Čarodějka živlů

Seděla v rohu místnosti a okusovala si nehty. Vypadala zničeně, zoufale, nervózně. Co se jí asi stalo? Vypadala jako by ani nezaznamenala život a dění kolem ní. Seděla a oči jí těkali z jednoho místa na druhém. Než se jí zastavily u jednoho místa. U dveří. Zavřela oči a když je zase otevřela zadívala se do prázdna. Její oči byly prázdné a velmy smutné, přesto ale krásné a zvláštní. Nikdo si jí nevšímal. Proč? Vždyť ona by si to zasloužila. Nikdo netušil jaké utrpení musí snášet. Nikdo netušil co všechno si musela zažít. Neměla přátelé ani je mít nemohla. Byla jiná, jiná než ostatní a to všem vadilo. Báli se cizího, báli se neznámého a ona byla jiná, ona byla neznámá. Nikdy nemluvila když to nebylo třeba. Nikdo se jí nikdy na nic neptal. Jedno ale bylo jasné. Tato dívka sebou nese spoustu záhad, tajemství a neodhalených věcí...
Už je to tu zas, oči mi těkají sem a tam a já dostávám strach. Nevím proč, takhle je to už od mých deseti let. Divím se že ne už dřív. Vždycky jsem byla obětí posměchu, opovrhovali mnou a nebo si mě nevšímali. Kdo? ONI! Mí drazí rodičové. Vlastně jen otec. Vždycky mi dával za vinu že maminka už není. Vždy mě bil, nadával mi nebo mě prostě zamkl do sklepa. Myslela jsem si že to tak chodí ve všech rodinách. Nebo spíš jsem se tím uklidňovala abych nemusela hledat důvod jeho chování a přece k tomu jednou muselo dojít. Jenže namísto očekávání jsem dospěla k velkému zklamání a dalším ranám. Od té doby jsem se uzavřela do sebe ale znáte to kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde a tak to bylo i tu. Vždycky jsem mlčela, nic neřekla a to mu najednou vadilo, souhlasit znamenalo nemít vlastní názor a nesouhlasit znamenalo největší drzost jakou jsem si mohla dovolit. Vždy to ale skončilo stejně, facka a sklep.
To už jsem nebyla pomlácená jen od táty nýbrž i od spolužáků ze třídy. Nikdy jsem to nikomu neřekla, nebylo komu a nikdo neviděl to jak jsem utrápená. Možná proto že ani nechtěli. Byla jsem všem jen na obtíž a nebo pro smích. Tak jako tak, už jsem to nevnímala, nemělo to cenu. Všem jsem byla jedno a komu ne, ten to nedával znát. Vždy když bylo po škole, toulala jsem se po okolí. Cítila jsem se volná a nespoutaná, stejně jako když jsem psala básně. Nikdy jsem nikomu neřekla o tom že píšu nebo kde se potuluji. Nikdo se o to nezajímal...Chodila jsem k záhonům žlutých růží. Nevím proč mě tak uchvátili. Možná proto že jsou tak neobvyklé, jiné stejně jako já a přeci nejsou tak docela jako já. Jich si všímají, pečují o ně s láskou, kdež to já ani nevím co to láska je. Nějaký hloupí nepotřebný cit. Tak o něm mluvil otec.
Dnes byl den jako každý jiný. Svítilo slunce a okolím se nesla pochmurná nálada. Přesně taková jakou měla ona. Zatažené nebe. Byl první máj, byl lásky čas...ona ale lásku nezná jak by takový to svátek tedy mohla slavit?
Jako každý den seděla ve své třídě, v rohu a dívala se do prázdna nebo jí oči těkali z místa na místo. Každý byl veselí, zamilovaný a ona byla o tu krásu světa ochuzena. Proč se musela narodit?
„Koukej te na ní!“ smál se dívčí, zlomyslný hlas.
„Nikoho nemá!“ doplnila jí další.
„Jak by mohla, s takovým obličejem!“ další.
„A s takovou inteligencí!“ a další.
„Je to namyšlená kráva! Nikoho nepotřebuje!“ shodly se všechny a já na ně ani nepohlédla.
„Proč ji nenecháte být?“ ozval se náhle nějaký hlas za kterým se všichni otočili.
Stál tam nějaký kluk. Delší černé vlasy a černé oči které by mu mohl leckdo závidět.
„Tebe neznám...“ svedla, dívka a vůdkyně dívek které tu stáli, řeč jinam.
„To asi proto že jsem tu nový!“ setřel jí, „ale ptám se proč jí nenecháte na pokoji?“ dívky se té první poznámce zahihňaly ale na tu druhou ztichly a podívaly se na jejich vůdkyni.
„Prosím tě podívej se na ní, ta nestojí ani za řeč!“ mávla nade mnou rukou.
„Ne? Tak proč o ní mluvíš?“
„Hele, neznáš jí, nevíš co je zač! Tahle holka je ztracená existence! Je to čarodějnice, blázen!“
"Kdybych aspoň byla čarodějka!" Pomyslela jsem si trpce.
„A i kdyby? Co vám dává právo se do ní navážet? Udělala vám něco?“
„Jo narodila se!“ odsekla.
„To samé by mohla říci ona!“ napodobil její tón.
Probodla ho očima a odešla pryč, stejně tak její nohsledkyně.
„Vstávej maličká, neseď tak v koutě...“ podal mi ruku ale já na něj hleděla jako na blázna.
„No tak!“ pobídl mne když jsem nereagovala.
Jen jsem němě zavrtěla hlavou, povzdechl si a sesunul se ke mně.
„Jsem Sasuke...“ představil se.
„Sakura...“ pípla jsem
„Proč si to necháš líbit?“
Mlčela jsem...co jsem mu asi tak měla říct? Že jsem na to zvyklá z domova? Že nechci žít a proto čekám až mě někdo zabije, protože nejsem schopná to ukončit sama. Ano nejsem schopná! Už několikrát jsem se o to pokoušela ale nešlo to, jizvy mi ale zůstali do dnes.
„Podej mi ruce...“ jako by vycítil na co myslím.
Když jsem mu je nepodávala, vzal si je sám a vyhrnul mi rukáv od dlouhého trička. Jeho pohled stanul na jizvě těsně nad žílou. Rychle jsem mu ruku vytrhla a schovala jí pod rukáv. V napětí jsem zavřela oči a čekala jsem na ránu, která ovšem nepřicházela.
„Proč si tak ubližuješ?“ nechápal.
„Neznáš mě, já nestojím o zájem ostatních. Nemám žádné city, tohle mě nebolí!“ špitla jsem.
„Nesmysl, každý má city, jen se je musí naučit používat. Nevím sice co všechno si prožila ale při tvých modřinách to dokáži vytipovat...Proč to ale nikomu neřekneš?“
„Není komu!“ pokrčila jsem rameny.
„Co třeba mě?“ usmál se.
„Ani tě neznám a proč by se někdo jako ty měl zajímat o mě? Malou, ušmudlanou holku..“ sklopila jsem zrak.
„Někdo jako já?“
„Někdo tak hezký, nedělej že to o sobě nevíš, někdo tak okouzlující každý tě má rád aspoň z děvčat!“
„I ty?“ chytl mne za slovo.
„Já neumím milovat!“
„Tak to bych tě to měl naučit.“ zavtipkoval ale k mému překvapení vypadal víc než vážně.
„Hahaha!“
„Myslím to vážně. Moc to tu neznám ale víš kde je tu ta třešeň u toho záhonu žlutých růží?“
Přikývla jsem.
„Dnes po škole tam vyrážíme maličká...“ pousmál se.
Mlčky jsem přikývla. Nechtěla jsem se bránit, jako vždy.
„Tobě se nechce viď?“
Němě jsem na něj pohlédla.
„Proč se necháš nutit do toho do čeho nechceš?“
„Proč si protiřečíš?“ oplatila jsem mu tiše.
„Dnes je máj, nikdo nemá být sám!“
„Hmm já budu s otcem!“ namítla jsem tak tiše jak to jen šlo.
„Neříkáš to nadšeně, to on tě bije?“
Neodpověděla jsem.
„Mlčení znamená souhlas...“
„To je jedno!“ namítla jsem a šla jsem si sednou protože zazvonilo.
Po škole na mne čekal. Mlčky jsem k němu docupitala a pohlédla jsem na něj, očím jsem se vyhýbala. Byly černé, bála jsem se jich, byli jako temnota ve které panovala samota, jako tam dole, jako ve sklepě kde jsem to nenáviděla.
Ani on nic neříkal, dal se do kroku a já se prostě vydala za ním. Mlčky jsem došli tam kde jsem to měla nejradši. Cítila jsem se tu dobře, žlutá je optimistická barva, jen kdyby bylo lepší počasí. Od mých deseti let ještě nevykouklo slunko. Občas poprchávalo, věčně bylo zataženo ale slunko nesvítilo.
„Tak...“ řekl když jsme se konečně zastavili.
„Proč jsi tu?“ vypadlo ze mne náhle.
„Proč si ubližuješ nebo si necháváš ubližovat? Odpovíš mi?“
Zavrtěla jsem hlavou.
„Tak proč já bych ti měl něco vysvětlovat?“ povzdechl si.
Přemohl mne smutek. Cítila jsem se vinna za to že jsem ho rozčílila. Ani nevím jak, ucítila jsem že mi po tváři stéká slza a za pár vteřin se rozpršelo. Nevím proč ale strašlivě jsem se před ním styděla.
„Proč pláčeš?“ zeptal se starostlivě.
„Promiň ,nenchtěla jsem tě naštvat, klidně mě můžeš uhodit!“ nastavila jsem tvář ale on na mne zůstal jen nevěřícně koukat.
„Jdi ty, nebudu tě bít! Nemáš se za co omlouvat...“
„Tolik toho nechápu, proč máma musela odejít? Proč od té doby nevyšlo slunce? Proč jsem od té doby každému na obtíž?“ vzlykala jsem. Už mi to bylo jedno.
„Možná jsem tu právě proto abych ti to vysvětlil...“ pohladil mne po tváři.
„Pojď! Posadíme se na to!“
Přikývla jsem a šla za ním k lavičce.
„Tvoje maminka zemřela?“ zeptal se opatrně a já opět přikývla.
„Bylo mi deset a otec vždy sváděl vinnu na mě! Prý jsem jí utrápila k smrti!“ plakala jsem čím dál víc, a zoufalství vyvolalo závan větru.
„To je holý nesmyl!“ protestoval rozhořčeně. „Nikdo nemůže za to že tvoje maminka zemřela! Měla to tak být!“
„Od té doby mne otec bije, né že by to před tím bylo jiné ale maminka mě měla aspoň trochu ráda, bohužel většinou nebyla doma, nikdy jsem neměla kamarády, otec mi je nepovolil a když se maminka divila, říkával že je to jen a jen moje vinna. Když zemřela už mně nikdo nebránil, nikdy už jsem nepocítila jaké to je když tě někdo, kdo tě má rád objímá..pořád si pamatuji na vůni jejích vlasů, na barvu jejích očí, na její sametový hlas a ten vlídný pohled. Byla jak panenka. Bohužel toho s ní nemám moc společného. Otec mne proklíná, říká že jsem šmudla, nešikovný šmudla který si neváží toho že někoho má. Prý jsem mu vždy byla na obtíž. Nikdy mne nepochválil za mé dobré známky. Nikdy mne nepohladil. Od té doby jsem neměla proč být veselá..“
„A právě proto...“ přikývl s měkkým úsměvem.
„Co?“ nechápala jsem.
„Právě proto je zataženo nebo prší. Máš neobyčejnou schopnost. Můžeš ovládat počasí podle nálady, Karin měla přeci jen pravdu jsi čarodějka...“
Smutně jsem sklopila zrak.
„Ne, tak jsem to nemyslel. Jsi čarodějka ale ne v tom špatném slova smyslu. Věř mi že Sasukeho Uchihu jen tak někdo neokouzlí.“
Rukou mi zvedl obličej a naše oči se poprvé setkali. K mému překvapení nebyli tak hrozivé jak jsem si myslela a dokonce jsem pocítila, jak moc jsem se mýlila, když jsem je přirovnávala k našemu sklepu. Tyhle oči nebyly jako náš sklep. Byli uchvacující a já se do nich utápěla jako bych neuměla plavat, ale tohle nebylo jako bych se topila, kdepak, bylo to příjemné. Jako by mne někdo pohladil po vlasech.
Setřel mi slzy a v tu ránu přestalo pršet. Byla jsem tak okouzlená že jsem zapomněla plakat.
„Okouzlila jsi mě maličká...“ šeptal.
„Já? To přeci není mož...“ nenechal mne domluvit. Rychle se ke mne naklonil a otřel se svými rty o mé. Bylo to tak jiné. Srdce mi začalo bít jako splašené a já poprvé ve svém životě pocítila touhu, toužila jsem po tom, políbit ho a nechat se líbat. Bylo to tak, neznámé ale příjemné. Zachvátil mě pocit nehorázného štěstí ani nevím kde se tu vzalo ale nad hlavami nám vysvitlo slunko. Jemně se dotýkal svými rty těch jejích. Pocítila vlnu vzrušení a touhu dotknout se jeho šíje. Uskutečnila jej. Čechrala jeho vlasy a nechala se unášet vlnou neznámých, ale krásných citů.
„Teď už mi neuschneš!“ zasmál se i když jsem moc nechápala čemu, pousmála jsem se též.
„To se tak říká..“ vysvětlil hned.
Přikývla jsem a znovu ho políbila. Nemohla jsem si pomoct ale ten pocit se mi neskutečně zamlouval stejně, jako dotyk jeho hebkých, měkkých rtů na mých.
„Budu tě bránit vlastním tělem...mi dva spolu zvládnem vše! Uvidíš že ode dneška už bude v Konoze vždy svítit slunce, nebo aspoň většinou..miluji tě! Nevím jak si to dokázala ale uchvátila jsi mně na první pohled a já se nemohl bránit. Asi jsi opravdu čarodějka ale moje maličká, hodná a ta nejkrásnější čarodějka jakou znám...čarodějka živlů..“