Kdo s Koho? 4

Hanabi probudilo až pravidelné a zlověstné pípání. Opatrně pootevřela oči, do kterých ji ihned uhodilo ostré bílé světlo. Zamrkala a když si přivykla na světlo, pokusila se rozhlédnout se. Něco jí ale bránilo pohnout hlavou. Napínala tedy oči, a za chvíli rozpoznala nepříliš prostornou bílou místnost, ve které bylo plno pípajících a blikajících přístrojů, že skoro nebylo k hnutí. Hanabi to ale příliš nevadilo - něco jí říkalo, že si ještě počká, než bude moct pořádně chodit.
"Héj!" chtěla zakřičet, z jejích úst se ale ozval jen jakýsi podivný pazvuk. Ať se snažila, jak chtěla, mluvit se jí nedařilo. Po několika minutách se ale otevřely dveře pokoje a dovnitř vstoupila nemocniční sestra. Nejdříve zkontrolovala přístroje, potom se ale podívala na Hanabi a když zjistila, že je už vzhůru, vyletěla rychlostí blesku z pokoje a za chvíli se vrátila společně s doktorem. Byl to takový starší šedovlasý pán, na kterém bylo vidět, že má nějaké kilo navíc. Na buclaté tváři mu však zářil úsměv, takže vypadal na první pohled docela sympaticky.
"Ahoj! Tak jak se daří?" začal zvesela aniž se na Hanabi podíval a opatrně obcházel všechny přístroje. Hanabi hned napadlo deset možností jak sarkasticky odpovědět, raději se však snažila zeptat, co se stalo. Po několika nezdařených pokusech si ale uvědomila, že by potřebovala tlumočníka z pravěku, a tak to vzdala a doufala, že doktorovi dojde, na co se chtěla zeptat.
"Bolí tě něco?" zeptal se a dotkl se jejího čela. Hanabi se ušklíbla, a kdyby mohla mluvit, začala by vyjmenovávat všechny části těla, na které by si vzpomněla. Doktor, který nejspíš nepochopil, ji se smíchem poplácal po noze, kterou měla zřejmě v sádře. Hanabi jen zaúpěla. Bylo to poprvé, co se jí podařilo vyjádřit se podle plánu.
"Máš tuhý kořínek, holka! Každý normální člověk by už ležel v márnici!" dál se chechtal, jako by mu to snad připadalo vtipné. Vtom ale Hanabi probleskla hlavou vzpomínka.
Před očima jí poletovaly otázky jako splašené a ona je nemohla vyslovit, jen je s hrůzou v očích sledovat. ,Co se stalo mému otci? Je v pořádku? Přežil to? Nebo snad ...' Hanabi na to ani nechtěla pomyslet. ,Hiashi byl .... ne je cholerik, ale přesto ho všichni z naší rodiny máme rádi! Prosím, ať žije!' Její oči se zalily slzami.
"Ale copak, nebreč, jsi v pořádku a to je hlavní!" neobratně ji hladil po tváři, po chvíli to ale vzdal a narovnal se.
"Vlastně jsem přišel hlavně proto, abych se tě zeptal, jestli už máš náladu na návštěvy. Před pokojem ti hlídkují příbuzní." S úsměvem na ni mrkl. "Tak co?"
Hanabi začala co nejusilovněji kývat hlavou a i když to šlo ztěžka, doktor to naštěstí nejspíš pochopil a vyklonil se ze dveří. Něco zakřičel a potom strčil hlavu zpátky do pokoje.
"Sice jenom deset minut, ale máš se na co těšit!" uchichtl se a v očích se mu ďábelsky zablesklo. Potom i se sestrou vypochodoval z pokoje, aby udělal místo nově příchozím. Brzy už byl pokoj plný lidí.
"Hanabi!" vykřikla Hinata ihned potom co vešla a nehledě na masu přístrojů kolem sebe se hnala ke své sestře. "Já jsem tak strašně ráda že jsi v pořádku! Měla jsem tady skončit místo tebe!" brečela jí na rameno.
"Nesmíš tak bojovat proti osudu, Hinato." Zakroutil hlavou dívčin bratranec.
"Neji!" sykla Tenten, která vešla do pokoje po jeho boku.
"Klid Hinato." Zašeptal jí do ucha Naruto a položil jí ruku na rameno. Potom otočil hlavu na její sestru "Jak se vede?" zeptal se s širokým úsměvem. Hanabi zavrtěla v rámci možností hlavou a rukama začala naznačovat psaní.
"Chceš to napsat?" odhadla její sestra. Hanabi začala urputně kývat hlavou. Hinata se najednou zatvářila ztrápeně.
"Já jsem zapomněla blok a tužku doma!" zaúpěla a zahanbeně sledovala podlahu. Naruto, který stál za ní, se zazubil a najednou držel v ruce několik papírů a oranžovou propisku.
"Kdes to vzal?" zeptala se Hinata šťastně, když si všimla, že Naruto podává věci její sestře.
"Jsem přece jednička v překvapování lidí, no ne?" ozářil Hinatu dalším zářivým úsměvem, která tím oslněním hned celá zrudla. Hanabi protočila očima a chňapla po psacích potřebách. Netrvalo dlouho a podstrkovala své sestře papír, na kterém byla napsána otázka, jejíž odpověď chtěla znát nejdřív ze všeho.
Co otec?
Jakmile Hinata zjistila, co je na papíře napsáno, vystrašenýma očima přejela po ostatních v pokoji. Všichni sklopili hlavy. Hinata se k nim přidala. Hanabi ta reakce vyděsila. Potom však její sestra konečně promluvila.
"Je v pořádku." Řekla hlasem, který jakoby měl skrývat slzy. Mladá Hyuuga si zhluboka oddechla. Potom znovu sáhla po papíru a propisce.
Jak dlouho jsem byla mimo? Kolik času jste tady strávili?"Spala jsi čtyři dny." Zašeptala její sestra, a když si všimla Hanabina zděšeného pohledu, sklopila hlavu.
"Hinata tady seděla v jednom kuse. Vůbec nechtěla spát." žaloval Naruto a ublíženě se na modrovlásku podíval. "Nikdo ji nemohl přesvědčit." Až teď si Hanabi všimla výrazných černých kruhů pod sestřinýma očima.
,Chjo!' povzdechla si v duchu a znovu popadla propisku.
Co je nového v Real Hyuuga?
Hinata se usmála "Ještě žije. Tu nemovitost se nám podařilo prodat." Hanabi se ulevilo.
A Reuchi?
Výraz její sestry se změnil a povzdechla si. "Je to pro nás konkurence. Ale s trochou štěstí se udržíme při životě všichni." Hinata ráda mluvila o realitkách jako o živých bytostech.
"Hinato, vždyť sama dobře víš, že to není možné! Dvě tak velké realitky nemohou přežít vedle sebe!" zapojil se do rozhovoru Neji. Hinata se smutně usmála.
"Musíme doufat a dělat svou práci tak jak máme. Potom se zcela jistě udržíme nad vodou." Usmála se smutně Hinata. Potom se otočila zpět na svou sestru. "Chybíš nám! Už aby ses uzdravila! Máme teď spoustu práce!" Hanabi odhodlaně pokývala hlavou. Potom začaly dívčiny oči jezdit po jejím bratranci. Když si všimla, že jeho ruka pevně svírá dlaň vedle něj stojící hnědovlasé dívky, ďábelsky se usmála, znovu popadla papír i tužku a dala se do psaní.
Hej, Neji, ty máš holku? Co se všechno změnilo, když jsem byla mimo?
Se zářivým úsměvem podala papír tázanému. Když si její bratranec přečetl otázku, jeho tváře se začaly pomalu zbarvovat do červena.
"Ehm ... no ... jo." Usmál se a plný rozpaků ještě více stiskl Tenteninu ruku. Hanabi už se natahovala po propisce aby to začala rozpitvávat, Hinata ji ale naštěstí pro novopečený pár včas přerušila.
"Přinesla jsem ti nějaké věci." Usmála se a zvedla tašku, které si do teď Hanabi nevšimla. Potom otevřela zásuvku nemocničního stolku a začala do něj cpát spousty různých sušenek a dalších pochutin.
"Ehm ... Hinato, nechci nic říkat, ale myslím, že bude mít Hanabi asi dietu a tohle jí jíst nedovolí." Ozvala se Tenten. Hinata se zasekla.
"No vidíš, to je pravda, ani mě to nenapadlo." Zašeptala a dodala "Nejspíš bych se opravdu měla vyspat ..."
Vtom se otevřely dveře a dovnitř nakoukla sestra.
"Nechci vás rušit, ale deset minut už je pryč a ona potřebuje spát." Omluvně se usmála. Všichni kývli, rozloučili se a zamířili ke dveřím.
"Ještě bych zapomněla!" vykřikla Hinata a rychle se rozběhla zpátky. Zašátrala v kapse a vytáhla mobil a nabíječku. "Aby ses nenudila." Usmála se a políbila svou sestru na tvář. "Tak se měj a rychle se uzdrav!" usmála se a i ona zmizela za dveřmi. Hanabi si povzdechla. Ticho, které najednou naplnilo pokoj bylo tíživé a stresující. Dívku náhle opustila veselá nálada a začalo jí být smutno. Vtom ale uslyšela z okna za sebou povědomý hlas.
"Konečně vypadli! Už jsem myslel, že se na mě nedostane."