Miluju Vás Sensei 01: Kruté Procitnutí

Sensei a žák stáli na konci hřiště, dost daleko na to aby je žádný ze studentů, shlukujících se do skupinek neslyšel. Stáli oproti sobě, obrácení bokem k skupinkám obědvajících studentů, aby žádný z nich nemněl podezření, že se baví o něčem víc než jenom špatném chování.
„Naruto, mněli bychom se rozejít, náš vztah nemá budoucnost!“ říkala Sensei, no nedokázala mu koukat do očí a tak se dělala, že kouká na studenty.
Viděl, že je celá nesvá a tak se jí zeptal: „Čeho se bojíte Sensei, já miluju vás a vy zase mně?“
„Nebojím se ničeho.......já jen.......si příliš mladý, nefungovalo by to. Dokončíš školu, odjedeš na vysokou, najdeš si práci a holku, která bude blíže tvému věku. Zkrátka mněli bychom to ukončit!“ odpověděla, stále koukajíc pryč.
„Miluju vás Sensei a na tom se nic nezmnění, ať se děje co se děje. Na tom kolik vám je let mi nezáleží, miluju každou vrásku která se vám objeví na tváři, miluju vaše tělo takový jaký je. Kdyby to bylo možný strhnul bych z vás šaty a nepřestal bych ho líbat dokut by vás neovládla rozkoš a nepřestal bych ani tehdy, když by jste mne prosila abych přestal. Miluju vás a chci všechno co máte. Vím, že to zní sobecky, no chci vaše tělo, vaši duši, vaši mysl i vaše srdce. Chci tohle všechno a chci mnohem víc! Chci ty úsměvy, kterými mi denně prosvětlíte den, chci ty noci kdy se opijete saké a ležíte nahá na podlaze a já vás pak musím přikrývat a zahřívat aby jste nepřechladla, chci vaše objetí, vaše polibky a všechny ty malé drobnosti, které nevědomky děláte. Jak řekl jeden student v mé oblíbené manze: Budu vás milovat tak, až mi řeknete že je to příliš!“ prohlásil, koukajíc se do očí, do její červenající se tváře.
„Proč mně tak mučíš, ty parchante? Proč nedokážeš pochopit, že nemúžem být spolu, že čím víc se budem milovat o to víc si nakonec ublížíme? Chtěla sem se s tebou rozejít, no nedokázala sem ti to otevřeně říct a tak jsem tě začala terorizovat, nespravedlivě tě známkovat, zkoušet kvůli pitomostem, doslova jsem tě šikanovala, no ty tu stojíš a říkáš mi jak mně miluješ. Jak je to možný? Jak je možný, že se před tvýma očima cítím jako ta nejhorší špína, no ty mně uctíváš jako bohyni? Proč se budím ze spaní a koukám vedle sebe abych se ujistila, že tam si? Proč každé ráno musím slyšet tvůj hlas, cítit tvoje objetí, tvou vůni a netrpělivě čekat na tvůj polibek, jak feťák na svou ranní dávku? Tak mně už konečně přestaň mučit a řekni mi co to se mnou k*** je?“ šeptala zoufale, protože se bála, že se neovládne a začne na něj řvát.
Naruto se na její zoufalství nedokázal více koukat, podešel k ní a vášnivě jí políbil. Kašlal na to, že se ostatní studenti začali na ně koukat, ukazovat si a šeptat, chtěl jí ulehčit její bolest a tak udělal to jediné co ho napadlo. Líbal jí,koukal do očí a myslí se mu proháněla slova, slova která jí telepaticky sděloval a ona mu odpovídala.
Vzpomeňte si na vše co jme prožili, co se nám stalo, co jme si navzájem udělali a pak, až pak si odpovězte. Tu odpověď už dávno znáte, jenom jste se jí bála vyslovit, teď už se bát nemusíte, jednoduše to vyslovte.
Bojím se, tak strašně se bojím, že když to řeknu tak se rozplyneš a já zjistím, že to všechno byl pouhý sen. Obejmi mně, obejmi mně a pevně stiskni ať vím, že si skutečný, že neodejdeš, že mne neopustíš.
A skutečně, chytil jí do náruče a pevně stiskl, stiskl až tak, že se téměř nemohla nadechnout. No jí to bylo jedno, cítila ho a to bylo hlavní, protože když ho cítila mohla ho popadnout a víc už nepustit, což i s radostí udělala, když znovu uslyšela jeho hlas.
Miluju vás Sensei, jste celá moje a já jsem celej váš! Teď už jen stačí když to vyslovíte, když vyslovíte těch pár nádherných slov a uvidíte, že se vám uleví.
Ano, řeknu je, řeknu je......já tě........ „Ehm, Ehm, Ehm!“ Ozvalo se nečekaně vedle nich.
Odlepili se od sebe a zjistili, že vedle nich stojí ředitel Sarutobi. Věděli co je čeká a tak jen provinile sklonili hlavy.
„Slečno, Naruto následujte mne!“ řekl přísně a kráčel dovnitř s nimi v závěsu. Ostatní studenti dělali jako že nic ale každému z nich se točili bulvičky jejich směrem.
V ředitelově kanceláři se Sarutobi posadil za svůj stůl a oni dva zůstali stát před ním.
Chvíli se na ně díval a pak se zeptal: „Mohli by jste mi vysvětlit co jste na tom hřišti prováděli?“
Sensei chtěla odpovědět, no Naruto jí předběhl: „Prosím, líbali jsme se!“
„To není odpověď, žádám vysvětlení mladíku!“ řekl přísně a střídavě se koukal na něj a pak na ni.
„Miluju svou Sensei, něco jí trápilo a já ji chtěl trochu rozveselit,“ promluvil opět Naruto, koukajíc mu do očí.
Ředitel se koukl na Sensei: „Slečno je vám známo, že vztahy mezi učiteli a žáky sou zakázané, navíc Naruto je maloletej, takže by jste mohla mít problémy s policií, což by naší škole nijak neprospělo. Jistě víte co budu muset udělat?!“
„Pane řediteli nebudete to muset udělat, protože já nejsem maloletej,“ promluvil náhle chlapec.
„Co tím myslíš, že nejsi maloletej, nechápu to?“ zeptal se zaskočeně Sarutobi.
„To, že jsem prožil autonehodu, při které zemřeli moje rodiče víte, no zamlčel jsem to že jsem ležel tři roky v kómě, takže mi není patnáct ale osmnáct. Sensei to nevěděla a proto se bála, že kdyby se náš vztah provalil tak by na ní každý hleděl jako na shoutakon, no teď už to víte oba a doufám, že se můžem nějak rozumně dohodnout,“ odpověděl a letmo se na Sensei usmál.
„Naruto.....,“ pípla a chtěla ho políbit, když v tom zasáhl ředitel: „No, no, no, to si nechte na doma, tohle je kancelář ředitele a né nějaká soukromá olizovárna.“
„Omlouvám se, podlehla sem návalu citů, budu se snažit více kontrolovat,“ začervenala se Sensei.
„To by jste mněla, protože vám ve vašem vztahu bránit nebudu, no v škole se budete muset kontrolovat!“ reagoval ředitel a vlídně se na ně usmál.
Oba se na něj nechápavě koukali, Narutovi to nedalo a tak se zeptal: „Vy nás nepotrestáte?“
„Proč bych vás mněl potrestat, hle má žena,“ odpověděl a z šuplíku vytáhl fotku v rámečku. Byl na ní on s mladinkou dívkou.
„Co se děje?“ zeptal se když viděl jejich překvapené tváře.
„Vše je v pořádku, jenom jsme nevěděli, že máte tak mladou ženu,“ odpověděla Sensei.
„Ach ano, byla mou studentkou, příští rok bude končit výšku,“ řekl radostně, když v tom koukl na hodiny a na rozzářené tváři se mu opět objevil přísný výraz: „Vraťte se do třídy vyučování ještě neskončilo!“
Oba se uklonili a spěchali do sborovny, měli mít zeměpis a tak Naruto pomohl Sensei vzít veliký globus a pak už rychle spěchali do třídy. Vešli do třídy, mezi studenty to začalo šumět a tak je Sensei umravnila, když najednou globus spadl zlatovlasému klukovi z rukou, vypadl ze stojanu a odkutálel se k její nohou.
„Co se.....,“ zasekla se v otázce, při pohledu na Naruta, držícího se za hruď a tvář zkřivenou bolestí.
Prosím ještě ne......ještě ne.......,ozývali se mu prosby v hlavě.Bolest se z jeho tváře vytratila, ruce přestali svírat hruď, oči se pomaly zavírali a tělo padalo na zem. Předtím než dopadl a jeho mysl pohltila tma uslyšel vystrašený výkřik své milované Sensei: „Narutooooo!“
Stačila k němu přiskočit včas a chytit ho.
„Naruto......Naruto......co je ti, odpověz?“ třásla jím vystrašeně, snažíc se nepodlehnout panice.
Přiskočila k nim ružověvlasá dívka, přiložila hlavu na jeho hruď a chvíli poslouchala, pak vykřikla: „Sasuke kde má svoje léky?“
„V hodinkách.....koukni na hodinky, stlač to velký modrý tlačítko a oni se otevřou!“ odpověděl, říkajíc jí co má dělat.
Stlačila tlačítko,vrch hodinek se odsunul a naskytl se jí pohled asi na deset malých rudých tabletek. Jednu vzala, hodinky zavřela a tabletku mu vložila do pusy: „Myslím, že tohle by mnělo stačit!“
„To nestačí, musí to spolknout, až pak bude v pohodě!“ okřikl jí Sasuke.
„Lee si nejblíž puč mi svou láhev,“ prosila kluka se srandovním účesem.
„Promiň ale to nemůžu, chtěl jsem si po škole zaběhat, s Gai-senseiem a tak jsem si do limonády přidal Guayanu, kdybych mu to dal nejspíš by ho to dorazilo,“ zahlásil lítostivě.
„Sakuro tu máš moji!“ řekla dlouhovlasá dívka se světle-modrýma očima.
„Dík Hinato!“ Pípla ružověvlasá dívka a nalila Narutovi trochu limonády do pusy.
Polkl a tabletka se tak dostala tam kam mněla zdálo se, že nebezpečí je zažehnáno.
„Dobrá, Sasuke zavolej doktorovy, ať pro něj někoho pošle!“ vyřkla smutně Sakura.
„Dostane se z toho?“ zeptal se s nadějí v hlase, držíc při tom mobil u ucha, odpovědí mu byl její pohled. „K***!“ zařval zrovna když se v mobilu ozval mužský hlas, „Promiňte to nebilo vám.....pane Kabuto to jste vy.....ano volám vám kvůli němu, přijeďte si pro něj......ano, právě odpadl.....takže konečné stádium.....rozloučit, jak rozloučit.....takže ho seberete a on.....on um.....um.....sbohem!“ domluvil a všem bylo jasné co se teď stane. Všem začali stékat po tvářích slzy, Hinata se strašlivě rozplakala a musel jí tišit kluk s rudými trojuholníky na tváři, Sakura prozněnu plakala v náručí Sasukemu, kterému po tváři stékali slzy velké jako hrách.
Sensei jenom nechápavě hleděla na studenty, když to už víc nevydržela a začala hystericky křičet: „Co se to tady sakra děje? Co je Narutovi a proč všichni pláčete? Tak už mi někdo odpovězte!“
„Naruto mněl před vámi tajemství,“ ozval se Sasuke, „to že přežil autonehodu při nichž ztratil rodiče víte, no zatajil vám skutečnost, že při té nehodě mu uvízlo několik skleněných střepů okolo srdce a ty nešlo vyndat, protože by se poškodilo srdce.Nejhorší je, že se ty střepy posouvají. Ty tablety co mu jednu z nich Sakura dala, sou na tlumení bolesti. Jednou jsem se ho ptal jak moc to bolí, neodpověděl, no na druhý den přinesl do školy paralizér, přiložil mi ho na hruď a na šest sekund zapnul. Myslel jsem, že od té bolesti umřu, neumřel jsem, no kdybych takovou bolest mněl snášet pořád nejspíš bych skočil hlavičku, se školské střechy.
On ale ne, říkal že on umřít nemůže protože má vás a vy by jste byla nešťastná kdyby umřel. Říkal že vás miluje tak moc jak velká je jeho bolest, no taky nám řekl, že mu doktor nedával moc času. Prý se ty střepy shromažďují okolo jeho srdce a jenom čeká kdy mu ho některý z nich prořízne. Bavil jsem se i z doktorem a ten řekl, že až jednoho dne odpadne máme se s ním rozloučit, uvidíme ho prý naposled naživu. Doufal jsem, že se to stane až když z nás budou dědci a budem sedět někde na lavičce v parku a vzpomínat na mládí......mýlil jsem se......ten čas právě nastal!“
„Co tím sakra myslíš ten čas právě nastal……to neberu……to odmítám……slyšíš Naruto, odmítám to přijmout……já…...já tě nenechám odejít!“ řvala a slzy jí stékali po tváři a kapkali na tu jeho.
Dveře na třídě se otevřeli a dovnitř vešli záchranáři s ředitelem, Sensei podlehla hysterii a odmítla jim Naruta dát, takže jí museli píchnou uspávačku a sebrat ji se sebou. Ředitel oznámil uplakaným studentům, že můžou jít domů, vyučování je pro ně pro dnešek skončeno, žádný z nich se domů moc nehrnul a rozcházely se jen pomalu.
Sensei nepřišla na druhý den do školy a zastupoval jí Kakashi-sensei, který se očividně vyhýbal odpovědím na jejich otázky ohledně stavu těch dvou. Krom toho byl nesoustředění a pořád ztrácel nit, o nic líp na tom nebyli ani studenti.
Obloha jakoby sdílela jejich náladu, byla zamračená a pršelo. Déšť jenž padal z nebe byl jakoby odrazem jejich uplakaných srdcí. Ztratili spolužáka, přítele, kamaráda a moc nadějně to nevypadalo ani s jejich oblíbenou Sensei. Kakashi koukal ven oknem, na ty šedé mraky a myslel na svou kolegyni, nikdy by ho nenapadlo, že na ně kouká taky. Jedno mu však bylo jasný nic už nebude takové jako předtím.