Ta, co se jen objeví a zmizí 01-Rachot chidori

Tma se snášela nad krajinou, den už se chýlil ke konci. Od severu vál studený vít. Jediné co ozařovalo spící krajinu byl měsíc. Byl zrovna v úplňku. Ovšem ne všichni považovali den za ukončený. Daleko za kopci stále někdo nespal. Z hlubokého úkrytu se stále ozývaly protivné zvuky. I mě štvaly. Snažila jsem se je nevnímat, ale byly stále víc a víc otravnější. Vztekle jsem pohodila peřinou na zem a vyrazila jsem ukázat tomu otrapovi, zač je toho loket. S dupotem jsem sešla až úplně na dno. Zvuky se začaly podobat štěbetání ptáčků. Dost otravných ptáčků. Rozrazila jsem dveře a vešla dovnitř. Tma jak v pytli, ostatně jak v každé místnosti tady. Rozešla jsem se za zvukem, později se přidaly i zlověstné záblesky. Strašně jsem se lekla. Ovšem za těmi zvuky a záblesky se skrývala postava. A mám tě!
"Hned to zruš, někteří tu ještě ví, co to znamená spánek,'' vyštěkla jsem na něj a dala jsem ruce v bok. Nohou jsem si vztekle podupávala. Zvuk utichl, dokonce i blesky zmizely. To však znamenalo, že nastala naprostá tma. Teď bych docela ráda měla baterku u sebe. V šuplíku nahoře se mi moc hodila. Zazoufala jsem a začala jsem se naprosto nesmyslně točit dokolečka. Teď jen najít cestu zpět. Ale co jsem nečekala, bylo zmizení toho neznámého. To mi ještě scházelo, mohl to být kdokoli.
"Takhle je to lepší?'' ozvalo se za mnou. Polekaně jsem uskočila, co mě ale víc znervózňovalo, byly jeho ruce, sjíždějící mi po bocích. Znervózněla jsem, možná jsem se i trochu začervenala, ale to v té tmě nebylo vidět. Zanedlouho jsem ucítila jeho dech na svých tvářích.
"Tebe ještě neznám,'' špitl mi do ucha. Musel tu znát snad všechny, ani mi nepohlédl do obličeje a už věděl, že na mě ještě nesahal. Trochu jsem se polekala, spíš mě děsily jeho pohyby rukou, které teď pomalu směřovaly nahoru od pasu.
"Co tak zaskočit ke mně, abychom se lépe poznali,'' navrhl mi. Já však nabídku ihned odmítla, neměla jsem na takové věci ani pomyšlení.
"Nech si zajít chuť,'' vyštěkla jsem, ale můj první pokus o útěk byl zmařen. Musela jsem se smířit s tím, že jeho ruce mě budou osahávat ještě chvíli.
"Nech toho,'' zazoufala jsem a pokusila se od něj utéct, ale pevně mě přitáhl k sobě.
Už jsem myslela na nejhorší, ale pustil mě. Co to?!
"Promiň, nejspíš tě probudil zvuk chidori," řekl jedovatě a znovu spustil to rachotivou věcičku. Znovu se ozvaly ty strašlivé drnčivé zvuky. Tentokrát jsem mu viděla do obličeje. Fešák... Ne, na tohle jsem nemohla myslet! Nemůžu snad myslet na nějakého úchylka.
On si mě však zaujatě prohlížel, dost zaujatě prohlížel. Možná nebyl zrovna nejlepší nápad, brát si na sebe krátkou sukýnku, která sotva zahalovala moje stehna.
„Dělám si srandu, taková malá holka jako ty mě naprosto nezajímá,‘‘ usmál se. Ostatně, dělal to prý jen proto, že se nudil. A to, jak jsem se styděla, mu připadalo docela roztomilé. Ještě jednou mi lehce přejel po pase, jen tak z legrace, pak mě nechal.
"Promiň, nemám na tebe teď čas, musím trénovat,'' řekl a chidori ještě zvětšil. Polekala jsem se, ale čím to bylo větší, tím bylo lépe vidět, takže jsem cestu ven nalezla docela rychle. Utíkala jsem co nejrychleji, ale stále jsem za sebou slyšela ten zvuk chidori a jeho smích. Utíkala jsem k sobě do pokoje, zavřela dveře a lehla jsem si do postele. Měla jsem trochu strach, kdo ví, co je to za úchyláka. Na druhou stranu se mi moc líbil, to jsem musela uznat.
Dál už jsem na něj nechtěla myslet, zamotal mi hlavu. Znovu jsem ulehla ke spánku, ne že by se mi chtělo spát, ale je přece normální, když nastane noc ulehnout. Zabalila jsem se do ne zrovna vyhřáté peřiny. Na ten chlad jsem si už zvykla. Celou dobu mě obklopovaly silné kamenné zdi, vrhající na okolí špatný dojem. Pocit, že jsem v pasti. Já si však zvykla, jsem mezi nimi už od mala, už ani nevím, jaké to za nimi je. S klidem jsem zavřela oči a snažila jsem se usnout. Ale hluk za těmi zdmi sílil a nepřestával. Kdyby to bylo třeba jen pravidelné vrzání, tak bych to ještě pochopila, ale tohle mě štvalo. Snažila jsem se zvuk nevnímat a znovu jsem zavřela oči. Utichlo to nebo už ho nevnímám? Znovu jsem otevřela oči, líně jsem se rozhlédla po pokoji. Svůj pohled jsem upřela na tajemnou osobu, stojící ve stínu, který vrhala temná zeď. Povedla jsem hlavu.
„Co chceš,´´ vyštěkla jsem na toho neznámého, ale byla to chyba. Neznámý mě chytil pod krkem a silou se mnou mrskl o zem. Zasténala jsem, nečekala jsem to. Jednou rukou jsem si přejela přes bolavé místo. Pohlédla jsem mu do tváře. Znovu ten hadí obličej, hleděl na mě tím jeho nesnesitelným pohledem, při kterém mi přejel mráz po zádech. Já mu ho s chutí oplatila.
„Jak se opovažuješ mluvit se mnou tímhle tónem,´´ řekl.
Zase musím poslouchat ten jeho odporný hlas. Nejraději bych si zacpala uši nebo ho třeba nějak umlčela, ale nešlo to. Musím tu s ním vydržet. Vzal mi svobodu, vzal mi všechno, co jsem měla ráda.
„Tak co chceš, Orochimaru,´´ zeptala jsem se. Snažila jsem se, aby to neznělo arogantně nebo snad naštvaně, jen aby mě znovu neuhodil. Nic. Jen se usmál. Byla bych raději, kdyby to nedělal. Málem jsem se pozvracela.
„Mám pro tebe malý dárek, ale jen když budeš hodná, ´´dodal ještě s větším úsměvem.
Dárek, třeba mě pustí. Ale ne, to je blbost. Jen tak mi to problesklo hlavou. Neměla jsem ani potuchy, co pro mě má, ale začala jen být strašně zvědavá. Posadila jsem se zpět na postel a opřela jsem se hlavou o zeď. Nějakou dobu jsem přestala vnímat okolí, jen jsem bezmyšlenkovitě hleděla do stropu. Jak jsem však zpozorovala, Orochimaru se ke mně začal dost podezřele přibližovat. Ihned jak stál blízko u mé postele, jsem se vrátila zpět do reality.
Pozvedla jsem hlavu k němu a snažila jsem se mu nedívat do očí.
„Dostaneš teď malou prácičku, prozatím budeš někoho trénovat, já mám teď dost práce,´´ oznámil mi radostně se přiblížil se ke mně ještě blíž.