Když krvácejí vlčí máky

Dívka se procházela po poli. Byl srpen, obilí mělo nádherně zlatavou barvu, občas z pole vykukovala rudá hlavička vlčího máku. Kvetou tak krásně, jako tehdy……

,,Počkej, až tě chytím! Křičel se smíchem blonďatý chlapec na dívku, která už byla o kousek napřed. Zlehka se dlouhými, tmavými vlasy dotýkala zlatých klásků obilí. Její zvonivý smích se rozléhal přes pole, končil až u zeleného lesa.
,,Už tě mám!“Křikl chlapec pobaveně a stáhl dívku k zemi. Povalil jí do obilí a přilehl jí.
,,Naruto,“zašeptala dívka.
,,Hinato.“Řekl jen a políbil ji.
,,Miluju tě,“ na ta jediná dvě slova se dívka zmohla, než ji její přítel znovu umlčel a potom už na mluvení nebyl čas……..

Pomohl jí na nohy a ruku v ruce se procházeli po poli, které skrývalo tajemství těch dvou. Slunce pomalu zapadalo a vlčí máky začaly zatahovat své okvětní lístky.
,,Hin, musím už odejít,“řekl chlapec, když došli před dívčin dům.
,,Tvůj otec by nebyl rád, kdyby nás spolu viděl, navíc se musím připravit na misi.
,,Na misi?“zeptala se vyděšeně dívka ,,vždyť víš, jaká jsi měl posledně vážná zranění, ještě by si neměl chodit na mise.“
Chlapec si jí přitáhl blíž a políbil jí.
,,O mě se nemusíš bát, jsem Uzumaki Naruto a jednoho dne se stanu hokagem!“křikl jen a pustil ji, pak se vydal temnou ulicí zpátky ke svému bytu. To bylo naposledy, kdy ho viděla.

,,O mě se nemusíš bát…..stanu se Hokagem….miluju tě….“šeptala si sama pro sebe. Bylo to stejné léto, jako před třemi lety. Vyrostla jsem, víš? Tolik jsem zesílila jen proto, abych tě našla, a přitom jsem tak slabá…. Procházela se po poli, ani nevěděla jak, dostala se až do lesa. Hluboký, temný les, jako by pozoroval každičký dívčin krok. Nevnímala, kudy jde. Nedívala se zpátky, už nechtěla jít zpět, do sídla jejich klanu, do prázdného pokoje. Všude bylo tak ticho, mrtvolné ticho, bez něho, bez života! Došla až doprostřed lesa, na malou paseku. Přes stromy prosvěcovaly paprsky slunce a ozařovaly mýtinu, působila jako z pohádky. Posadila se na pařez uprostřed mýtiny. Něco ji zaujalo. Vedle pařezu rostlo několik vlčích máků. Kvetou v lese, to je divné, většinou rostou na poli…na poli.
Jsou tak rudé…..jako krev, jako krev. Řekla a vytáhla kunai. Lehce se píchla do prstu. Okamžitě jí začala po ruce stékat horká krev. Krev…jako květy vlčích máků.
Kvetou….krvácejí, pro koho? Pro nás?
Najednou se rozpršelo a její krev se začala mísit s vodou. Po okvětních lístcích začala stékat voda. Květy jakoby plakaly.
Pláčou a krvácejí, i nebe pláče….pro nás? Ptala se pořád. Uchopila kunai a namířila si ho na srdce.
Ať mají aspoň proč plakat. Rozmáchla se a čekala.
Nic…nic…proč?

Otevřela oči. Něčí ruka držela tu její. Pohlédla mu do tváře. Měl deštěm smáčené vlasy, stejně jako ona. Nevadilo jí, že potom nepůjdou rozčesat. Bylo jí to jedno. Z očí jí padaly slzy, na jeho plášť. Nezmohla se na jediné slovo, ani jeden z nich. Nebylo potřeba. Přiblížil se k ní tváří a jejich rty se spojily v jeden dlouhý polibek. Nenasytně sáli rty, jeden tomu druhému.
,,Naruto.“Řekla jen a přitiskla se k němu. Dešťové kapky je smáčely až na kůži. Byla jim zima, oboum. Zima, ale jen na povrchu těla. Hřálo je vědomí, že jsou spolu.

Na zem dopadaly kapky krve. Pod dvojicí se tvořila krvavá louže. Teprve teď si Hin všimla, že je zraněný. Měl hlubokou ránu na břiše, ze které kapala krev. Zděšeně mu pohlédla do tváře. Usmál se na ni a pohladil ji po vlasech. Potom klesnul k zemi. Hinata si k němu klekla a hned začala ránu léčit.
,,Ty umíš lékařské ninjutsu?“zeptal se jí vyjeveně.
,,Dělala jsem to, abych byla silnější, dělala jsem to pro tebe,“zašeptala.

Nad hlavami jim vysvitlo slunce, přestalo pršet a objevila se duha.
,,Kde jsi byl?“zeptala se na otázku, která ji tak dlouho tížila.
,,Unesli mě Akatsuki.“
Hinata skončila s léčením a objala ho.
,,Vidíš, i duha září pro nás,“zašeptala mu do ucha.
Vlčí máky znovu otevřely své květy....znovu kvetou...a krvácejí...

-------------------KONEC-------------------

Obrázek na konec