4ever together 01-Jedna noc...jeden okamžik

Tma... chlad…, den co den se to prohlubuje, ale až se krajina naplní měsíčním svitem, vše se změní. Ta bolest, kterou trpí den co den, konečně přestane.
Zorničky se mu rozšířily, tma v omšelém pokoji se vyjasnila. Nyní vnímal každý pohyb. Vyrušilo ho zavátí větru v pootevřeném okně. Přiblížil se k němu po čtyřech a opatrně nakoukl ven. Noční obloha byla temná, stejně jako ulice pod jeho oknem. Ovšem zanedlouho se obloha roztáhla a přes černé mraky šel zahlídnou kulatý měsíc. Jen jak se pohledem s ním střetl, zavalila ho neskutečná bolest. Svalil se k zemi se zrychleným dechem a neskutečnou bolestí v každičké kosti jeho těla. Vykašlal krev. Jeho kosti začaly praskat a zvětšovat se. Ta neskutečná bolest jako by se snad probudila ze spaní. Teď si přál jen jednu věc. Smrt. Nic víc ho nemohlo odpoutat od toho prokletí. Křik se ozýval celým pokojem a ozýval i celou ulicí. Dnes však byla prázdná, ostatně jako pokaždé. Bolest utichla…. Nahradilo ji něco jiného… Nezkrotná chuť po krvi.
Postavil se na čtyři jak mu to bylo přirozené. Znovu pohlédl na kulatý měsíc.
Jako by něco našeptával. Stále jen dokola… chyť ji... zabij… Stále dokola. Sklopil hlavu, hlas mu však dál našeptával ta tři slovíčka. Pomalu začal podléhat.
Vyskočil z okna . Ulice prázdná, nikde ani živáčka. Vztekle zavrčel a vyšplhal na komín.

Znovu ty hlasy… chyť ji... zabij… Sílily stejně jako jeho chuť po krvi. Přivřel oči a nasál do nozder všudypřítomný vzduch v naději, že najde to, co hledá.

„Půjdete tedy s námi?‘‘ optala se modrovlasá dívka dvou zamilovaných osůbek, kteřé se k sobě tulily a nevnímaly okolí.
Oslovená dívka pozvedla hlavu od svého milého.
„Ještě se půjdeme projít,‘‘ odpověděla i za něj a vtáhla ho někam mezi dav lidí. Nebránil se, dál se ji nechal vést.
Modrovlasá dívenka je tedy nechala a vydala se hledat toho svého, než zase skončí s opilcem na krku.
Dvěma zamilovaným však nedělal problém prostě jen nenápadně zmizet.
Provlekli se davem a zamířili k malému lesíku, ruku v ruce.
Všechen ten radostný povyk a veselí byl slyšet dál, ale oni měli oči jen jeden pro druhého. Pomalým krokem došli k lesíku, u kterého se zastavili.

Cítil ji. Je kousek odsud. Otevřel oči a pohlédl na světlem ozářený dům. To veselí doléhalo až k němu. Znovu vztekle zavrčel. To veselí pro něj bylo neskutečné. Nedalo se to už vydržet.
Seskočil ze střechy. Odrazil se od okolních stěn.
Vydal se za tím vábivým pachem.
Byl už blízko, cítil ji.
Chtěl ji ochutnat, chtěl se do ní zakousnout. Chtěl cítit krev, její krev. Uháněl dál, stůj co stůj.
Jeho smysly ho vedly dál, naváděly ho k ní.
Byl blízko, cítil to každým krokem. Nakonec se zastavil u nedalekého paloučku.
Byla tam, dokonce i se svým milým.

„Proč mě sem taháš,‘‘ otázal se a láskyplně se k ní přivinul. Bylo mu to celkem jedno, ale zajímal se dál. Hlavně, že je s ní sám. Přivinul se k ní víc, ale ona trochu ustoupila. Stále byla trochu nejistá, ale právě to ji dělalo tak neodolatelnou. Musel se nad jejím chováním zasmát.
Nakonec však nechala dlouhého protahování a konečně se k němu přitulila.
Ucítila jeho dlaň, jak jí zajíždí do dlouhých vlasů, pak i jeho rty. Okamžik si vychutnávala jako jindy, i když to nebylo zdaleka poprvé. Slastně přivřela oči, svoje ruce omotala kolem jeho krku, čímž ho k sobě ještě víc přitiskla.
Ozvalo se praskání větviček a velmi opatrné našlapávání něčeho v nedalekém lese.
Zamilovaná dvojice se od sebe rázem odtrhla. Dlouhovlasá dívenka se ze strachu pevně přitiskla ke svému milému. Zvuky se ozvaly znovu, tentokrát se k tomu přidalo i zlověstné vrčení.
Mladík uchopil svou dívku za dlaně a odtáhl ji od sebe, pak se postavil před ni, aby případný útok schytal on.
Ona se snažila nahlédnout na to, co dělalo takový rámus.
Že by snad nějaký moc velký popíječ? Ale proč by jinak vrčel? Ne, tohle bylo zvíře, určitě!

Konečně ji uviděl, co nevidět ji bude moc konečně ochutnat. Jenže mezi ním a jeho kořistí je stále překážka. Trochu se stáhl, i když nebyl schopný chápat vše kolem něj jako člověk, jeho smysly mu radily k větší opatrnosti.
Dobře věděl, že ten před jeho kořistí je schopný za její záchranu položit život, nechtěl však riskoval.
Možná bude lepší je raději obejít.
Rychle a neslyšně je oběhl. Teď mu on nestál v cestě. Teď bylo načase vyrazit.

„Možná jsme toho už hodně vypili,‘‘ řekl mladík a otočil se zpět k ní, aby mohli pokračovat v předešlé činnosti.
Ona se však do něj odtáhla a sklopila hlavu.
„Možná bychom měli jít raději někam, kde to bude pohodlnější,‘‘ odpověděla mu až moc svůdně. Nedokázal odolat. Popadl ji za ruku a chystal se ji odvést k sobě, ovšem něco skočilo mezi ně.
Mladík vykřikl, ale jeho milá už vedle něj nestála. Něco ji odtáhlo hluboko do lesa. Křičela, její křik se ozýval celým lesem. Začal volat její jméno, ale jako odezva se vracel jen neuvěřitelný křik.
Vyběhl do lesa, ať už ho čekalo cokoli. Snažil se jít po stopách, ale najednou les ovládlo nesnesitelné ticho.
Rušil ho jen jeho zrychlený dech.
„Sakuro,‘‘ zvolal do ticha. Tentokrát se mu však znovu dostala odpověď v podobě nesnesitelného křiku. Splašeně vyběhl za ním.

Má ji, konečně se do ni může zakousnout. Něco tak nádherného ještě nikdy nechytil. Znovu se do ní zakousl.
Křičela a volala o pomoc… Bylo to však marné. Teď už ji nikdo na světě nepomůže.
Konečně cítil tu sladkou krev. To co vždycky chtěl. Krev čisté dívky. Nechal tu sladkou krev stékat po tlamě až na zem. Najednou přiběhl ten její, snažil se jí pomoct, ale on si stál za svým. Ona je teď jeho.
Nakonec byl však donucen ji pustit. Otočil se k němu a odhodil ho od sebe.
Znovu se naklonil nad svou nádhernou obětí. Zrychleně dýchala a krvácela ze všech ran, co jí udělal. Neměl však dost. Znovu si k ní naklonil a zakousl se i do nohy. Z úst jí unikl výkřik.
Užíval si tu její chuť, ale rána do zad ho donutila povolil stisk a tím dal své oběti svobodu. Dívka se pokusila bolest alespoň trochu překousnout. Pokusila se postavit, nohy se ji však podlomily. Nevzdala se, pokračovala dál i přes tu nesnesitelnou bolest.
Otočil se za svou obětí, která pomalu utíkala pryč. Šel pomalu, aby se unavila. Pokračoval pomalu za ní a čekal až podlehne. Nevzdala se, uháněla dál, až v dáli zahlédla světla. Přidala do kroku.
Chystal se po ní skočit, ale něco ho znovu zasáhlo do zad. Padl na zem a už se ani nepohnul.

„Jsi v pořádku?‘‘ zajímal se mladík o svou dívku a pomohl ji na nohy. Hodně krvácela, už ani nebyla schopná pohybu. Pokusil se ji pomoct na nohy, ale poklesla. Znovu se k ní sklonil, tentokrát ji vzal do náruče.
Vydali se zpět k Konoze do jeho domu.