Jenom... kapky
Dvě duše… dvě těla… dva osudy… dvě různé mysli… jedna doba… jedna válka… jedno místo…
Nikdy by si nepomyslela, že bude tak bláhová, aby se dobrovolně přihlásila na takovouto misi. Do všeho ale šla vždy po hlavě, a tak tomu prostě muselo být i tentokrát. Umanula si, že si tu válku s Amegakure no Sato prostě nenechá ujít. Myslela si, že její lékařské umění bude něčemu platné, a že jím zachrání mnoho životů. Bláhově a naivně si myslela, že to bude procházka růžovým sadem, na jejímž konci by ji očekávaly ovace a povýšení.
On sem byl vyslán jako obyčejný pěšák… stejně tak jako většina ostatních shinobi z Kumogakure no Sato. Nedělal si z toho moc těžkou hlavu. Rozkaz je prostě rozkaz, a ty se musí plnit. Ve vítězství své vesnice věřil neoblomně… a ve své přežití také.
Všechno se ale zvrtlo, v noci, před začátkem bitvy. Na většinu lidí začaly útočit deprese, strach, úzkost a panika. Pocity, kterým shinobi vždy úspěšně odolávali, se nyní draly na povrch. I zkušení veteráni mnoha bitev cítili mrazení v týle a nepříjemný tlak na hrudi. Tohle měla být válka. Velká a krutá válka… žádné ochraňování karavany či vypořádávání se s bandity. Všichni moc dobře věděli, že domů se po zítřku vrátí málokdo… jestli vůbec někdo.
Ona začala mít strach. Chtěla utéct. Někam se schovat… vyhnout se té nastávající šílenosti, do které se sama bláhově uvrhla. Bloudila po táboře jako tělo bez duše. Myslela na všechny a všechno, co doma zanechala. Uvědomovala si, že udělala chybu a že už ji nemůže napravit.
On seděl stranou od ostatních a pozoroval hvězdy. Vyrostl jako sirotek a neměl se kam vracet. Celý jeho život se točil kolem bojů. Být lepší a silnější… pro svou vesnici… pro svou vlast, kterou miloval. Cítil obavy… měl strach, že možná selže, že možná svůj domov víckrát nespatří.
Uviděla ho a šla k němu. Nevěděla proč, ale zaujal ji. Všichni ostatní seděli u svých stanů a ohnišť a snažili se zahnat myšlenky na bitvu; alkoholem, tlacháním, bujarým zpěvem o hrdinských činech a velkých skutcích. On ale ne… jenom tak tam seděl a díval se na nebe. Jeho sytě snědá pokožka vypadala v noci tak… tajemně? Jeho samotářské chování byla… výzva? Byl docela hezký… ta jeho tvář ošlehaná větrem… všimla si ho už odpoledne, ale až teď v šeru se jí opravdu začal zamlouvat. I ty jeho krátké havraní vlasy se jí líbily. On celý se jí líbil…
Přišlo k němu nějaké děvče. Odhadoval, že jí mohlo být necelých dvacet… takže byla asi o pár let mladší než on. Sálala z ní nevinnost a naivita. Nedokázal to popsat. Měla takové to zvláštní dětské kouzlo. Pleť barvy bronzu a dlouhé kaštanové vlasy jí na kráse taky rozhodně neubíraly. Líbila se mu… byla taková… křehká?
Sedla si k němu. Začali se bavit. Hovořili o své minulosti a o tom, proč jsou tady… prostě o všem, o čem se tak lidé před bitvou bavívají. Jeden druhému se zamlouvali čím dál tím víc.
Ani nevěděli kdo začal. Jejich ústa se spojila. On ji pevně objal okolo pasu a ona mu něžně vjela rukama do vlasů. Líbali se a tiskli se k sobě. Oba měli pevně zavřené oči a vychutnávali si ten okamžik. Jako mávnutím kouzelného proutku je ale oba otevřeli. Tady ne… půjdou jinam.
Všiml si jejich očí… byly jako hory… nespoutaná zeleň a hněď… mohl by se na ně dívat i hodiny… ten pohled ho uklidňoval.
Konečně se mu podívala přímo do očí… zamrazilo ji… ocelově šedé… jako vlny bouřlivého oceánu… ztrácela se v nich.
Chytl ji do svých silných paží a najednou ji držel v náručí jako malé bezbranné dítě. Líbilo se jí to... dodávalo jí to pocit, že ji někdo ochraňuje. On se najednou cítil jistější… vždy měl potřebu něco ochraňovat, a nyní to našel. Bylo to něco malého a křehkého v jeho náručí.
Nesl ji hlouběji do lesa. Byl tam malý palouček. Obloha už byla poseta myriádami hvězd. Kdesi v jejím středu se vznášel děsivě jasný měsíc. Vypadal jako velká, panensky bílá mořská perla, přišitá na černém hvězdném gobelínu. Oba zatajili dech a dívali se na oblohu. Ona se mu choulila v náručí a vděčně mu tiskla rameno. On ji držel pevně a ochranitelsky…
Přišel s ní doprostřed paloučku a jemně ji položil do trávy. Zaleskly se jí oči. Nechtěla pustit jeho ruku a prosebně si ho k sobě přitáhla. Nebránil se…
Opět ucítil její rty… tak teplé… vlhké… smyslné… živé. Cítil, jak se pod jeho dotyky chvěje a třese. Byla jako mladá nezkušená laň, která sama a dobrovolně vběhla lovci do pasti, a začala si to uvědomovat… ale nelitovala toho. Opatrně jí rukou přejel po hrudi a začal jí rozepínat vestu.
Spokojeně zavrněla a nevinně ho kousla do rtu. Usmála se a začala si hrát s jeho vlasy. Hladila ho v nich a laskala. Přestal ji líbat na ústa a začal se věnovat jejímu krku. Líbal jej pozorně a něžně. Dával si na čas a ona si to všechno vychutnávala… a přesto chtěla aby toho nechal. Nechtěla spěchat, ale nechtěla to taky protahovat. Vesta byla rozepnutá a on rukou zajel pod její oblečení… slastně vzdychla.
Byla to dlouhá noc…
Leželi na lesní mýtině. Choulila se k němu jako vystrašené děcko. On ji objímal a tisknul k sobě. Povídali si… líbali se… plakala mu na rameni a říkala, jak moc se bojí. On ji hladil po vlasech a po tváři, ujišťujíce ji o tom, že se jí nic nestane… že on ji ochrání. Byly to bláhové lži… věděl to on, věděla to ona, ale oběma jim pomáhaly.
Bylo jí s ním dobře… byl přesně takový, jak by si představovala milence. Možná to bylo jen tím strachem a kouzlem dnešní noci… možná ne. Nechtěla se tím zabývat… ne teď v jeho náruči… teplé… silné… a bezpečné… nechtěla ztrácet tu křehkou iluzi štěstí, lásky a bezpečí.
Připadal si jako někdo, kdo nalezl něco, co nikdy nepoznal. Samozřejmě, že před ní už byl s mnoha různými ženami. Nikdy to ale nebylo tak kouzelné a intenzivní. Vždy to bylo jenom „to“ ale tentokrát to bylo „něco“. Měla své kouzlo… nedokázal ho popsat. Věděl ale, že by teď pro ni klidně i zabíjel a umíral… věděl ale taky, že si na ni zítra už ani možná nevzpomene. Zavřel oči a políbil ji na čelo. Kéž by zítřek nikdy nepřišel…
Proleželi tam tak spolu celou tu dlouhou noc. Jen oni dva… dvě ztracené duše v osidlech války… dva vystrašené životy v bludišti nenávisti… dvě těla… dvě duše.. dva osudy… dvě různé mysli… jedna doba… jedna válka…jedno místo… jedna láska. Jen oni dva, jejich strach, láska, zapomenutá lesní mýtina, perla a hvězdný gobelín noci.
Začalo svítat… přišly hořké pohledy a poslední polibky a slova.
Přišel čas se rozloučit. Došli do tábora a objali se. Ona pohlédla do těch dvou ledových bouřlivých moří a on upřel svůj zrak na ta dvě zrcadla, v kterých viděl hory a život. Usmáli se na sebe. Byl to takový hořko sladký úsměv… plný soli.
Věděli, že se už možná nikdy neuvidí, ale nepřipouštěli si to. Věděli, že to asi byla láska a poblouznění na jednu noc. Mávnutí vílího proutku, které je… a hned zas není.
Aspoň na tu jednu noc zahnali svůj strach a obavy… aspoň na tu jednu noc utišili své duše, svá srdce, svá těla.
Rozdělili se a každý se vydal ke své jednotce…
On umíral osamocen na bitevním poli. Umíral dlouze a bolestivě. Po celou dobu, kdy se snažil zastavit krvácení a po celou tu dobu, kdy se snažil úporně vracet střeva na jejich původní místo… na ni myslel. Když se jeho oči začaly stávat matnými, jeho krev začínala chladnout a výheň jeho života vyhasínat, tak si uvědomil že zapomněl, jak se vůbec jmenovala. Bylo mu to jedno… byla poslední krásou, se kterou se v životě setkal. Kouzlo jedné noci… jedna kapka vody na rozpálené poušti. Byla to poslední, na co před příchodem věčné tmy a nicoty myslel.
Ona umírala na nemocničním lůžku. Voda, kterou museli během války pít, byla mnohdy zkažená a nečistá… a úplavice je hodně zlá nemoc. V polních podmínkách neměla skoro žádné šance na přežití… věděla to. Umírala dlouze a bolestivě… neslavně. Sláva, kterou ve válce hledala, zůstala nenalezena. Našla jenom krev, prach, smrt, nemoci a hnus. Celou tu dobu ze svého mizerného stavu blábolila. Mluvila o tom, jak moc chce žít a dovolávala se své rodiny. Když už ani nemohla křičet, tak si vzpomněla na poslední noc před začátkem bojů. Ten kouzelný pocit bezpečí a tepla… pořád na něj myslela. Chtěla se do té náruče zase uchýlit. Bylo to kouzlo jedné noci… jedna kapka v moři. Velké hřejivá náruč… bylo to poslední na co myslela. Dítě, kterému dali té noci vzniknout nedostalo příležitost se narodit. Dar a kouzlo noci pominulo…
Inu i já se pokusil napsat romantiku. Vím... je to typická romantická povídka jakých je tu plno - jen s rozdílem, že nepíšu o smrti Sasukeho, Naruta, Hinaty nebo Sakury. Napsal jsem o dvou shinobi z vesnice, která je všem čtenářům ukradená... jestli je to dobře nebo ne... nevím.
Tohleto to je můj růžový příspěvek do řad "růžových bratříčků".
Láska, romantika, šťastné konce a dokonce i naděje... opravdu existují. Ovšem... nikdy jich není mnoho a nejsou až zase tak růžové jak je chce vidět většina lidí.
Když něco dojde šťastného konce, tak něco jiného musí zákonitě dojít konce špatného! Naděje a podobné žvásty jsou jenom faleš... naděje jednoho je zkáza druhého. Nikdy neuděláte všechny lidi spokojenými... nejde to.
Ne že bych se v ČERNÉ vyžíval... mám rád BÍLOU, ale většina lidí to bere tak, že BÍLÁ a RŮŽOVÁ je jediný možný konec... omyl. Je tu ještě ČERNÁ a ŠEDÁ... a bohužel tyto konce většinou převládají. A já prostě moc nemám rád ty falešné RŮŽOVÉ a BÍLÉ konce... ve FF a v Anime. (Pokud teda nejsou přiměřeně růžové,bílé,šedé-ty mám nejraději... při kvantech růžové ale zvracím). Správný konec... je konec ve kterém si každá barva příjde na své... tohle je tedy asi špatný konec...
Děkuji Tallovi a Hagiku Bisekimu za jejich kritiku 
. Na popud Bisekiho jsem ukryl uváhy do Hide
Bylo to o dvou lidech, kteří se chtěli schovat před strachem a podařilo se jim to. Bylo to o dvou lidech, kteří šli do války a už se nevrátili. Vaše naděje, sny a láska... vaše nepřátele nikdy nezajímají.
Mise V:
Nevím co říct, nádherná povídka plná citů. Velmi snadno jsem se vžila do postav a prožívala vše s nimi. Nechápu jak může být někdo schopen napsat něco tak pěkného. Jen škoda, že to skončilo tak smutně, ale dalo se to očekávat. Zujal mě styl, jakým je povídka napsaná... Z pohledu obou postav, to je na tom to zvláštní a zajímavé. Hltala jsem jsem slova od začátku do konce a jsem ráda, že jsem si tuhle povídku přečetla.
Proč zrovna modrých je jednoduché - tu barvu miluji
Podle mého černý konec končívá tragicky, po čem už není nic, bílý končí nadějí, takže vlastně není nikdy úplně ukončený a růžový je přeplácaný sladkobolnými žvásty. Modrý konec je optimální, protože v něm si člověk najde smutek i štěstí.
Ale jak jsi řekl, nikdo se nezavděčí všem najednou, protože lidé jsou rozmanití a s nimi i jejich názory
Mám ráda příběhy o těch, kterým se v Narutovi nedostalo tolik pozornosti. Proto se mi ten příběh už od začátku líbil a líbil se mi až do konce. Musím se však přiznat, že když jsem se dostala do oné části se společnou nocí těch dvou, téměř jsem se to styděla číst a přitom já jakožto známý úchyl
Ale už raději mlčím, protože takovýhle komentář jsem vyplodila u nějaké povídky úplně poprvý a ke všemu je určitě naprosto nesmyslný
Tedy z dodatkem, že - smekám autorovi ...
psychicka ujma!!! Tou ted trpim! Neskutecny! Krasny! Nehorazne me to uchvatilo! Proste chytlo za zivy!
Dělala jsem několik věcí, než jsem si pustila konohu a klikla v oblíbených na tvůj seznam... Řkla jsem si totiž, proč bych si dneska od tebe nemohla zas něco přečíst. Vrhla jsem se na jednorázovky a s potěšením se za můžu věnovat své práci, jelikož vím, že ty píšeš i nádherné jednorázovky, které mi neutečou
♪ Současná hudební inspirace: Why Should I Worry, Sandcastle Kingdoms, Night in the Woods, Cuphead the Musical, Attention
Kočičí škrábanice
A nějaké nové FF? YES! ^^ => Tanec iluzí 20 - S hlavou vztyčenu udělej krok vpřed, Tanec iluzí 19 - Lepší zítřky v nedohlednu, Není se čeho bát, Tanec iluzí 18 - Na tenkém ledě
Houk soudruhu, tak som si prečítal niečo od teba a celkom cami to páčilo, ale musím súhlasiť s Tallom, čo sa týka konca, skrátka ukončiť ale nedávať príliš mnoho zbytočnej bonusovej omáčky.
Mimochodom ja som tiež napísal jednu, ja to vydávam za romantiku, ale tak o tom potom. Bolo to jedno z prvých dielok ktoré som napísal, takže to je aj trochu vidieť, no pokiaľ budeš mať čas skús sa na to mrknúť a hodiť koment.
Ja mám rád dobré konce ale tým nemyslým, že musia byť zrovna šťastné. Ružová je celkom fajn, no keď ti jej núkajú príliš zhnusí sa ti. Asi preto milujem čiernu. Ako malý som sa bál tmy a tej čiernoty okolo, no dnes ju potrebujem aby som vôbec dokázal zaspať. Takže nech žije čierna.
FF BY HAGIKU
YURI FAN Ano i já jsem Yurifanista
Máš niečo čoho sa chceš zbaviť, alebo naopak niečo hladáš, tak neváhaj a pridaj sa do fb skupiny Anime a Manga Burza!
http://www.facebook.com/groups/478036032208994/
Na to, abys poznal že svíčková je připálená, jí nemusíš umět vařit.
Po dlouhé době nová FF - Opakování.
Tohle bylo... úžasné. Chtěla bych ti napsat nějakou hlubokou myšlenku, na kterou jsem díky tomu přišla, ale bohužel mě takhle večer nic nenapadá *nezakecávej to, však tebe by nic nenapadlo ani přes den!*
Takže ač já miluju ve filmech "hepáče" xD, děkuju ti za tuhle povídku, je báječná, je realistická a díky takovýmhle pracím mě ještě z těch mých přeslazených happy-endů nerozbolely zuby 
*tlesk-tlesk-tlesk-au xD*
Aneb: Když Já byla ve Vašem věku, Pluto bylo planeta.
Teď budu naprosto upřímná - když jsem četla tu milostnou scénu, nejdřív jsem si říkala, proč to děláš, že tohle nemáš za potřebí. Protože jsem to od tebe vůbec nečekala, jak sám říkáš, není to tvoje obvyklá tvorba, a navíc většinou, když na něco takového narazím, bývá to dost úděsné, takže nečtu dál.
Ale tady ne, tady bylo všechno jinak. Každé slovo mělo svůj význam a mimo něj ještě jeden další, skrytý, žádná emoce nebyla přemrštěná. Nejsem milovnicí okázalých scén a kýčovitých romantik a možná právě proto mě tohle chytlo za srdce. Navíc jsi dal volbou postav prostor pro fantazii a to vždycky vítám. Prostě tahle FF si nezaslouží žádné blábolení typu kawaii a bylo to super, tohle si zaslouží něco víc.
Tím "bonuskem" jsi mě úplně dostal, něco tak silného a k zamyšlení už jsem tady nějakou chvíli neviděla. Navíc oceňuju originální přirovnání. Celkově vzato to bylo vážně dokonalé, skoro mi to místy připomínalo mého oblíbeného Remarquea.
Got a fullmetal heart? ;)
Pokud mě někdy něco dokáže dostat, tak jsou to právě takové komenty... a to u jakékoliv FF-cizí či občas mojí... jde z nich cítit že ta FF čtenáře prostě nějak oslovila... že jí cítil.
Tohle je možná... nebo spíš asi určitě největší pochvala jakou jsem kdy dostal, a pokud ne největší tak druhá či třetí největší... vím že některá jiná hodnocení k mým FF mě taky dostaly... ale tohle si budu pamatovat ještě hodně hoodně dlouho
. Celkové hodnocení mojí FF, hodnocení Bonusku a všeho... a ještě přirovnat mě k Remarquovi 
...
Já už ani nevím co říct... jsem prostě vyvedený z míry
a to si vždycky namlouvám jak jsem hrozně drsný a jak jsem proti kritice imunní xD (zatracené mužské ego)
souhlasím s tebou,že moc růžové je opravdu moc...
ta povídka byla velmi realisticky napsaná, a to se mi moc líbí
Já... děkuju vám všem
! Jsem rád že si to někdo přečetl a vydržel to dočíst až do konce. Inu... romantika není můj kunšt... neumím ji 
. No a co se všeho romantického týče... ne že bych to neměl rád, ale většina lidí z toho nedělá romantiku ale něco škaredého beze smyslu v čem jde jenom o pusinky slovo "rád" a šťastný konec... já hledám prostě něco jiného.
Já myslím, že to dobře je, protože na mě to působí tak neopsaně, zvláštně. -tato věta hodně lahodí mému EGU xD
Ještě jednou děkuji
Místo toho, abych se učila a duševně se připravovala do školy, tak jsem se tady začetla. Musím říct, že tohle byla opravdu krásná jednorázovka. Sice se smutným koncem, ale přesně jak ty píšeš, nemůžou být všechny konce růžové. Takový život prostě není.
Napsal jsem o dvou shinobi z vesnice, která je všem čtenářům ukradená... jestli je to dobře nebo ne... nevím. Já myslím, že to dobře je, protože na mě to působí tak neopsaně, zvláštně. Já mám romantický povídky ráda, je to podle nálady, někdy dám přednost romantice, jindy humoru nebo tajemnu. Dnes jsem tu romantiku nějak potřebovala a i když konec dopadl "špatně," moc ti za tuhle povídku děkuju
. • V noci jsou všechny kočky černé.
. ♪ Some days, some nights...
WoW nemám slov to je nádhera to nejde popsat jak to je nádherné tolik pocitu ehm.. no wow
Mors principum est.
Dnes mám duševní hody, protože jsi napsal zase jednu za svých úžasných věcí a další lahůdku připravil další můj oblíbený básník života, Hagiku Biseki. Jemu jsem už poděkovala, teď děkuji tobě. Posilnila jsem se a jdu pokračovat v práci.