonkám.
Byly dost vysoko nad nimi, takže mu cesta k nim chvíli trvala, ale už z půlky cesty slyšel, jak spolu v démonštině o něčem horečně mluví. Sevřel o něco pevněji meče a pomalu začal rozeznávat jejich obrysy. Zvláštní, nechaly mne přiblížit se tak blízko k nim, až to křičí, že je to past, pomyslel si, když je uviděl. Jejich temná krása mu vyrazila dech, stejně jako tehdy, když je viděl poprve.
Zetsubou je blonďatá krasavice, oděná jenom do malé minisukně a čehosi, co vzdáleně připomíná podprsenku. Oba kousky oděvu jsou barvy krve, se zvláštním vzorem vyšívaným zlatou nití. Na nohou nosí vysoké, černé boty, s chrániči kolenou. Na rukou má také chrániče krvavě rudé barvy, s černým kamenem krydylitem. Ten má také na čelence, podobného vyhotovení jako chrániče rukou. Jako zbraně používá dvě velké dýky, umístěné na zádech. Vzadu na opasku má malou kapsičku na různé věci a křídla na zádech mají barvu kamenů.
Shitsubou je pro změnu krasavice s havraními vlasy, oděná podobně jako Zetsubou jenom s tím rozdílem, že její věci jsou opačných barev a kámen je rudý kryhet. Zbraně které používá jsou také dvě velké dýky.
„Prosím tady,“ řekla Zetsubou a podávala mu ubrousek.
„Co.....co s tím mám dělat?“ ptal se překvapeně Naruto, který se právě vzpamatoval.
„Co by, utři si ty sliny, co ti stékají po bradě!“ odpověděla a obě se začaly smát.
Naruto se však nesmál, ale hned zaútočil. Lépe řečeno, snažil se zaútočit, ale nemohl se ani hnout.
Sakra, Darkulus, tak proto byly tak vysoko! Skočil jsem jim do pasti rovnou po hlavě, bože já jsem ale baka, pomyslel si, když se démonky přestaly smát.
„Á, mladej pochopil,“ řekla Zetsubou a pár poklepáními po bodyluse ho její krydylit pohltil.
Pak vytáhly obě svoje dýky a přilétly k němu. Shitsubou se k němu naklonila a zašeptala mu do ucha: „Už dost dlouho nám nedopřála rozkoš tak mladá duše jako je ta tvoje. Máš tedy tu čest uspokojit nás, chlapečku, nejprve tě však hezky rozpálíme.“
Dvě dýky začali svištět vzduchem až zůstal nahý, koukajíc na cáry svých šatů, které v okamihu pohltil darkulus. Démonky mu svými kočičími jazyky začaly láskat hruď a pomalinku, pomalu šly čím dál níž a níž. Odpor, nenávist, bezmocnost a potlačovaná rozkoš způsobily, že se v něm něco zlomilo. Svět se zastřel krvavě rudým závojem a za okamžik jeho mysl pohltila tma. Ještě těsně před tím uslyšel známý hlas: „Takhle se mi to líbí, chlapečku, nech to na mě a já už se o ně postarám!“

Nevěděl, kolik času uběhlo od chvíle, kdy upadl do bezvědomí, no když opět nabyl vědomí, měl zavřená víčka a přece ho cosi oslepovalo. Pomalu je otevřel a když si oči přivykly na světlo, viděl tvář své milované Sensei. To zářila ona.
„Sensei…,“ vykřikl a chtěl ji obejmout, když jím prolétla ochromující bolest.
„Nevstávej, ublížíš si!“ uklidňovala ho a on si uvědomil, že leží v jejím klíně.
Najednou zjistil, že necítí duši: „Sensei, proč si necítím duši a křídla? A proč se nemůžu hýbat?“
Naruto postřehnul, jak Sensei na okamih zkřivila tvář bolestí a místo odpovědi mu zvedla hlavu tak, aby si viděl na zbytek duše. Nebyl to hezký pohled: nohy měl utržené od kolen, ruce měl dořezané a prsty byly doslova rozdrcené. Trup taky nevypadal nejlíp, byl doškrábaný a dořezaný, nejhůř vypadaly dvě bodné rány. Pak se kouknul dozadu a místo dvou bílých křídel s jemným oranžovým nádechem viděl jenom dvě zlomené kosti. Někdo mu je utrhl.
„Kdo to byl, kdo mi to udělal?“ koukl opět na Sensei.
„Kromě těch dvou bodných ran sis udělal všechno sám!“ řekla, vyhýbajíc se mu při tom pohledem.
„Co tím myslíte, Sensei, že sem si to udělal sám, vždyť to není možný?!“ [/b] ptal se nechápavě.
„Je to možný, jen si vzpomeň, co si pamatuješ jako poslední?“ odpověděla otázkou.
„Nuže, když tak nad tím uvažuju, poslední na co si vzpomínám, bylo jak mne chtěly démonky vzrušit. Pak se mi najednou zastřel obzor do krvavě rudé a o chvíli později jsem upadl do bezvědomí,“ odpověděl a na jeho tváři bylo vidět, že horečně přemýšlí.
„To je vše, nezapomněl jsi na něco? Protože když jsem se probrala a viděla tě, zdálo se mi, že se do tebe vtěluje nějaký démon,“ zeptala se opatrně.
„Ne na nic takového si….,“ když najednou odpadl.
Chvíli padal do tmy, až dopadl na mokrou podlahu. Otřásl se a ke svému překvapení dokázal i vstát. Opíral se o zeď posetou dráty a pomalu se potácel kupředu. O něco později už dokázal normálně jít a tak došel až k masivním dveřím a otevřel je. Ocitl se v obrovské, prázdné místnosti, které vévodily velikánské mřížované dveře. Najednou se za nimi rozzářily dvě velké rudé oči a jejich majitel promluvil: „Vítej chlapče!“

Když Naruto najednou tak náhle odpadl, Sensei dostala strach a začala jím třást: „Naruto.....Naruto......Naruto......“
Před vystrašenou Sensei nečekaně přistáli dva andělé, v nádherném bílém světle, mladší muž se zlatými vlasy a mladší žena s ohnivými vlasy. Oněmělá úžasem na ně jenom nechápavě hleděla.
„Neboj se, postaráme se o něj,“ řekla žena a klekla si k nim. Pomalu přecházela po jeho zničeném těle a na místech, kterých se její zářivá ruka dotkla, se rány okamžitě hojily. Náhle přestala, postavila se a trochu ustoupila. Zlatovlasý muž přistoupil, poklekl a zvedl Narutovo tělo. Sensei vstala a chtěla ho pohladit po vlasech, žena ji zadržela: „Ještě ne, musíš chvilku vydržet!“
„Bude v pořádku?“ podařilo se jí konečně promluvit.
„Ano, bude, neměj obavy, Kushina je skvělá léčitelka,“ odpověděl jí muž.
„Vy jste Kushina? Ale to potom znamená, že jste....... ano jsme!“ dokončila za ni žena. „Náš syn vás tak velmi miloval, že pro vás obětoval svůj život a téměř i svou duši. Jeho duše je v dost špatném stavu, protože spotřeboval všechnu svou soulériu a tak se nemohl zregenerovat. Já mu sice vyléčila povrchová zranění, ale ta, která utrpěl zevnitř, se budou chvíli léčit. Proto jsme vlastně tady, přišli jsme ho vzít na druhou stranu,“ řekla a při tom mu vyléčila nohy a křídla.
„Na.....na.....druhou stranu? Ne.....to.....to.....přece nejde. On musí jít se mnou, musí žít, nemůže mne jen tak opustit. Já ho miluji, tak strašně, strašně moc. Nemůže umřít, nesmí umřít.....prosím neberte mi ho,“ koktala zpočátku a pak již doslova žebronila Sensei.
„Je mi to líto, jeho tělo bylo násilně poškozeno, tak aby okamžitě následovala smrt. Naruto se již nemůže vrátit, neboť nemá kam. A navíc zranění, které utrpěl při vloupání, mu způsobovalo strašná muka a o pár dnů by mu stejně podlehl. Jediná věc která ho držela při životě byla láska, kterou k vám cítil, láska však k životu nestačí. Nebojte se, na druhé straně mu bude dobře. Jsme tam my i lidé které znal, takže mu nebude nic chybět,“ chlácholil jí zlatovlasý muž.
„Co tím myslíš, že mu nebude nic chybět a co já, co mám teď bez něj dělat?“ křičela na něj s pláčem. „Počkat, jaké vloupání, dyť jste zemřeli při autonehodě, Naruto to sám říkal, nebo snad ne?!“
Manželé na sebe koukli a pak muž řekl: „Nezemřeli jsme při autonehodě, ale při přepadení u nás doma. Jednou u večeře do našeho domu vtrhlo několik maskovaných shinobi a chtěli nás zabít. Proč, to vám raději neřeknu, mohl bych vás tím ohrozit. Takže, napadlo nás několik shinobi a nám se je podařilo zabít, ale jeden z nich stihl před smrtí aktivovat výbušný lístek. Stihli jsme svými těly přikrýt syna, výbuch byl ale natolik silný, že nás doslova roztrhal na kusy a on utrpěl vážná zranění.
Potom, co se mu podařilo zázrakem uzdravit, začal tvrdě trénovat a hledat objednavatele naší vraždy. Našel ho a zabil. Pak šel za jedinou osobou, které důvěřoval, nechal si vymazat vzpomínky a implantovat nové. Život našeho syna spočíval v neustálé bolesti, vzhledem k životu jaký jsme byli nuceni žít. Jeho bolest pokračovala, i když jsme byli mrtví. Díky vám se dokázal nad svou bolest povznést a těšit se ze života. Přijměte tedy můj veliký vděk za vše, co jste pro něj udělala.“
Sensei koukala chvíli na něj, pak zase na ni a s pláčem vykřikla: „Co jste to sakra za rodiče, když svému jedinému synovi dáváte jenom bolest?“
Kushina ji chtěla obejmout no ona se bránila až se jí sesypala do náruče. Muž jenom tiše stál, držíc Naruta v náručí, neschopen uspokojivě odpovědět. V tichu přerušovaném jenom tichým pláčem nečekaně z Narutova hrdla zaznělo slabé: „Neplačte….prosím…..Sensei…..neplačte…..to bolí…..to bolí….“
I přes pláč ho obě ženy slyšely a Sensei byla v okamihu u něj. Rychle si utřela slzy a tišila ho: „Už nepláču, už je to dobrý, vidíš?“ Jeho duše se ani nehla, jenom dál ležela v mužově náručí.
Nevěděli, zda se jim to jenom nezdálo, když znovu promluvil: „Není to dobrý, slyším jak ve vaší koa prší, tak strašně tam prší.“
„To přejde......to přejde......jenom zůstaň se mnou......prosím tě......prosím......“ škemrala držíc ho za ruku.
„Vždy budu s vámi,“ řekl, najednou se probral, skočil na ni a vášnivě ji políbil.
Muž s Kushinou zmizeli, brána pekel s předpeklím také, zmizely i prázdné skořápky démonek připíchnuté k sloupům, s uříznutými hlavami, nabodnutýma na meče z křídel……padali……pomalu, pomaloučku.
Sensei objímala Naruta, vášnivě ho líbajíc, když v hlavě uslyšela chlapcovo smutné: „Sbohem, navždy vás budu milovat!“ a pak tvrdě dopadla na záda.
Zatmělo se jí před očima a ocitla se opět ve svém těle a hleděla do stropu, když se nad ní sklonil Jiraiya: „Sune-ku začíná se probírati. Princezno, jak se cítíš, nebolí tě něco?“
Namísto odpovědi jenom mrmlala: „Naruto….Naruto…..Naruto….“
„Je mi líto, zemřel!“ řekl a tvář se mu na okamih zkřivila bolestí.
Otočila hlavu a koukla se na vedlejší lůžko, ležel tam, s tváří otočenou k ní, jako by se na ni díval. Nedíval, jeho oči byly prázdné a bez života. Chvíli hleděla na tu nehybnou skořápku, co z něho zůstala a pak otočila hlavu zpátky. V jediném okamžiku se uzavřela do sebe, do svého vlastního světa, kde byli oba spolu a on nikdy nezemřel.