manga_preview
Boruto TBV 07

Pódle přédstav

„Hní sebou! Tý kůže líná,“ ječí… Je to to jediné, co je slyšet přes neúnavné skučení větru.
„Ták sákra ďélej!“ křičí, pořád křičí na příliš namalovanou holku v laciných červených šatech. Té do nohy právě naráží flaška… skleněná flaška od špatného saké. Pár kapek jí šplíchá na nohy v malých černých střevíčcích.
„Ták có tam sákra ještě postáváš?! Hm? Póď už!“ konečně se otáčí… ta žena, co tak ječí.
„Teď od toho bůdeš smrdět! Jak ňáká pitómá sérvírka!“
„Promiňte, madame,“ pípne v odpověď.
„Có když mi téď nézapláti? Nó? Có uděláš? Tý hůso hlůpá.“ Madame… tlustší žena… ne stará, jen s vráskami v obličeji. Jako by toho zažila víc, než měla. Chytá ji za ruku, tu holku v laciných červených šatech. A táhne ji dál do stínu.
„Ále však on záplatí. Je to kůnšáft. Máš šťěstí, tý jédna… Téď se uprav, skóro sme tám,“ pořád mluví. Mluví a té holce v laciných červených šatech se dělá husí kůže. Má špatný pocit, kam ji to vede? Co se bude dít? Madame jí přece slibovala, slibovala, že se z ní stane tanečnice v tom nejkrásnějším klubu…
„Ták už sme skóro tam. Skóro tam. Ukáž se, nó,“ zvláště přitom, jak to říká, hýbe hlavou, „ále jo, bůdeš sé mu líbit. Však on tí to všéchno póví sám. Jo, ten ti, hólka, nédá spát! Všák jéště na něj bůdeš vzpóminát.“
„A-a kdo to je, madame?“
„Už sem to řikalá, je to kůnšáft! On tí to všécičko póví! On-on má tákej málej bár a tám bys mohla táncóvat. Jó, hólka, bůdeš táncóvat. Ále téď můsime jít. Áby sme népřilézly pózdě. Tády to jé,“ krákorá tím svým nepříjemným hlasem.
„Séš krásná, néboj!“ říká a strká jí do dveří. A tý holce v laciných červených šatech je do breku, protože neví, kam jde a přesto má svý tušení. Ale nebrečí... rozmazala by si černý linky kolem očí. Nebyla by krásná. A krása... to je to jediný, co jí zbude, až ji ta ženská strčí ještě za jedny dveře.
„Já tam nechci,“ naříká.
„Néodmlouvéj! Có tó s tébou jé? Néchceš už bejt tánečníce?“
„Ano, chci, ale-“ nedokončí.
„Jáký ále? Ták už sákra závři zóbák a ďéléj!“ strká ji do druhých dveří, tam, kde ztratí všechno, všechno krom svý krásy. Ta holka se ale pořád vzpouzí. Nechce, tak moc nechce.
„Já nechci bejt děvka!“
„Ták póhni už!“ Strčí ji tam, větší silou. Napospas jednomu kunčaftovi, co se vyzná. Když už tam konečně zalezla, mne si madame ruce. Jednu o druhou. A rudej lak na zlámanejch nehtech se v přítmí leskne jako rubíny. Vždycky měla tohleto pozlátko bohatství ráda. Když už se zbavila tý naivní holky, může jít po svejch. Vylejzá z toho baráku, na tu zšedlou ulici, kde se pořád povaluje ta flaška od levnýho saké. Rázným krokem jde dál od toho místa, kde se ozývají jen vzlyky malé holky v laciných červených šatech. Je to to jediné, co je slyšet přes neúnavné skučení větru. Zahnula, a pak ještě jednou. Někdo na ni čeká. Mladej kluk, co ještě nezaplatil za minulou noc. Musí za ním teď jít... teď, kdy by si mohla najít dalšího štamgasta, ze kterého by penízky jen padaly... Na popraskaných rtech se rozlívá úšklebek a za rudou rtěnkou se odhalují zažloutlé zuby. Z malé zelené kabelky vytahuje cigarety a zapalovač. Smekají se jí ruce a zapalovač pouští.
„Sákra, có to má béjt?“ vzdychne si a ohne se k zemi. Vezme zapalovač a za chvíli už potahuje z cigarety. A jde dál... Dál touhle pochybnou čtvrtí, kde žijí všechny takové jako je ona. Všechny ty madame i holky v laciných červených šatech. Obláčky dýmu, které vydechuje, rychle rozfoukává vítr. Na chvíli se zastaví, možná neví kudy jít, snad se jen zamyslela. Naposledy potáhne... z plných plic, a pak nedopalek zašlápne podpatkem vysokých páskových bot, které už mají roztrhané řemínky. A znovu se rozejde, už jen pár kroků a vchází dovnitř do hotelu. Usměje se na recepčního.
„Dobrý den, madame,“ všude ji tak znají... jako madame. Jako ženu, která prodává mladý holky.
„Pracovně? Pracovně?“ pokračuje plešoun za pultem tak úslužně, až je jí to k smíchu. Pořád se jí všichni ty chlapi snaží tak vlichotit.
„Ále!“ praští rukou do desky stolu, „žé to néni málej Hakuri!“
„Ale ano, jsem to já,“ usmívá se.
„Pánejó, tó bych dó tě néřeklá. Tó je téda gól. Půstiš mě náhóru, viď?“
„No, to nevím, nemám nikoho pouštět,“ pořád se směje. Tak nenasytně směje. Pochopila, co chce.
„Ták ty tákle? Právej syn svýho ótce,“ podstrkuje mu nějaký mince. Je – zdá se – spokojen.
„Já teď na pár minutek odejdu, ano?“
„Ále jístě. Jén ďi,“ odpovídá a rádoby smyslně se po něm dívá. Osaměla... v jediném okamžiku... a je sama. Pomalu přechází ke schodišti a potom vybíhá nahoru. Jeden krok za druhým. A vysoké podpatky klapají na dřevěném schodišti. Udýchaně položí nohu na poslední schod a opře se o zábradlí. Nenávidí schody. Vydýchá se.
Prošla chodbou... tam a zase zpátky, mžourajíc po číslech pokojů. Hledala šestnáctku.
„Sámozřémě až tén póslední, tó je tó móje štígro!“ postěžuje si a zaklepe, rázně... pak nečeká na odpověď a prostě vstoupí.
„Heh, có to?“ reaguje na ten kunai, který jí někdo přitiskl ke krku.
„Kdo jste?“ řekl ten kluk.
„Nó, přéci-“
„Kdo sakra jsi!?“ Je naštvaný, hodně naštvaný.
„Já? Mádame z Pólarní záře. Jdu si pró prášulky za včéra, kóloušku,“ osloví ho. Ta podivná ženština si mu dovolila říkat... Sundá kunai.
„Sedněte si na postel, hned to přinesu.“
„Jén se névostýchej, jéstli chceš opáčko, ták se dómluvíme.“
„Nic nechci,“ odpověděl.
„Vy mládý klůci, névíte, có je žívot.“ Všiml si, že když mluví moc otevírá pusu... všude po pokoji se už rozlezl ten hnusnej cigaretovej zápach. Taky moc protahovala samohlásky.
„Blbá smrdutá baba, neví, s kým mluví,“ říká potichu, hodně potichu, ale slyší ho. Uši má o hodně lepší než oči.
„Hnh? Tó jáko já? Tá blbá smrdůtá? Oh!“ a směje se, směje se mu, i když pořád neví, kým je. Tak ze srdce se směje, „Á kdo si tý, kóloušku? Póvidéj!“
„Nemá cenu mluvit,“ říká a hází peníze na postel. Madame zajiskří v očích, ale zatím na ně nesáhne. Nechává je tam ležet, pěkně na hromádce.
„Ále nó tak! Já sem mádamé, já slýšela už spoustu cízích příběhů. Nébude tó nic nóvýho.“
„To si jenom myslíte.“
„Ták schválně!“ Jestli něco miluje víc než blejskavý penízky, tak je to výzva.
„Jsem zrádce, stačí?“
„Jásně, že né. Řikej víc!“
„To je vám to jako málo?“ Madame se zvedá a přechází k němu, ke kolouškovi, vycení na něj ty svoje zažloutlý zuby a vrásky na obličeji jí rámují oči i rty. Bere ho za tváře a jemně s nimi škubá.
„Ále, nó ták. Kóloušku!“
„Nesahejte na mě,“ prská a sundává její pařáty ze svého obličeje. Nelíbí se mu ten rudý lak na polámaných nehtech. Působí to lacině.
„Póvidej už kónečně. Néboj, néchám si tó pró sebé,“ ujišťuje ho, když mu šedý vlasy padají do obličeje.
„Dobře.“
„Nó?“ Zase si sedá. Na postel s děravou přikrývkou, v levným hotelu na jednu noc. Vrže to.
„Tak jo, víte, že jste strašně neodbytná?“
„Névim, kdé bych skónčíla, kdýbych nébyla.“
„No, to je jedno,“ začíná si zvykat na ten její zvláštní přízvuk, „Utek jsem člověku, pod kterým pracuju. Pod kterým hlavně pracuju.“
„Tákže hráč ná víc strán, có? Tó jé správný!“
„Správný? Tak ty tohle schvaluješ?“ bezděčně jí začíná tykat, tak jako si bezděčně posouval brýle na nose, když se svezou po kořeni nosu.
„Nó, jásně! Já hráju táky.“
„A to jak?“
„Nó, hlávně pró sébe. Ále náóko táky pró ty hlůpý hůsy, có mi výdělávaj prášulky. Jákože jím slíbuju kdé có všéchno a ták.“
„Blbý holky, já bych vám nevěřil ani slovo.“ Zase vyká.
„Nápodóbně, nápodóbně.“
„Nevim, jestli se mám vrátit.“
Zase se směje, tím svým řezavým smíchem. A vzduch se pořád naplňuje zápachem z cigaret a těžkého parfému, které ho si on všímá až teď.
„Všák ty se vrátíš, vrátíš! Prótože sme stéjný. My dva jsme stejní,“ mluví jinak, skoro spisovně, s důrazem... jakoby věděla víc než on.
„Nejsme,“ odpovídá klidně.
„Ále jó! Stéjný, dóčista stéjný smé. Kdýž jsém sém přílézla, chťěla jsém bejt zpjévačka. Slávná, slávná zpjévačka. Ále nášla si mě mádamé, co bylá ténkrát, víš, kóloušku.“
„To mě nezajímá. Já jsem rozhodně neměl podobnej sen.“
„Á có třéba tó stát se shínóbi? Heh?“
„To nikdy nebyl sen,“ odporoval hned. Strefila se, možná...
„Ále jó! Jén tómu néchceš vjéřit! Všíchni máme sén, jén tó ňékterý z nás néví. A ták jáko já pótkála mádamé, ták týs pótkal tóho člóvěka. Nébo jínýho, co tě vzál-“
„Přestaň už kecat, vezmi si svý prachy a zmiz!“ křičí, on na ní křičí, jak jen se opovážil!
„Ty málej blbéj sprátku!“ postaví se, „có si mýslíš, sákra?“
On otevírá dveře, ty oprýskyný dveře a ukazuje jí cestu ven.
„Já jsém mádame, mádame! Póslůchej!“
„Tak už vypadněte!“
„Tó si mýsliš, že jén ták půjdů? Áni ómylém, kóloušku!“
Je u ní, za tak krátký okamžik. A madame najednou mlčí. Jindy tak ukecaná, teď jakoby jí vyřízli jazyk. Pořád na sebe civí... jeden na druhého. Madame ho chytí za ruku a odtáhne si jí od obličeje.
„Nécháš mě projít?“ ptá se, tak drze... ale on jí uvolní cestu, už ji chce mít z krku. A tak madame projde kolem něj a nechá na posteli povalující se peníze. Tolik se přeci neshodí.
Vyjde ven. Každý je sám na jedné straně dveří. Oba si sami zničili život svými špatnými rozhodnutími.
„Můj sen je žít život podle svých představ.“ „Můj sén je žít žívót pódle svejch přádstav.“
A tak seběhne dolů do vestibulu hotelu a ví, že už ho nikdy neuvidí. Šedovlasýho kluka, kterej jí tak připomínal samu sebe, naivní holku v laciných červených šatech.

Poznámky: 

Mně se líbí, jak ta ženská mluví. S tim protahovánim hlásek a podobně. Vlastně za tenhle ten nápad může Tall, protože jednou řek... no to je jedno, prostě to nějak vzniklo.
Jsem ráda za ty rozhovory, jsou to moje zatím nejlepší rozhovory...
Chtěla jsem, abyste si ze začátku mysleli, že je to o holce v laciných červených šatech. Nevím, jestli se to povedlo.
A vlastně, tohle celé je spíš takový pokus. Je to o jiné formě, psát zas trochu jinak, i když se to možná (spíš asi ne) čte dobře, tak jsem si to jen zkusila a zase se vrátím zpátky ke svému stylu.
Tak teď je to na vás, komentujte, kritizujte, hodnoťte...
PS: Zajímalo by mě, kolik z vás ví, kdo je "kóloušek".

4.5
Průměr: 4.5 (16 hlasů)

Kategorie:

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Srandistka
Vložil Srandistka, Po, 2009-10-05 16:38 | Ninja už: 5727 dní, Příspěvků: 641 | Autor je: Prostý občan

Líbilo se mi to, moc. Mělo to v sobě kouzlo, který dáváš tak rádoby snadno do každý svý povídky, alespoň co jsem si dokázala všimnout.
Kabuto se nezapřel xD. Možná mi na něj někdy neseděly ty fráze, já ho vidím s trošinku jinou povahou, ale ona je to postava tajemná, takže k jiným interpretacím dává prostor. Ostatně jako většina těch, o kterých píšeš Smiling.
Ještě k těm poznámkám... Jop, nachytala jsem se xD Myslela jsem, že to bude o té holce v červených šatech a ono nic. Udělala jsi to dobře... Alespoň z mého čtenářského hlediska. "Třeba" jsou i inteligentnější lidi co se nenachytaj na všechno Laughing out loud
Já za to smekám. Dobrá, ne, výborná povídka.


Aneb: Když Já byla ve Vašem věku, Pluto bylo planeta.

Obrázek uživatele kushina-hime
Vložil kushina-hime, Po, 2009-10-05 16:19 | Ninja už: 5718 dní, Příspěvků: 504 | Autor je: Prostý občan

Dlho som túto poviedku mala v obľúbených a nevedela som,aký komentár k nej napísať.
Znova to čítam, a znova ma to prekvapuje. Zdá sa mi (ale zdanie aj u mňa môže klamať) že hlavnou dominantou tejto poviedky je Mádame. S Kabutom toho musia mať asi dosť spoločného (žeby zničený život...??) ked ten koniec tak dopadol..
Inak, poviedku takéhoto štýlu som na konohe ešte nenašla,takže je to originalita svojho druhu. Dalšie obrovské plus Eye-wink

Stále žijúca nostalgia a začiatky...
Pred konfliktom veľký múr padne,
ten veľký na smrť, smrť náhlu a oplakávanú,
narodený ako nedokonalý: väčšiu časť prepláve,
Územie blízko rieky sfarbené krvou.

Obrázek uživatele Kikul
Vložil Kikul (bez ověření), Út, 2009-06-09 19:53 | Ninja už: 19810 dní, Příspěvků: 9579 | Autor je: Prostý občan

Dokonalá poviedka.. A naozaj som si z toho prvého odseku usúdila, že to bude o dievčati, v červených šatách.
Vážne dokonalé, Nef. Krásne.. Neviem viac čo napísať, ale rozhodne je tento nový štyl písania super Smiling

Obrázek uživatele Fňu
Vložil Fňu, Út, 2009-06-09 19:02 | Ninja už: 6008 dní, Příspěvků: 6029 | Autor je: Prodavač v květinářství Yamanaka

Hm, tak toto je vážne skvelé. Hoci, čo iné sa pri tebe dá povedať... Len superlatívy...
Dokonalá poviedka... A ten záver... Smiling


Autori poviedok čítajte Pravidlá FF!! Smiling
Inak vaše poviedky skončia na našom externom blogu ^^
A takisto čítajte aj Důležitá sdělení pro spisovatele a čtenáře FanFiction!!!
Ak si nie ste istí písaním, nájdite si nejakú betu - Inzertní FF nástěnka.

----
Čiarka, taká maličkosť, ale dokáže úplne zmeniť význam vety.
Nezabúdajte na to.


Obrázek uživatele hAnko
Vložil hAnko, Út, 2009-06-09 18:57 | Ninja už: 5903 dní, Příspěvků: 5771 | Autor je: Editor ve výslužbě, Zatvrzelý šprt

Och, Nef. Och, Kabuto... Vlastně - och, Nef. ^^ To se dělá, takhle dobře psát o jednom z mých idolů? Nebo vlastně - to se dělá, takhle dobře psát?! Eye-wink Zkrátka, myslím, že už ten svůj komentář ani nemusím nijak prodlužovat... Je to skvělá FFka!

~ Hello Kitty´s dead! Mashimaro rules the world!!!
~ Nejnovější FF: Orochimarův absolutní životopis - 04.08. 2014
~ Manga tým, při své práci sem tam hodí rým, hrdě čelí slovům kritickým, náš silný manga tým!
~ Hay a ShAnko *-*
~ luksusss avatar made by Drek´than ^^
~ Kapitola 577: Rozhodující bitva začíná dnes kachna! *Google translate*
~ "Vieš čo je pád? Nie keď si vtáčik zlomí krídelko. Nie je to ani vtedy, keď si zlomí nožičku. Je to vtedy, keď vidí pred sebou les plný príležitosti a vletí do tvrdého kmeňa." Laterie

Obrázek uživatele Yamata no Orochi
Vložil Yamata no Orochi, Út, 2009-06-09 18:48 | Ninja už: 5889 dní, Příspěvků: 3064 | Autor je: Prostý občan

Ty už mě asi ničím nepřekvapíš. To, že holka jako ty napíše takovouhle povídku - máš můj největší obdiv.

FFkaři, prosím, čtěte Pravidla FF sekce!!! Evil

Kdo umí číst a psát, je gramotný. Kdo umí pouze psát, stává se spamerem!