Oči

Nepokojně se převalil na posteli. Odhadl, že už je těsně nad ránem. Ani tuto noc se nevyspal, stejně jako noci několika posledních dní. Karin mu pomoct nedokázala – jak by taky mohla léčit se svou chakrou bolesti hlavy?
Znovu se otočil, v marné naději, že nalezne polohu, ve které ta úmorná bolest zmizí. Takhle si to dřív nepředstavoval. Čekal, že až to všechno skončí, bude mít klid – ať už tady, nebo na onom světě. K jeho vlastnímu překvapení přežil. Naruto to konečně pochopil a chopil se úřadu Hokageho, Madara zemřel v boji s ním, Danzou uprchl neznámo kam, o Jinchuurikiho osmiocasého se postaral Raikage a jemu už nikdo nebránil dělat to, co chtěl. Až na jednu věc. Tu příšernou migrénu.
Po chvíli to vzdal, shodil ze sebe deku a rázně se zvedl. Svět se mu zhoupl před očima a na vteřinku zamlžil. Bolest hlavy se rozšířila i do spánků a k očím. Nebo tam byla i předtím? Najednou se ozývala mnohem výrazněji. Promnul si se zamračením černé oči a zamířil směrem ven.

„Už zase jsi nespal, Sasuke,“ ozval se dívčí hlas. Červené vlasy jí vlály v mírném ranním větříku a oči takřka stejné barvy se upíraly na záda černovlasého ninjy, klečícího u řeky. Nebyla to otázka, takže Sasuke dál nechával po tváři nerušeně stékat pramínky příjemně chladivé vody.
„Myslím, že už vím, proč máš bolesti,“ ozvala se dívka, Karin, znovu, a udělala krok vpřed. Sasuke navenek ani nehnul brvou, uvnitř mu však srdce vynechalo jeden tep. Ví…?
Karin se k němu dalším krokem dostala tak blízko, že mu mohla položit ruku na rameno. I když jí nemohl vidět, sklopila zrak a odvrátila tvář.
„Přes bolest hlavy jsi asi nepoznal, odkud to vychází, jinak bys na to totiž už přišel sám. Je to kvůli tvému Mangekyou Sharinganu, Sasuke. Ty… slepneš, nevratně,“ řekla, stiskla jeho rameno trochu pevněji a rychle zamrkala, aby se zbavila případných slz. Věděla, stejně jako on, že na to není lék, a ač si to zakazovala, bylo jí ho neskutečně líto. Sasuke si opět zachoval chladnou tvář. Karin předpokládala, že to předstírá, mýlila se však. Právě mu neřekla nic nového. Věděl to dlouho. Vlastně to i nejspíš tušil, od chvíle, kdy odmítl Itachiho oči. Nebo už od narození?
Svému týmu nic neřekl, neměli vědět ani o jeho bolestech, Karin ale byla příliš všímavá. Prozradil jí tedy polovinu pravdy. To, že slepne, si nechal pro sebe. Díky tomu nemohla přijít na to, proč ho bolí hlava. Tím, jak totiž namáhal zrak, aby někdy zaostřil či vůbec viděl, si oči vyčerpával ještě víc. Moc se mu nelíbilo, že tu „záhadu“ vyřešila, přesto se toho ale rozhodl využít. Existovala věc, na kterou se potřeboval zeptat, jelikož na to sám nepřišel.
„Za jak dlouho přijdu o zrak?“ nasadil co nejlhostejnější tón, otřel si rukávem mokrý obličej a zvednul se tak, aby ze sebe shodil Karininu ruku. Ta se se svým vnímáním chakry zaměřila pozorně k oblasti hlavy. Její špatně skrývaný šok Sasukemu napověděl, že moc času mu nezbývá.
„Nevím, jak přesně dlouho máš ty bolesti, já už to sleduji přibližně čtrnáct dní, ale teď už to j-je jenom…,“ trochu zrychleně oddechovala, „… pár hodin, Sasuke. Přesněji to neurčím,“ řekla s pohledem upřeným do těch černých očí bez výrazu či emocí, které za chvíli měly přestat vnímat okolní svět. Nevěděla, co říct. I když se k ní, Suigetsovi nebo Juugovi nikdy nechoval nějak přátelsky, to, že po skončení všech bojů je neposlal každého svou cestou, pro ní bylo z jeho strany vyjádření jistých pout. Jak ho však teď mohla utěšit? A potřeboval vlastně utěšení, nebo je v takové situaci lepší samota?
Sasuke trochu zaklonil hlavu a pohlédl na jasné modré nebe. Výhled mu lemovaly koruny stromů, obalené zelení v tom největším rozpuku, přičemž na okolí vrhalo měkké světlo zářivě žluté slunce. Vše jakoby mu zrovna dnes chtělo připomenout, co jsou to barvy, krása světa, života, a o co přichází. Krátce pohlédl na nejistou Karin, otočil se na podpatku a beze slova zmizel.
Myslela jsem si to… Mrzí mě to, Sasuke.

Běžel, přímo se hnal s větrem o závod. Jeho cesta vedla k neznámému cíli. Vítr, díky rychlosti bičující jeho obličej, příjemně chladil a zaháněl bolest. Nevšímal si lehkých škobrtnutí, když kvůli rozostřenému vidění špatně došlápl a ignoroval jedinou, avšak o to silnější emoci, která se drala na povrch - strach. Dál utíkal, jakoby mu snad pohyb dodával klamnou naději, že se mu podaří utéct před svým osudem. Neuvědomoval si, jak dlouho běží, až dokud nedoběhl na dohled k bráně vedoucí do Konohy. Slunce se chystalo zapadnout už za pár hodin. Dávalo to okázale najevo svým vytrvalým přesunem směrem na západ, za obzor, a naoranžovělou barvou. Sasuke se zastavil a prudce lapal po dechu. Běžel prakticky celý den, ale v jakémsi fanatickém zápalu nevnímal bolest, ani vyčerpání. To se teď vše ozvalo dvakrát silněji. Pod tím náporem se přikrčil v kolenou, křečovitě si držel dlaně na očích a do čela si zatínal nehty v pudové snaze ulevit tělu od jednotvárné bolesti nějakou jinou, výraznější. Po několika minutách se konečně dokázal uklidnit natolik, aby pozvedl hlavu k bráně své rodné vesnice, kterou už poznal jen díky ojedinělosti její stavby i barev. Netušil, proč ho nohy zavedly zrovna sem. Poprvé se zamyslel nad tím, co by vlastně chtěl naposledy vidět, než se ponoří do tmy. Svůj bývalý tým, bývalé přátele? Blbost! Není to tak dlouho, co znovu odmítl jejich nabídku na návrat i přátelství. Zvykli si na život bez něj, nebude jim to narušovat. Nějaké zbytky cti přeci jen má.
Svůj dřívější domov, sídlo Uchihů? Ztrouchnivělé trosky? Ne, tam už nikdy nevkročí! Všechno by mu připomínalo nejhorší okamžiky života i Itachiho smrt… Špatný nápad.
Co alespoň poslední pohled na vesnici z pomníku Hokagů, nejvyššího místa v okolí? Vždyť v Konoze se stal ninjou, jen díky vesnici poznal přátele… Které jsi zavrhl, šeptal mu vtíravý vnitřní hlásek, …vyrůstal tu… V rodině, která je teď převážně vinou Konohy mrtvá… a oslepl. Přišlo to jako blesk z čistého nebe. Došlo mu to. Nebýt Konohy, nic z toho by se nestalo. Radní, Uchihové, vraždění, Itachi, jeho oči, pomsta… Nic! Tak proč ho ty zpropadený nohy zanesly zrovna sem? Kvůli vzpomínkám? Nic dobrého tu přeci nezažil!
A další prozření. Jeho podvědomí si s ním nepěkně hrálo. Už věděl, co dělá zrovna na tomhle místě. Bylo to tak prosté. Kde všechno zlé začalo, všechno zlé i skončí…
Pousmál se. Na zvednuté koutky rtů stekly slané kapičky. Slzy. Teď už nemusel nic skrývat. Všechno bylo jedno. Vykročil.

Seděl na dřevěné verandě. Už byla tma, nikde ani živáčka. I kdyby však po Konoze někdo chodil, sem by nezavítal. Sídlo kdysi váženého klanu Uchiha si drželo respekt ostatních vesničanů. Neodvážili se sem. Bylo to naivní a hloupé, neměli se čeho bát, ale nikdo nechtěl na místo tolika vražd ze strachu o svůj vlastní život. Měl zavřené oči a nasával vůni okolního vzduchu, protknutého nekonečnou pavučinou vzpomínek. Nikým nezpozorován, i přes rozmazané vidění se dnes stačil podívat na Naruta, který by si, v kanceláři Hokageho zavalen papíry, nevšiml jeho přítomnosti, ani kdyby mu do pracovny vtrhl. Zběžně si v davu našel i Sakuru s Kakashim a neopomněl ani onen pohled ze skály s hlavami nejsilnějších shinobi Konohy. Drásalo mu to duši, všechno, přesto si však udržel klidný úsměv. Emoce vážně ovládal perfektně.
Pomalu otevřel oči. Všude kolem byla tma, on už jí ale neviděl. Stejně jako matný záblesk kunaie před tím, než se mu zabodl do krku. Jeho tělo se sesunulo k zemi. K obloze se upínaly dvě oči stejné barvy, jakou viděly naposledy.