Libreto víry

Vztaň a podívej se mi do očí. Svět není správný a taky nebude, na tom nic nezměníš. Nezáleží na tom, jaký ten svět je, ale na tom, jak se mu přizpůsobíme, on tě neušetří. Tebe ani mě, oba máme v osudu napsané, že si pohár hořkosti vypijeme do dna, ale už tam není napsané, co bude na naší tváři, jestli ji bude zdobit úsměv, nebo škaredit smutný úškleb. Nic nezmůžeme tím, že budeme sedět a litovat toho, co se stalo.
Věř mi... Podívej se mi do očí, co v nich vidíš? Ano, vidíš to, co ty nemáš. Vidíš odhodlání, naději a hlavně víru. Víru v to, že nejhorší jsme si už vytrpěli. Nevím, jestli je to pravda... Ale já tomu chci věřit. A i kdyby ne, ruku v ruce je proti nám osud slabý. Zbyli jsme dva, jsem tu pro tebe navždy, i když on tu není.
Opři o mě své trápení, já ti vstát pomůžu. Mě už nic nepokoří, když jsem jednou vstala, tak rovnováhu neztratím. Té rovnováhy mám natolik, abych tě mohla v začátcích podpírat. Až i ty najdeš svoji jistotu, budeme se podpírat navzájem, jak to přátelé dělají. Jsme jen dva, ale to neznamená, že nejsme vůbec.
Až najdeš tu jistotu, pochopíš mě. Nechápeš mě, ale věříš mi. Tak vlož svoji ruku do mích dlaní a já tě vezmu s sebou. Podívej se mi do očí a pojď.

Tohle je konec... Ale konec jenom pro mě, ty jdi dál. Jak můžu jít bez tebe dál? Běž a moc se neohlížej... Proč zůstanu sám? Proč mi musíte umřít? Proč se usmíváš? Osud... Až ti bude zle, vzpomeň si na nás a hlavně na to, že mi tvoji ruku držíme. Nikdy tě neopustíme, nikdy tě nenecháme samotného. Ale vy tu nebudete! Ale ano, tam nahoře na tebe budeme dohlížet.
Vzpomínáš si na to, co jsem ti tenkrát říkala? O víře a nadějích? K čemu je mi víra před hořkou realitou. Víra jsou sny, které tě udrží při životě. Stejně, jako jsme oba věřili, že se s ním setkáme, ty doufej, že se setkáš s námi. Žádná víra není silnější než smrt. Ale je. Proč se zase usmíváš, ty umíráš! Usmívám se pro to, že vím, že se s ním za chvíli setkám.
Usměj se, prosím, naposled se pro mě usměj. Umíráš... Sbohem.

Kdo ví, jestli jsou naše sny a víry právě to, co nás čeká. Jediné, co víme s jistotou je, že když jim budeme věřit naplno, pochybovat nebudeme. Ona nepochybovala. Zbytek života prožila ve víře na smrt a setkání. A proto se nebála toho, co příjde.
Už je to tolik let... Stýská se mi, stýská se mi po obou. Ale věřím, že až jednou usnu, po probuzení mě budou čekat oni. Čekají na mě už teď, sledují moje kroky a až budu padat, natáhnou svoje ruce, pevně mě zachytí a dají mi ztracenou rovnováhu.
Už dávno nejsem člověk, který čeká na svůj osud. Můj osud již dávno proběhl, a to děsivě krátce. A od té doby, co její oči naposled viděly můj úsměv, čekám na setkání, na jediné, co nás může spojit. Au revoir moji drazí v přítomnosti, mé srdce je v minulosti a sen v budoucnosti. Až konečně budu umírat, usmějte se na mě, ať je cesta krásná.