Nalezená hime-6.kapitola

Byl krásný sluneční den, teplý vzduch se tetelil kolem domů a všichni kdo mohli, se zdržovali u bazénů. Celá čtevřice shinobi se nedobrovolně nalézala na zahradě, protože ráno nezpozorovala, že dívka zavřela dveře a od té doby se nemohli vrátit zpět. Demonstrativně obsadili stín pod největším stromem v zahradě a štvalo je, že dívka si z toho nic nedělá.
„Nechápu, kde na to bere energii,“ pozoroval Hitomi nevěřícně Deidara a pohodlněji se natáhnul.
„To já taky ne, ale očividně ji to baví,“ poznamenal Itachi a převalil se na druhý bok.
„Divný... Všechno jí roste...“ zamyslel se Kakashi.
„A proč by nemělo?!“ odsekl Kabuto a ještě víc si odsedl. Stále byli ve válečném stavu, protože jim odmítl odpustit potupu získanou u ledničky.
„V takovém vedru?“ Čtyřočko se nafouknul jako vzducholoď.
„Já se diskuze vůbec účastnit nemusím.“
„Super, kdo je pro, aby Kabuťák vypad?“ chytil se toho Deidara a nadšeně začal shánět hlasy. Dvě ruce rychlostí blesku vylétly nahoru.
„Hm, se mnou tři... proti jednomu. Rozsudek zní: Kabuto, sklapni!“ spočítal blonďáček hlasy a spokojeně se opřel o kmen stromu.

„Už jste mysleli, co budeme děl... Mrkejte!“ doslova se vymrštil na nohy a pozoroval odpočívající dívku. Seděla v trávě, soustředěně zavřené oči a ruce ledabyle spuštěné kolem těla. To by nebylo tak zajímavé, kdyby...
„Blbost!“ vyhrkl Kakashi. „Tohle dokázal jenom On. Unikátní technika...“
„Dávejte přece pozor!“ napomenul je Itachi a zadíval se na místo asi 5 metrů za Hitomi. Země pomalu pukala a začínaly se objevovat zelené stonky rostlin, které začínaly dřevnatět. Nakonec vzniklo něco podobného bonsaii.
„Znám jen dva lidi, kteří dokáží ze země nechat vyrůst strom. Yamata a Prvního,“ svraštil čelo Kakashi. „Musela by být s jedním pokrevně příbuzná a stejně by to nemuselo znamenat dar tuhle techniku umět.“
„Myslete trochu, kruci. Jsme mrtví, dostali jsme se sem, narazili na kopii Tsunade a zjistili, že má schopnost Prvního. Co to znamená?“
„Pěknej guláš...“ ozval se Kabuto otráveně.
„Nerušit tam vzadu!“ dopálil se Deidara.
„Říkám, máme v tom strašnej...“
„KATSU!“

Hitomi poplašeně vyskočila a ohlédla se k místu výbuchu. Nevěděla, co se stalo, ale mínila to okamžitě zjistit. Chvilku zkoumala jámu u kořenů stromů a rozmetanou hlínu okolo, ale nechápala, co to způsobilo. Bezmocně zavrtěla hlavou a vydala se zpět k domu. Vzápětí se ozvala další rána.
„Ne den blbec, ale týden blbec,“ zavrčela s pusou plnou trávy a pootočila hlavu na viníka. Malý stromeček, kterého si předtím nevšimla, roztomile hnízdil v trávě a na obdiv světu ukazoval malinkaté lístečky. Nemohl měřit víc jak 10 centimetrů.
„Tak malý je to a už tak zákeřný... Moment, jak se sem dostal? Včera tu ještě nebyl!“ uvědomila si překvapeně. Klekla na kolena a jala se ho prohlížet. Jako by na svou obranu zachvěl svými listy, aby dokázal svou nevinnu.
„A byls to ty,“ dodala pomystchtivě.

„Nepřipadáte si tady někdy jakov Blbákově*?“ Zbyla trojka se pochvalně otočila na zapáleného komentátora.
„No vidíš, když už jsme u toho..."
"JÁ TI DÁM KATSU! ZKUS TO UDĚLAT JEŠTĚ JEDNOU!“ skočil Itachi po blonďáčkovi. „Varuju tě,“ syčel vzteky.
„Ale ještě řekni, že...“ zmlknul, když zpozoroval Itachiho rudé panenky.
„Šmarjá,“ prohrábnul si vlasy Kakashi a trochu se na větvi zavrtěl. Celá čtyřka se po výbuchu totiž přesídlila na strom.
„Byla by dobrý pokusný materiál pro Orochimaru-sama,“ zasnil se Kabuto, než ho umlčely hlasité výkřiky.
„Kušuj!“
„Vopovaž se!“
„Ještě jedna zmínka o něm a shodím tě dolů!“

Hitomi unaveně vešla do domu a ihned zamířila k telefonu. Doufala, že její kamarádka bude mít čas. Pomalu vytočila číslo a čekala, až se někdo na druhé straně aparátu ozve. Měla štěstí.
„Ayano, prosím tě, něco bych potřebovala,“ vzdychla do sluchátka a opřela se o zeď.
„Hitomi? Co se děje? Není ti nic?“ uslyšela vyděšený hlas.
„Neboj, mě nic není. Zatím...“
„Jak to myslíš? Leze to z tebe jako z chlupatý deky. Jindy jsi výřečnější. Jde o něco vážnýho?“ Hitomi přelétl přes tvář úsměv.
„O nic vážnýho nejde, jenom mě za chvilku asi odvezou do blázince. Mám špatný pocit... Prosím tě, nemohla bys přijet? Tohle se nedá řešit po telefonu...“ Druhá strana se na chvílí odmlčela.
„Ayano? Ayano!"
„Promiň, spadlo mi sluchátko. Přijet? Teď? Jasně, hodíme řeč, zapálíme vonný svíčky a uděláme seanci. Stejně jako předtím, pamatuješ?“
„Jo, to bude nejlepší. Čekám tě,“ ukončila hovor blondýnka a zavěsila.
„Přijeť hlavně co nejdřív... Já už dlouho nevydržím,“ zašeptala do ticha a sklonila hlavu. Rozpuštěné vlasy jí přepadly přes tvář.
„Něco se mnou je, nejsem přece taková padavka. Proč mi tady něco nesedí?“ ptala se sama sebe. „Ne, na tohle není čas, musím se ještě učit.“

„Bílkoviny, jinak nazývané proteiny jsou...“ Před domem se ozvalo hlasité zahoukání auta a následně strašlivá rána.
„Pořád je neumí zavírat. Jak říkám, jednou jí ty dveře upadnou,“ usmála se Hitomi a seběhla po schodech dolů. Když otevřela dveře, málem ji trefil šlak.
„Tak jsem tady!“ oznámila Ayano s úsměvem, za který by se nemuseli stydět ani v reklamě na zubní pastu. Vypadala jako vánoční stromeček, v každé ruce tašky a přes záda přehozený batoh.
„To vidím, nebo spíš slyším. Ty se ke mně stěhuješ?“ zděsila se Hitomi.
„Bingo!“ Když uviděla výraz na její tváři, její úsměv se ještě zvětšil.
„Prosím tě, tohle jsou věci na večer a pak mám pár hadrů na zítra... S tebou je to vážně zlý, Hitomi, co se děje?“ zamračila se a všechny tašky shodila v předsíni.
„Pak ti to vysvětlím,“ mávla rukou blondýnka a uvedla kamarádku do kuchyně.
„Dáš si něco?“ otočila se na ní zkroušeně. Tmavovláska zavrtěla hlavou.
„Vyklop to.“ Hitomi si povzdechla.
„Dějí se moc divný věci. Já to na sobě nedávám znát, ale už to nevydržím v uvnitře sebe dusit. Mám pocit, jako by mě někdo sledoval, lezl do domu a harabal se ve věcech. Někdo tu je a pořád mě pozoruje...“ otřásla se hrůzou a upřela hnědé oči na Ayano.
„Podle toho, jak to líčíš, ti to i věřím. Vždycky jsi měla super vnímací schopnosti a vím, že tě jen tak něco nerozhází, ale... Zní to trochu absurudně.“
„To chápu...“ Obě se zadívaly z okna do černočerné tmy.
„Pojď, přivezla jsem něco k pití, sednem a proberem to, jo?“ poplácala ji Ayano po zádech a zamířila do obýváku.

„Cítí nás,“ shrnul to celé Kakashi a otočil si stránku v knize.
„A bere nás jako nebezpečí,“ dodal Itachi.
„Jak jí můžeme dát najevo, že z nás strach mít nemusí?“ přidal se Deidara.
„Těžko... Od teď musíme dávat pozor na to, co děláme. Už proti nám nesmí vzejít jediné podezření, jasné?“ Ostatní chápavě přikývli.

„Hitomi, to vypadá jako nějaký horror,“ zasmála se Ayano a napila se sklenky vína.
„Tos mě potěšila,“ zavrčela blondýnka a kopla to do sebe na ex.
„No počkej, takhle se to nepije!“ ohradila se červovlasá, ale odpovědí jí byl jen vražedný pohled.
„Podle mě se ale tak bát nemusíš. Pokud by si někdo něco dovolil, nechtěla bych vidět, co z něho zbylo. Přece nemáš černý pásek z karate jen tak pro nic za nic.“
„Taky pravda... Ale tady nejde o hrubou sílu... Nezvládám to psychicky. Mizí mi z ledničky jídlo, když přijdu domů, nic není na svém místě a trvá to delší dobu.“ Opatrně uchopila láhev a otočila ji dnem vzhůru.
„Ach jo... Myslím, že v ledničce ještě něco je, počkej tu,“ vstala a vydala se do kuchyně. Vzápětí se ozval hrozivý výkřik a zvuk tříštícího se skla.

Poznámky: 

Omlouvám se za zpoždění, ale minulý týden jsem opravdu nestíhala. Doufám, že se líbilo, nějak jsem se do toho zažrala, takže okamžitě jdu psát další díl No, Hitomi začala něco tušit a bude to mít následky.
Komenty jsou moc vítané, ať vím, co zlepšit

k hvězdičce...

* místo Blbákova mě napadly Čechy, ale třeba by se to nemuselo líbit nějakému zapřísáhlému vlastenci No, dejte si tam co chcete, osobně však chvilkama propaguju druhou verzi :D