Snowflake 08 – Cesta na smrt?

Isis cesta netrvala dlouho. Za několik hodin skutečně k Orochimarovi dorazila. Stála před vchodem do skrýše a přemýšlela. Z rozjímání jí však po chvilce někdo vyrušil.“Kdo jsi a co tu chceš?“ vyštěkl na ní jakýsi šedovlasý chlapec.
„Jsem Isis Sachmet z klanu Rin a chci si promluvit.“
„Takže přece jen“ zamumlal chlapec. „Pojď za mnou.“
Stříbrovláska ho následovala.
Procházeli spletitými chodbami, až se dostali do jakéhosi velkého sálu.“
„Počkej tady, Orochimaru-sama za chvíli přijde.“
Isis nečekala dlouho. Opravdu za ní přišel.
„Takže jsi to ty,“ pousmál se. „Ani jsem moc Kabutovi nevěřil.“
„Takže jsem tu opravdu byla?“
„Samozřejmě. Už od svých pěti let. Když přišel Sasuke-kun, byla jsi ještě silnější než on. Byla jsi můj neužitečnější špeh a pátrala si po Akatsuki. Byl jsem s tebou spokojený, ale ty jsi si asi uvědomila, co děláš. Stejně to pro mnoho shinobi bylo pozdě. Odešla jsi a přestože jsem se tě vydal osobně hledat, neuspěl jsem.“
Orochimaru pohlédl na Isis.
„Jaká je moje pravá síla?“
„To nikdo neví,“ ozvalo se jí za zády. „Nikdy jsi svou pravou sílu neukázala.“
Isis se otočila.
„Ty?!“
„Ano, já,“ přikývl Uchiha.
„Ale…“
„Orochimaru, být tebou, tak si jí dám pod zámek,“ ušklíbl se Sasuke.
Stačil jeden pohyb rukou, stačilo jedno slovo a Isis se bez odporu ocitla tam, kde byla před několika dny.
Znovu jí z paměti vyvstala ta samá píseň.
Proč sněhová vločka je tak osamocená? Proč má za úkol klamat zbloudilé? Proč každého jen zabíjí? Proč kvůli ní všechno zamrzá?
Ona by chtěla být jiná… Chtěla by být milá… Jenže jaký ona úděl má?
Vzpomněla si zrovna na ten úryvek, který znala již z dřívějška. Vzpomněla si i na melodii, a tak si ten kousek začala prozpěvovat.
Najednou si však vzpomněla na první sloku i s refrénem.
Proč sněhová vločka je tak osamocená? Proč má za úkol klamat zbloudilé? Proč každého jen zabíjí? Proč kvůli ní všechno zamrzá? Proč se sny mění v prach? Proč život díky ní utichá? Proč je tu znovu? Proč se znovu rodí?
Ona by chtěla být jiná… Chtěla by být milá… Jenže jaký ona úděl má?
Jenže jak už to tak bývá, hned po refrénu písničky nastalo okno. Tak si teda prozpěvovala jen tenhle kousek a každému, kdo by věděl, o co jde, musela připadat jako blázen.
„Pojď se mnou,“ vyzval jí chladný hlas.
„Proč bych měla, Uchiho?“ trhla sebou dívka.
„Neptej se a pojď. Chci ti něco ukázat.“
Stříbrovláska se tedy zvedla ze studené podlahy a následovala Sasukeho.
Ten rychle a nenápadně proklouzl ven z úkrytu a směřoval někam cestou na sever.
Zastavil se až u jakéhosi chrámu.
„Co tady děláme?“
„Když jsem tady byl poprvý, našel jsem něco, co by ti ujasnilo tvé nezodpovězené otázky.“
Isis se na chlapce podívala svýma zlatavýma očima.
„Takže tam mám jít sama?“
Sasuke kývl na souhlas.
„Já tady budu hlídat. A neboj se, svůj slib ohledně Konohy jsem nezměnil.“
Stříbrovláska tedy sama vkročila do ponurého chrámu. Zapálila jednu louč a začala hledat něco, co by jí objasnilo otázky, na které nikdo nezná odpovědi.
V tom dusivém tichu za hodinu našla, komu je chrám zasvěcen.
„Tohle nemůže být…,“ zamumlala vyděšeně, ale pátrat nepřestala.
Když procházela kolem sochy nadlidské velikosti, která měla podobu krásné ženy s dlouhými vlasy, tak nohou o něco zavadila.
Sehnula se a podle hmatu našla to, o co se málem přerazila.
Z velké škvíry v podlaze vytáhla velkou objemnou knihu, která musela být v tom chrámu už velice dlouho.
Dívčin instinkt jí napovídal, že právě tady najde odpovědi na otázky.
„Tady se to nedá číst,“ povzdechla si po dvou přečtených stránkách.
Zhasla tedy oheň a opustila chrám.
„Co to je?“ podivil se Sasuke, kdy se před ním Isis zjevila jako duch.
Dívka se bezeslova usadila do trávy a dala se do čtení. Ani jí nebylo divné, že písmo, kterým byla kniha napsána, přečetla.
Sasuke si sedl za ní, ale jakmile zjistil, že písmo nezná, protáhl obličej a sedl si vedle dívky.
„Komu patří ten chrám?“
„Démonovi.“
„Proč démonovi?“ zeptal se po chvilce znova.
„Nevím, ale váže se k němu legenda. Chceš jí přečíst?“
„Že váháš,“ ujistil jí Uchiha.
Sám byl zvědav, jaké odpovědi Isis najde.
„Tak poslouchej,“ vybídla ho s úsměvem a dala se do čtení.
„Před dávnými časy žil na severu dřevorubec Mosaku s mladým učedníkem Minokichim. Žili nejlépe, jak se v té studené zemi žít dá, pracovali a celkem se měli dobře.
V jeden zimní den - a zimy jsou na severu opravdu pořádné, se obloha zatáhla těžkými mraky a netrvalo dlouho a přišla vánice.
"Utíkejme!" zakřičel Mosaku.
Učedníka nemusel dvakrát pobízet; za chvíli se už oba ukrývali v chatě, kde vesele plápolal oheň. Sněžné bouře jsou v Yuki no Kuni časté, ale většinou netrvají dlouho. Tahle však nepřestávala. Až do večera se opírala do stěn, proháněla vzduchem myriády* těžkých vloček a zasypávala kraj sněhem, jakoby chystala příchod další doby ledové. Oba dřevorubci tak dlouho čekali, až se živel uklidní, až na ně přišel spánek.
Když začal oheň uhasínat a příjemně vytopená chata chladnout, vzbudil se Minokichi. Chtěl přiložit - ale v tom se rozletěly dveře a dovnitř vtrhl studený vítr. Uhasil oheň, vyhnal zbytky tepla a přinesl něco, nad čím se učedníkovi málem zastavilo srdce.
V chatě se objevila krásná žena v bílém kimonu, přistoupila k Mosakuovi a dýchla na něj. A znovu. Z úst jí vanula bílá mrazivá mlha.
"Yuki onna. Sněžná žena, " vykřikl Minokichi a roztřásl se - ne zimou , ale strachem. Vyprávění o ledovém démonu, jenž v mrazivých nocích přichází pro lidské životy, slyšel snad tisíckrát.
Yuki onna, neboť to skutečně byla ona, se na něj překvapeně podívala. Minokichi se schoulil do klubíčka, nepřestával se třást a neodvažoval se na démona pohlédnout. Čekal, že dýchne i na něj. Ale sněžné ženě se roztřeseného a strachy téměř mrtvého mladíka zželelo. Přistoupila k němu a hlasem podobným meluzíně, řekla:
"Neměj strach. Dnes v noci tě nechám být. Jsi příliš mladý na to, abys zemřel. Ale pamatuj: Nikdy a nikomu nesmíš povědět, cos viděl."
Když pak Minokichi opatrně zvedl hlavu, démon už v chatě nebyl.
Ráno nalezl Mosakuovo tělo zmrzlé na kost. Ale vánice už byla pryč, svítilo slunce a Minokichi si nebyl jist, zda-li se mu všechno jen nezdálo. Konečně, dveře mohl rozrazit náhlý poryv větru a Mosaku byl přece jen starý a už ne tak odolný.
Přesto raději mlčel. Celý rok, během kterého přebral práci po svém mistru.
Přišla další zima. Jednoho večera, kdy Yuki no Kuni opět postihla sněhová bouře, uslyšel Minokichi tiché klepání. Zvedl se a šel otevřít.
Před domem stála dívka.
"Zabloudila jsem ve vánici. Mohu se u vás ukrýt než bouře skončí?" prosila.
Minokichi souhlasil - jak by ne, když z vlastní zkušenosti věděl, jak nebezpečné je trávit ten čas venku a navíc byla ta dívka pohledná. Kdo by s takovou nechtěl strávit noc pod jednou střechou.
Pozval ji dovnitř a nabídl večeři. Jmenovala se Oyuki a když roztála, najedla se a uvolnila, zjistil Minokichi, že je docela zábavná. Vydrželi si povídat až do rána a když měla odejít, pozval ji ještě na snídani, potom na oběd a tak dlouho hledal výmluvy, až zůstala a za čas se vzali.
Žili nejlépe, jak se v té studené zemi žít dá, pracovali a celkem se měli dobře. Za nějaký ten rok se jim narodilo dítě a potom ještě jedno. Oyuki byla veselá a Minokichi byl šťastný, čímž by celý příběh mohl skončit. Ale má ještě pokračování.
To zase přišla zima a byla pořádná, jak byli v Yuki no Kuni zvyklí.
Jednoho večera, kdy Oyuki seděla a šila a Minokichi seděl a koukal se na ní. A při téhle zábavě si najednou uvědomil, že mu tvář jeho manželky připadá známá. Po několika letech manželství by to mělo být normální u všech manželů, jenže dřevorubec se nemohl zbavit dojmu, že mu Oyukiin profil připomíná tvář někoho jiného.
"Když takhle sedíš, připomínáš mi jednu ženu. Je to dávno, co jsem ji spatřil. Tehdy byla také zima." řekl nahlas.
"Kdy to bylo?" zeptala se Oyuki.
Dál se věnovala své práci, ale Minokichi měl pocit, že zpozorněla.
"Nebylo mi ani dvacet, má lásko. Byl jsem učedníkem starého Mosakua, když nás v lese zastihla sněhová bouře." řekl.
A protože to v něm už tolik let leželo, pokračoval dál.
"Ukryli jsme se v chatě, jenže potom se tam objevila ona a ... Myslím, že to byla sněžná žena."
Oyuki odložila šití.
"A neříkala ti náhodou, že nemáš nikomu a nikdy vyprávět o tom, co s viděl?" zeptala se.
"Ale ano," odpověděl Minokichi a pak se zarazil: "Co ty o tom můžeš vědět?"
Oyuki vstala. Otočila se na svého muže a její tvář byla ledová a ledově bílá. Minokichi vydechl.
"Ty jsi ... ty jsi ... "
"Ano. A tys porušil má slova." řekla.
Od jejích úst se vzneslo několik vloček.
"Zabiješ mne?" zeptal se tiše.
"Nemohu," vzdechla a na podlahu se snesla jinovatka.
"Někdo se musí postarat o naše děti. Protože já musím odejít. Protože tys porušil má slova," zopakovala.
Neodcházej, chtěl vykřiknout vyděšený Minokichi, ale bylo už pozdě. Samy od sebe se otevřely dveře, dovnitř zavanul studený vítr a Oyuki zmizela.
Minokichi vyběhl ven, ale v hustém sněhu nemohl najít její stopy.
Od toho okamžiku ji nikdy nespatřil.“
Po přečtení celé legendy, která zabrala knize asi pět stran, nastalo tíživé ticho.
„Myslíš, že je tohle s tebou spojitost?“
„Nevím,“ pokrčila rameny dívka, ale moc jistě nevypadala.
„Jsou tady popsána i hlavní charakteristika Yuki onny.“
„Přečti to.“
Isis přikývla a dala se znovu do čtení.
„Yuki onna má vysokou štíhlou postavu, její vlasy jsou obvykle dlouhé, když se pohybuje mezi lidmi v létě, vlasy mají černou barvu, avšak v zimě zbělají. Její oči mají vždy zlatou barvu. To znamená, že jsou přizpůsobeny k vidění ve tmě a vánici. Její oblečení jsou většinou dlouhé splývavé šaty bílé barvy. Je tu však i jedna zajímavost. Podle legendy měla Yuki onna dívku. Ta určitě byla vychována mezi lidmi. Pokud je legenda pravdivá, dcera Yuki onny by měla mít v dětství vlasy barvy stříbra.“
Dívčiny oči se rozšířily úžasem. Právě tento popis na ní pasoval. Že by opravdu byla dcera Yuki onny? Její schopnosti by tomu odpovídaly.
„Vrátíš se se mnou zpátky?“ zeptal se Uchiha.
„Kam?“
„Do Konohy. Společně bychom mohly zabít Orochimara a vrátit se.“
Isis se na Sasukeho podívala. Její oči měly ledový výraz.
„Nemůžu se tam vrátit. Jsem démon a nemůžu tedy být mezi lidmi.“
„Ale kam teda půjdeš?“
„Zabij Orochimara, vrať se do Konohy a všem vyřiď to, co víš. Hlavně mě nikdy nehledejte, nechtěla bych vám nějak ublížit.“
Dívka se zvedla a nechala tam Sasukeho samotného.
Běžela zpátky. Běžela tam, kde její příběh začal. Běžela do Yuki no Kuni...