Loď v bouři

Stála u zábradlí a dívala se na velký nezkrotný oceán. Vál vítr, štiplavý a ledový, který obyčejně přinášel špatné počasí. Vál a rozfoukával jí dlouhé rusé vlasy. Koukala se do dáli, kamsi za obzor, tam kde tušila svoji zem, vesnici a svůj dům. Musela to všechno opustit, tak náhle jako vítr unáší červené okvětní lístky z pole vlčího máku, své přátele, rodiče, domov. Nic jí nezbylo a to jí bylo jen šestnáct let. Tak málo a přeci dost. Po tváři jí stekla slza. Jen jedna jediná, připomínající perlu, co maminka nosila v náušnicích. Svezla se přes pihatou tvář a skápla dolů do moře. Její smutek nebyl ničím a bouře se blížila.

Smutně se díval na seznam cestujících, každý z nich před malou chvílí, ani ne před jedním dnem, přišel o domov. Mír někdy dokáže být stejně krutý jako válka. Možná i víc. Vzali je, všechny ještě děti a odvedli je, pryč, do jiné země, od rodičů.
Ušklíbl se, to všechno je hořká cena za mír, holubice přece pláče častěji než sokol. Už dávno přestal poslouchat veškeré zvuky, vzlykot, nářek, ale žádný smích na lodi plné dětí. On ještě také nebyl úplně dospělý, teprve dvacet mu mohlo být. Jenže dostal úkol, první jeho úkol jako velitele a on se rozhodl ho splnit. Stejně mu jich ale bylo líto.
Blížila se bouře.

Stála tam a držela se zábradlí, křečovitě, jakoby už se nikdy nechtěla pustit. Zmizela nádherně modrá obloha, plná bílých beránků, tak vhodných na vylévání srdce, zmizelo slunce, zvěstovatel šťastných dnů, které však nepřišly. Zbyla jen ocelově šedá mračna, která hrozila, že rozdrtí všechno, bez jakékoliv naděje na smilování, a občasné záblesky doprovázené zlověstným zvukem. Tolik síly tam bylo a loď, ona velká loď, se jí najednou zdála být strašně malinká. Vedle ní do zábradlí někdo narazil, slyšela, jak mu náraz vyrazil z plic všechen vzduch. Chytl se, ze všech sil, tak jako ona. Podívala se na něj, jako by byl jediná jistota. Skropila ji vodní tříšť a v jejích očích byly jiskřičky strachu, malé, zato jasně zářící.

Modré nebe zmizelo. Zbyla jen bouřková mračna. Nic víc, nic míň. Bál se toho, bál se, že se něco pokazí a ono se tak stalo. Nechtěl, aby jeho první mise dopadla špatně, nechtěl. Jenže počasí neporučíš, ani on nemohl, bouři nezastavíš, ani on to nezvládl, a ta velká loď, co vypadala tak bytelně mu najednou připadala jako vratká skořápka. Nevěděl, co má dělat, ale něco dělat chtěl. Námořníci, stateční vlci oceánu, jakoby beze smyslu pobíhali po palubě. Loď se zakymácela a on se svezl spolu s vlnou. Narazil do zábradlí a na chvilku si vyrazil dech. Chytil se, pevně a rozhlédl se kolem sebe. Vedle něj byla dívka s rusými vlasy. Ohodila je vodní tříšť a ona se na něj podívala pohledem plným strachu.

Byl to jejich vůdce, těch co jí vzali domov. Na malou chvilku ho začala nenávidět a cítila potřebu dostat se od něj dál. Pryč, mezi své! Pak do lodi narazila další velká vlna a voda se opřela plnou silou do jejího těla. Zapomněla na všechno kromě strachu, co zmůže člověk proti síle moře, a na jiného člověka, který spolu s ní snášel stejná příkoří, které příroda připravila. Zadívala se na něj, vlasy barvy polí ječmene v pozdním létě, teď mokré a přilepené k hlavě a hlavně ty oči, modré, tak jako voda její země, čistá a nezkažená, plné života, i strach tam byl, ale ten vytěsnila a viděla jen tu krásnou naději na to, že každá bouře jednou skončí. Začala ten pohled vyhledávat a čerpala z něj sílu.

Dívala se na něj, pořád. Jakoby u něj hledala záchranu. Nevěděl proč, musela ho, toho kdo jí sebral domov, nenávidět. Najednou ji zatoužil strašně ochránit, před studenou vodou, před řezavým větrem, před tím zlým světem, proč, nevěděl. Celý jeho svět se zmenšil na neustálé proudy vody, na zábradlí, kterého se držel a na ni. Rozhodl se! Opatrně se pustil jednou rukou a chytl ji za zápěstí, prvně lehoučce, bál se, že jeho dotyk odmítne, připraven ucuknout, kdyby něco. Neucukla a on ji chytil pevněji. Potřeboval se někoho dotýkat, jen málo, rukou, ale chtěl cítit to lidské teplo. Jenom ji držel a chtěl jí aspoň něco říct. Zafoukal vítr a její dlouhé rusé vlasy se dotkly jeho řasy a tak se nadechl a neřekl nic. Přestal cítit slanou vůni moře a vnímal jen vůni toho pramínku vlasů. Na malou chvíli se ponořil do vůně vlhké zeminy a rozkvetlé louky.

Dívala se na něho, pořád, dokud nepřestane bouře, nebo do té doby, než ji nepohltí oceán. Modré kouzelné oči. Ucítila jeho ruku, teplou a jemnou, na svém zápěstí. Byla mu za to vděčná, měla záruku, že ji někdo zachrání, že na celou bouři není sama. Stisk sílil a stejně tak i pocit bezpečí. Jenom ji držel, ale pro ni to byl střed jejího náhle zmenšeného světa, naděje na pevnou zem. Vítr a vlny dál smýkaly s lodí, tak hrozivá a temná oblaka stále pokrývala celou oblohu. Nadechl se a jí připadalo, že jí chce něco říct, nic neřekl, mlčel, stále mlčel. Napadlo ji tolik otázek, na které by se ho chtěla zeptat. Tolik a možná tak málo času. Otevřela ústa, aby se zeptala, ale byla umlčena další vlnou, která jí navíc podrazila nohy. Padala dolů do hlubiny, moře ji pohřbí, jako už pohřbilo mnoho jiných, bez slitování. Cítila, jak se svaly v jeho ruce napjaly, vytrhl ji oceánu, vytáhl nahoru, na nohy, a přitáhl do své náruče. Objal ji.
„Už tě nepustím!“ řekl rozhodným, uklidňujícím hlasem. Přestala se jí třást kolena, věřila mu. Cítila bezpečí, jako loď v přístavu ji objímaly jeho silné paže.
„Jak se jmenuješ?“ zašeptala.
„Minato!“ odpověděl a ji jen napadlo, jestli je to náhoda či osud. ¨

Zachvátil ho strach, daleko silnější než kdy dřív. Padala, vlna ji srazila a ona padala dolů, do rozbouřené vody, vstříc smrti. Zabral vší silou, chtěl ji ochránit za každou cenu. Stáhl ji k sobě a objal ji. Pevně ji k sobě přitáhl. Cítil tu vůni jejích vlasů. Chtěl zůstat, napořád.
„Už tě nepustím!“ zašeptal spíš pro sebe než pro ni. Otočila na něj svou hlavu a zadívala se mu do očí. Sálala jí z pohledu důvěra.
„Jak se jmenuješ?“
„Minato!“ Jedna otázka a jedna odpověď. Pak už byli ticho.
Pokud by loď ztroskotala, tak on postaví vor a zachrání se, s ní. Ne své staré přátele, ale ji. Z umírající lodi vyrve prkna a postaví z nich novou a v ní poplují jen oni dva, napříč bouří. Držel ji v objetí a čekal na konec bouře. Držel ji a přál si, aby bouřka nikdy neskončila. Cítil strach i štěstí. Měl koho chránit.
Bouře, jak už to bývá, skončila, ale on jí chtěl být oporou už napořád.

Bouře skončila a tím mělo skončit i jeho objetí, ten pocit naprostého bezpečí a důvěry. Nechtěla být jako loď, co ztratila přístav a teď bloudí po moři, sama, čekající jen na ostré útesy. Jeho ruce ji pomalu pouštěly, váhavě, jakoby také nechtěly konec té vzácné chvíle. Zadržela je.
„Už napořád,“ zašeptala svou prosbu se vší naléhavostí, co zvládla do hlasu dát. Usmál se a ona z jeho úsměvu cítila štěstí, sám chtěl, ale bál se to říct, navzdory tomu jak ji celou dobu neohroženě bránil.
„Už napořád!“ zopakoval a jejich rty se jemně spojily.

Bouřka odešla, ale oni zůstali spolu, čekali na další bouři a věděli, že ji společně překonají. Jenže ona nad nimi byla, jako nabroušené samurajské meče. Hrozila a je spojovala. Potřebovali se. Navždy, aby je nerozdrtila.
Jednou však přijde a je, dvě lodě, plující po oceánu, potopí, zůstane po nich jen jeden malý záchranný člun, jenž zachrání všechny trosečníky.