Nalezená hime-3.kapitola

„Tak to je krutý.“
Tahle jednoduchá věta dokázala všechny čtyři shinobi dostat do jednoho pokoje. Po nezdařených pokusech vetřít se dovnitř domu se akce konečně zdařila. No akce... Jelikož krásná „Tsunade“ zapomněla zabouchnout dveře, když šla do zahrady a Kabuto si toho všiml... což bylo moc podezřelé, protože si zrovna leštil brýle. Čtyři shinobi neváhali a rychle se infiltrovali do domu. Nejdéle to trvalo asi Deidarovi, protože ze stromu musel oškubat všechny své svršky a pak ještě honil košili po zahradě, jelikož si s ní rozpustilý vítr začal hrát.

„Co zas máš? Buď rád, že jsme se sem dostali a radši to nekomen...“ Itachi se zarazil v půlce slova. „Tak to je krutý,“ zopakoval Kabutova slova. Právě stáli v prvním patře v jednom z pokojů a zírali do tváře stojícímu kostlivci.
„Proč tady j-“
„Ano, zítra vám to přinesu,“ zahřměl dívčí hlas před domem, pak práskly dveře a někdo začal dupat po schodech nahoru.
„To zas jednou stojí za to,“ povzdechla si blondýnka, držíc v rukou dva koše s prádlem. Jemně vykopla dveře do koupelny, hodila koše k pračce a nohou za sebou zavřela. „Takže prádlo je hotový,“ usmála se zářivě a vešla do pokoje, kde se nacházeli všichni čtyři vetřelci.

Okamžitě se namáčkli ke zdem, ale ona kolem nich jen prošla a zamířila přímo ke kostlivci v rohu. „Tak co, Edo, jak jde život?“ ušklíbla se na něho a poplácala ho po rameni.
„Že se vůbec ptám, co?“ odpověděla si sama a rychlostí blesku rozrazila okno vedle sebe.
„A zase když je hezky, tak se musím šprtat. To je nuda!“ zívla a posadila se ke stolu.
„Eda?“ zašeptal Kabuto a začal si prohlížet kostlivce důkladněji.
„Mi-zí-me,“ vyslabikoval Itachi a pomalounku se sunul ke dveřím.
„Ona nás přece nevidí, ne?“ prohlásil Deidara tak nahlas, že ostatním málem praskly bubínky.
„Nenápadně mizíme! Víš, co to znamená?“ naštval se Itachi.
PRÁSK!

„Hele, na něčem jsme se minule dohodli. Moje okno není branka, takže tyhle góly neplatí!“ křikla dívka z otevřeného okna, popadla mičudu a vyhodila ji ven.
„Jasně, Hitomi. Promiň, ale ona ta hlavička nevyšla,“ zasmál se kluk pod oknem a vyběhl za míčem.
„Já ti dám, nevyšla. Počkej, až ti nevyjde, když to okno bude zavřený,“ zavrčela. Pak se ale narovnala a ještě z okna zařvala.„Daisuke! A kolik to teď je?“
„Se ani neptej!“ zazněla odpověď. „5:0 pro ně. Pojď si taky zakopat!“ Hitomi se usmála a odhodila si pramen vlasů z očí.
„Nemůžu, zítra dělám zkoušku z anatomie.“

„Anatomie?“ probudil se Kabuto ze zkoumání kostlivce a posunul si brýle na nose. „Ona je... medik?“ popošel ke stolu, kde uviděl otevřené učebnice. „Tak to mě...“
„Vrať mi to!“ zaječel Deidara a pokusil se Itachimu vyškubnout podivnou hmotu z rukou.
„Ani náhodou. To tvoje umění by tady za chvilku srovnalo barák ze zemí! To známe!“ Pečlivě ukryl jíl v kapse a opět nasadil ledovou masku.
„Není medik. Je spisovatelka,“ ozval se Kakashi z druhého konce pokoje. Všichni se rychle nahrnuli za něj. Skláněl se nad nočnm stolkem, na kterém, pod kterém a okolo něj se válely spousty popsaných papírů.
„Tady je napsaná i strana. 125,“ přečetl vysoké číslo Kakashi.
„Takže se živí psaním?“ vyvodil z toho Itachi.

„Ne!“ ozvalo se od okna a všichni sebou škubli. Hitomi měla zatnutou ruku v pěst a v očích zvláštní lesk. Bylo to, jak by přímo odpověděla na Itachiho otázku.
„Ne! Zítra tu zkoušku udělám! Musím si věřit. Bude ze mě doktorka!“ přikývla horlivě. Odpovědí jí byl jen sborový oddech všech čtyř shinobi.

***
„A jede, jede mašinka, kouří se jí z komínka. Jede, jede do dáli...“
„Spastne nás někdo. Kdokoliv! Co jsem bože udělal tak hroznýho, že to musím snášet? To ani po smrti nebudu mít klid?“ Itachi skučel na schodech, hlavu ve dlaních, zatímco Deidara sledoval Hitomi v kuchyni, jak vaří. Byla to celkem legrace, když si vzpomněl na palačinku přilepenou na stropě, spálenou polívku a rozbitou skleničku. Nakonec to Hitomi vzdala, otevřela ledničku, vyndala zmraženou pizzu, pečlivě si přečetla návod a strčila ji do trouby.
„To by mohlo vyjít,“ zašeptala s očima upřenýma na červeném světýlku na troubě. „No, kde jsem to skončila? Jo, jede, jede mašinka...“

„A já jsem si naivně říkal, že akčnější život mít už nemůžu,“ povzdychl Kakashi a vrátil se ke své knížce.
„Nemůžeš, protože jsi mrtvý,“ poznamenal Kabuto a znovu si začal přelešťovat brýle.
PLESK! Kuchyní se ozvala jen rána a pak ublížený hlas. „A to byla za co?“
„To vlastně fakt! Když jsem mrtvý... Proč mě na to upozorňuješ? Další zkaženej den!“ zamračil se Kakashi pod maskou a znechuceně se zvedl. „A na spaní si zamlouvám obývák,“ prohlásil triumfálně a vítězně odplul.

Najednou se ozval zvonek. Hitomi jen nerada opustila místo před troubou a šla otevřít. „Co ty tady děláš?“ zeptala se užasle. Daisuke se usmál.
„Jenom ti mám vyřídit, že to nakonec skončilo 5:3. To vzkazují kluci.“ Dívka zvedla jedno obočí.
„5:3? To je zase jednou výsledek. Bývali jste lepší.“
„Hm, to asi jo. Hitomi, víš s tím oknem...“ Daisuke se rozačitě podrbal na hlavě.
„Okno je v poho, ale příště miřte do brány. Ne, příště miřte do vedlejšího baráku, aspoň ta baba bude mít zase co dělat. Nemusí jen pomlouvat ostatní a drbat kde koho.“
„Jo, to asi jo,“ potvrdil Daisuke nepřítomně. „Víš, Hitomi, já jenom... jestli bys za to okno, nechtěla jít třeba do kina?“

„To bylo slabý, hochu,“ okomentoval to Kakashi opřený o zeď. Deidara do něho šťouchl.
„A jak bys to řekl ty, Romeo?“
„Klid, o se chce jenom omluvit za to okno,“ přidal se Kabuto do diskuse.
„Jo a já jsem Brouk Pytlík,“ vložil se do toho Itachi.

„Tak jo, aspoň to budu mít jako odměnu, pokud udělám tu zkoušku,“ rozzářila se Hitomi. Daisuke se ušklíbl.
„Tak jo, takže pozítří v osm, jo?“ ujišťoval se. „Jasně,“ odkývala to.
„Tak na tohle nemám nervy,“ sklapl Kakashi knížku a vydal se do obýváku vyzkoušet sedačku.
„Já taky ne,“ souhlasil Itachi. „Moment, ale kde budu spát já?!“