Svoboda přátelství

Dokážu to? Nebo spíše…zvládnu to? To se mi honilo hlavou. Nevěděla jsem jestli dělám správně, jestli je moje víra tak silná, abych vydržela tohle všechno. Přesto mi někde uvnitř malý, titěrný hlásek šeptal, že musím vydržet, že s ním zůstanu až do samého konce. Možná jsem byla stvořena pro to, abych kráčela po boku jemu. Abychom kráčeli my všichni a splnili tak náš účel.
Zvedla jsem hlavu k nebi. Bylo tak modré a jasné, naprosto bez mráčků. Jen ptáci se občas prolétli nad našimi hlavami, aby dali najevo, že je kolem nás i jiný život. Skutečně to vypadalo, že si toho nikdo nevšímá, ale já v nitru duše věděla, že každý z nás to okolí vnímá naprosto stejně. Že vidí barvy, dýchají vzduch, který naplňuje jejich plíce a umožňuje jim tak žít. Dokonce i každé stéblo trávy bylo důležité, každá květina i větev.
Povzdechla jsem si a zavřela oči. Svoboda mě obklopovala, cítila jsem jí, ale jen když byl tady on. Když jsem cítila jeho přítomnost, která mě zaplavila jako neřízená vlna vody a odmítala pustit. Věděla jsem, že se na mě dívá a přemýšlí i když svoje myšlenky vyřknul jen málokdy. Bylo tady to pouto, které nás všechny svazovalo a přesto jsme se cítili svobodní. Víc než kdy předtím.
Konečně jsem se donutila vstát. Sytě zelená tráva mě zašimrala na kotnících tak, že jsem se musela pousmát.
„Děje se něco?“ Jeho hlas, klidný a jistý rozezvučil všechno kolem.
Úsměv mi okamžitě spadl. Ale jen z toho důvodu, aby si nemyslel jak moc jsem bláhová.
Schovala jsem si obličej do dlaní. Pozoroval mě, pronikavě a zkoumavě.
„Ne, nic se neděje,“ ujistila jsem ho nakonec. Užívala jsem si pohled na jeho vyrovnanou tvář, která na mě hleděla bez známky emocí. Dokázal to skrývat, všechno co cítil a co ho trápilo a já jsem si přála z celého svého srdce, aby složil hlavu do mého klína a pověděl mi všechno co ho tíží.
„Hej Karin, nestůj tam jak tvrdé Y. Jsi louda.“
Můj obličej se svévolně roztáhl do širokého úšklebku. I tento hlas, naprostý opak toho, kterého jsem slyšela před chvílí jsem svým způsobem zbožňovala. Jen v jiné míře. Znamenal pro mě další krůček svobody, protože ten hlas kráčel společně s tím mým.
„Moc se nevytahuj brčálníku, nebo ti příště do té tvé čutory naliju místo vody kyselinu,“ oplatila jsem mu jeho nemístnou poznámku. Uvnitř jsem se smála, uvnitř jsem jásala, že jsem tady. Bylo vlastně jedno, na kterém místě jsem se nacházeli. Byli jsme spolu. My čtyři, nikdo jiný. Jen my a naše svoboda, naše poslání.
„Alespoň jednu hodinu, aniž byste se vy dva nehádali.“ Do našeho rozhovoru vstoupil nový, mužský hlas. Byl autoritativní, ale nejupřímnější. Byl jako pilíř. Nebo jako váhy, které vyvažovaly všechny naše nerovnosti? Kdo ví, bylo to vlastně zbytečné nad tím přemýšlet.
Cítila jsem to teplo, které mnou proudilo pokaždé když oni promluvili. Pokaždé, když mi někdo z nich věnoval pohled. Už jsem věděla, že jediný smysl mého života je být po jejich boku a klidně položit život, aby oni mohli žít. V tom jsem viděla sílu naší svobody, sílu našeho nečekaného přátelství, které naplnilo prázdnou trhlinu v mém srdci. Cítila jsem se tak pošetile. Ale doufala jsem, ne, věděla jsem, že stejná pošetilost zaplavuje i mé společníky.
Slunce začalo zapadat a zbarvovalo se do nádherně rudé barvy, která hřála jen na pohled.
Stáli jsme vedle sebe a každý z nás jakoby vnímal pocity toho druhého. Tenkrát jsem si myslela, že to tak má skutečně být.