Konec je tam, kde byl začátek

Tam kde něco začalo, mělo by to i skončit. Nemusí ale mělo by. Stejně jako tady, přesně tady začal můj život plný bolesti, nenávisti, utrpení ale taky lásky, lásky která přetrvala, protože ta láska je věčná a i kdyby někdo chtěl sebevíc, nemohl jí zabít. Prostě to nešlo. On si mé srdce přivlastnil, vzal si ho sebou jako černého pasažéra. Jako rukojmí, kořist, jako talisman...
Doufám v něco, co se nemůže splnit ani po smrti.
Jen při pomyšlení na něj pláču, nemůžu jinak ale mladý Uchiha, on mě prostě vlastní. I přes to že je to nukenin, i přes to že by mne mohl zabít, kdyby mě požádal abych se k němu přidala, udělala bych to i kdyby mě chtěl při té příležitosti zabít, jen to pomyšlení být chvilku s ním, jen to pomyšlení mě přivádí k šílenství stejně jako pomyšlení na jeho smrt.
Je to šest let, dnes je výročí dne kdy odešel ale nikdo, nikdo kromě mne si na to nevzpomněl, ani Naruto, má Hinatu a je plně zaneprázdněn.
Stojím před kamennou lavičkou, symbolem mého utrpení a v ruce držím růži, temně rudou růži rudou jako lásku, ostrou jako bolest. Ač nechci, cítím jak mi z očí tečou slzy a je jich čím dál víc a víc. Tak moc bych si přála aby dnes přišel, tak moc bych si přála aby se dnes vrátil a řekl mi že mě miluje, nebojte nejsem naivní, moc dobře vím že je to nemožné. Můj mozek to ví ale srdce, srdce stále doufá.
Položím růži na lavičku ale stačím se píchnout o trn. Můj pohled sklouzne na kapku krve která se v tu chvíli oběví na mém ukazováčku. Je to zvláštní ale vůbec mě to nebolelo, ne, přineslo mi to takový zvláštní pocit od bolesti hodně vzdálený. Popadnu růži a udělám to znovu, je to zvláštní. V tu chvíli mě napadne, jaké by to asi bylo kdybych se zabila? Kdybych si tímto trnem podřízla žílu? Bolelo by to? A co by bylo poté?
Má můj život cenu? Nemá, Sasuke se nevrátí a mé srdce, to už stejně nežije. Popadnu růži a její trn si dám nad zápěstí. Zavřu oči a.......

"Sasuke co je to s tebou? Celý den si jako vyměněný. Chodíš tu jako tělo bez duše a si mrzutý, myslím mrzutější než kdykoliv jindy. Stalo se něco?" ozval se za ním hlas jeho teamového partnera Suigetsi.
"Dnes je to přesně šest let co jsem odešel z Konohy a nechal jí ležet na té lavičce!" odpověděl.
"Co? O kom to mluvíš?" nechápal, "na jaké lavičce?" nedávalo mu to smysl.
"To je jedno, každopádně mám pocit, že je čas abych se vrátil. Stejně už je po všem a musím jí znovu vidět..."
"Ale Sasuke neblázni! Si nukenin, jestli tě někdo uvidí zabije tě!"
"Já vím Suigetsu, jenže já jí musím vidět! I za cenu vlastního života!" pohlédl na něj.
"Ty jí miluješ?" podivil se.
"Já nevím, ale chci to zjistit! Musím jí znovu vidět, ona je, vždycky byla slabá a otravná a já nevím ale asi mi to chybí. Tenkrát když jsem odcházel z Konohy, vyznala mi svou lásku a já jí to řekl, řekl jsem jí že je otravná a potom, omráčil jsem jí a položil jí na tu lavičku, chtěla jít se mnou a já, byla by mi na obtíž, tenkrát byla opravdu slabá a při tom měla takovou moc, dokázala mě uklidnit když se mi aktivovala pečeť. Když jsem jí opět uviděl, tenkrát, už to nebyla ta malá holčička a jistě ani otravná ale i přes to všechno, bylo na ní vidět že mě miluje...Musím jí znovu vidět chápeš to? Ubližoval jsem jí už dost dlouho!"
"A co když už tě nemiluje?" namítl celkem logicky.
"A co když miluje?" pokrčil rameny.
"Tak či tak, už se nevrátím..vyřiď jim, že tě jmenuju svým nástupcem!" a pak, "PUF" a zmizel.
Běžel hlubokým lesem a běžel dlouho, dlouho ale doběhl ve správný čas.
Uviděl dívku, tu kterou chtěl vidět, tam kde ji zanechal. Ležela na lavičce v kaluži krve a byla bledá.
"Ne Sakuro! Co si to udělala?!" rychle k ní přiskočil a kontroloval jestli dýchá, jestli jí tepe srdce, jestli žije.
"Miluju tě Sasuke..." ozvalo se větrem, nebo spíš vítr tyto slova odvál do ozvěny která se vzdalovala stejně jako její život.
"Saukro ne! Neumírej! Ne teď!" klekl si na zem a pohladil jí po vlasech. Na nic nečekal a mezi rty jí vtiskl něžný polibek, jako by to mohlo něco zachránit, jako by si dával naději že nezemře.
Jenže ona už nedýchala, ten polibek bylo to poslední co vnímala. Vlastně bůh ví jestli ho vnímala, věděla vůbec že je Sasuke tu? Řekla to co řekla, poroto že je tu?
Z jejího těla se linula záře, bílá záře která za chvíli ustala ale přemístila se za Sasukeho. Sasuke se otočil a spatřil ji, stála tam průhledná napodobenina Sakury která se na něj dívala s láskou v očích, přes to že přišel pozdě, přesto že ji tentokrát nepomohl...
Sasuke přistoupil k té dívce a nechápavě na ni pohlédl. Dívka nastavila ruku a pokývla na něj. Jako by ho vedla, jeho ruka se opatrně přitiskla na její, bylo to nemožné ale ucítil něco jako dotek, dotek který ho zahřál na srdci.
Poté dívka sklopila hlavu, ukázala na lavičku, povzbudivě se usmála a zmizela.
Sasuke se otočil a spatřil opět dívku, teď už jen bezvládné tělo, která ležela na lavičce. Ani nevěděl proč, obešel lavičku a to co tam spatřil mu vehnalo slzy do očí.
Na opěradle lavičky bylo krvavým písmem napsáno...
Jednou to musel skončit, proč ne tam kde to začalo?

"Muselo to tak dopadnout, nemohl bez ní žít..." okomentoval blonďatý chlapec hrob jeho nejlepšího kamaráda.
"Třeba se setkali, třeba jsou šťastní, třeba jim konečně bylo dopřáno být spolu tam, když ne tady!" doplnila ho jeho tmavovlasá žena a nejlepší kamarádka Sakury.
"Třeba to začalo tam, kde to skončilo.."

***Konec***