Úsměv (SasuSaku)

„Sakuro! Sakuro!“ křičel blonďatý chlapec který se řítil Konohou přímo k jmenované. Chlapec? Už dávno ne! Vyrostl, zmoudřel, stal se z něj muž. I z jmenované se stala krásná dospělá, moudrá, rozumná kunoichi až na jednu věc.
„Sakuro! Ahoj! Pojď dnes večer s námi! Ichiraku ramenu je diskotéka! Musíš tam jít! Bude to zábava!“
„Hn...dobře Naruto půjdu v kolik?“
„V osm tě vyzvedneme!“ usmál se a běžel pryč.
Ona mu ale úsměv neopětovala jako by to udělala jindy. Před pár lety, myslím že už to bude nějakých šest let, odešel někdo koho milovala. Někdo na kom jí záleželo a někdo díky komu se smála. Odešel... Odešel pomstít svou rodinu, zabít svého bratra který za to vlastně ani nemohl odešel zabít posledního člena své rodiny. Jak absurdní. Má rodinu, ještě pořád jí má. Ona ne a nikdy už by neřekla jak je otravné mít rodiče kteří vás hlídají. Co by za to teď dala. Když ho tenkrát hledala zjistila důležitou věc, jeho bratr, Itachi, musel vyvraždit jejich rodinu protože chystali zradu na Konohu. Dostal to jako misi. Bylo to až moc komplikované. Malé dítě jako byl Sasuke to nedokázal pochopit, nemohl. Ale Itachi ho má rád. Řekl jí to. Řekl jí to když se střetli. Opět se zmohla jen na slabí úšklebek. Ti Uchihové si myslí jak nejsou dokonalí a šarmantní a při tom? Jsou sobečtí a bez citní. Aspoň Tobi a Sasuke. Co Itachi? Možná ale on má rád svého bratra! Stále ho má rád i když se ho pokouší zabít. Sasuke vlastně taky, protože kdyby neměl city, necítil by nenávist vůči němu. Ztráta rodiny je velké množství citů, kord na takové ho prcka jakým byl Sasuke. Jenže i ten největší nával nedovoluje nikomu přidat se na špatnou stranu. I kdyby byl Itachi sebevíc špatný a přidal se k Akatsuki, on nebyl o nic lepší protože se přidal k Orochimarovi. Na to neměl právo. Bohužel ona ví že je to lež. Měl na to právo, každý má právo vybrat si stranu. On si vybral tu zlou a proto tenkrát odešel. Za svým špatným snem, pomstít se i za cenu ublížení druhým lidem. Ji. Ublížil jí a to né jen tím že jí řekl že je otravná nebo že jí omráčil a nechal na lavičce. Ubližoval jí vždycky. Vysmíval se jí a kolikrát jí řekl že je otravná ale přes to všechno, nebýt jeho už tu není. Byla by dávno mrtvá. To on jí pokaždé zachraňoval život. Jenže od té noci. Od té noci co odešel za svým špatným snem, od té noci už se nikdy nezasmála. Nikdo na ni od té doby neviděl úsměv. Jen ironické úšklebky a nebo chladnou tvář. Své city uzamkla hluboko do svého srdce a proč? Aby jí už nikdy nikdo nemohl ublížit. Proto. I když dnes půjde na tu zábavu, nebude se bavit. Bude tam sedět, možná přijme Narutovo pozvání na parket ale neusměje se. Nebude si to užívat.
Dívala se na oblohu stejnou jako její nálada. Šedivá . Ano takové je dnes nebe i její nálada. Asi bude pršet. Asi bude plakat. Měla na sebe vztek že dovolila vzpomínkám aby se jí vrátili. Sasuke, Itachi, Orochimaru, Akatsuki, Sasuke, Itachi, Orochimaru, Akatsuki a pořád dokola. Měla vztek na ně i sama na sebe. Měla vztek na všechny, že mu nedokázala zabránit, že nezachránily její rodiče. Ne ona měla vztek jen na sebe protože to ona mu v tom měla zabránit! To ona měla zabránit aby zabili její rodiče. To ona může za to že odešel a že jsou oni teď mrtví. Už ho chápe. Ví proč jí tenkrát řekl že je otravná. Protože si myslela že život bez rodičů je lepší. Tak strašně moc by ty slova chtěla vrátit, tak moc by chtěla vrátit čas.
Začal foukat vítr. Pohrával si s jejími vlasy. Země se dotkla první kapka, první slza. Začalo pršet, začala plakat. Ona ale už nechtěla plakat! Tenkrát si to slíbila a hle, opět brečí. Pořád je to ta samá, slabá dívka. Vlastně už ne, už není ta slabá dívka a už vůbec ne otravná i když by si jí přála být. Možná by pak pár věcí udělala jinak a hlavně by bylo vše jednoduší. Co na tom že jí Sasuke nadával, vždy tu pro ni byl aby ji ochránil, dokud tu byl on, byla v bezpečí. Jenže teď?...kdykoliv mohl někdo přijít a zabít ji. Možná by se ubránila, možná ne, nikdo by ji ale neochraňoval.
„Sasuke...“ zašeptala do větru.

„Sasuke...“ ozvalo se ve větru.
Mladý, černovlasý muž to zaslechl. Ohlédl se kolem sebe ale nic neviděl. Cítil jen známou třešňovou vůni. A ten hlas, tak známí ale jiný. Dospělí...
Něco ho táhlo směrem k jeho rodné vesnici. Něco ho táhlo tam kam už se nechtěl vrátit. Jenže musel. Něco ho tam táhlo! Nemohl si pomoci. Někdo ho volal, někdo se kvůli němu trápil. Možná ho hnalo srdce, které doufalo že je to ona. Ta kterou miluje. Ona ta které ublížil, ta kterou opustil. Doufalo že ho stále miluje, uvědomilo si totiž jednu podstatnou věc, teď, když už není zaslepen láskou, teď teprve si uvědomilo že její city opětuje. Proto se musí vrátit. Bůh ví co ho tam táhne, bůh ví kdo vyřkl jeho jméno, bůh ví kdo ho volá, bůh ví co je s jeho vyvolenou, bůh ví jak se Konoha změnila ale bůh také ví že on tam musí.
Skákal z větve na větev, běžel neuvěřitelnou rychlostí jako by se bál že by mu mohla utéct. Bál se o ni. Co když se jí něco stalo? Běžel a rychle se ke Konoze přibližoval. Brzo už v ní bude...

Někdo zazvonil. Zkontrolovala svůj make-up v zrcadle a šla otevřít. Za dveřmi stál chlapec s blonďatými vlasy a dívka s tmavě modrými.
„Vy jdete spolu?“ tázala se udiveně.
„Ano a ještě něco, chodíme spolu!“ pochlubit se Naruto a políbil Hinatu.
„No konečně!“ pronesla ale bez úsměvu.
Narutovi i Hinatě to bylo líto ale věděli že ona není schopná se usmát. Už ne. Od té doby co tu není se nemá proč a na koho usmívat. Možná si říkáte a co její kamarádi, jenže ona to prostě nedokázala. Chtěla by, tak moc by chtěla ale něco jí v tom brání.
„Jdeme?“ vmísila se Hinata do rozhovoru.
Naruto se Sakurou přikývli a vydali se směrem k Ichikaru ramenu. Bylo tam spoustu lidí. Kdyby mohla snad by se i usmála. Neji s Tenten, Shikamaru s Temari, Sai s Ino, Naru s Hinatou a další s dalšími. Každý tu s někým byl. Bylo hezké vidět že její přátelé jsou šťastní, přála jim to ale někde tam vzadu se ozval hlásek.
„A co já?“ říkal.
Ona tu jako jediná byla sama. Sedla si k baru a zatím co pozorovala ostatní jak se baví, se opíjela. Bylo jí smutno. Věděla že takhle to dál nejde ale už jednou ho hledala a neuspěla. Proč by to měla dělat znovu? Proč by se měla opět ponižovat? Proč by to měla dělat když věděla že on by se kvůli ní nevrátil. Přece je to ta slabá holčička která ho jen otravuje. Ne Sasuke, bohužel už dávno ne, kéž by tomu tak bylo! Moji rodiče by žili a já bych možná byla slabá a otravná ale šťastná...Jenže jak dlouho by mi to vydrželo? Jak můžu říkat co by bylo kdyby nebylo..To nejde...nevím co by bylo kdyby Sasuke neodešel. Možná bych časem přišla na to jaká jsem byla a že má pravdu, jenže on by byl pořád zaslepen svou touhou po pomstě..nebo by si nabrnknul Ino, Sai by tu nebyl a já bych byla třeba s Narutem, poté bych neměla nejlepší kamarádku protože Hinata by mne nenáviděla...Nevím co by bylo, mohu jen hádat. Stejné je to i teď, když nevím co se mnou bude dál...Kéž by šel čas vrátit, a nebo aspoň zastavit. Nikdy bych nedovolila aby to zašlo takhle daleko.

[i]Tohle by se sem teď hodilo. Život je závod s časem, já s ním závodila a teď, až teď jsem pochopila že to nemá smysl. Tenhle závod já nemám šanci vyhrát.
Čas nelze obelstít. Každý má na téhle planetě vymezen čas a jejím rodičům před nedávnem došel. I když hrozným způsobem ale tak to mělo být. Zřejmě ano.
Dívka sedí u baru a dívá se před sebe. Vzpomíná na staré časy a na zlom kde se to všechno změnilo. Je to tam kde odešel on...Sasuke Uchiha...vždycky je to on. Vždycky se to vrátí tam kdy on odešel. Vždycky je to ta příčina její změny a navždy už to tak bude...Už se to stalo a to se nezmění. Nebo snad někdo z vás vymyslel stroj času?
Po tváři jí stekla slza.

Věděla proč si dát vodě odolnou řasenku. Pohled na její šťastné přátele ji přinášel pocit že aspoň někdo se dočká šťastného konce nebo aspoň se o to může pokusit. Jsou ninjové, nikdy nemůžou vědět které mise bude jejich poslední...Ale také ji to ubližuje, proč oni můžou a ona ne? Asi jí to není souzeno. Jenže s tímto faktem se smiřuje špatně.
„Je ti něco?“ starala se Hinata když dotančila.
„N-ne..“ setřela si mokrou stopu po slze.
„On se jednou vrátí...uvidíš! Jednou budete i vy dva spolu!“
„Děkuji ale já jsem z pohádek už vyrostla!“ vzdychnu.
Hinata je skvělá, jen ona vždy ví co se mnou je.
Hinata jako by mne neposlouchala. Hleděla někam za mne, poté vstala a odešla. Nechápu její počínání a proto se chci otočit. Jenže mě zarazí něčí hlas.
„Děláš chybu že na pohádky nevěříš...Podívej na Hinatu, její pohádka se jí splnila, proč by tobě nemohla?“ ten hlas! Je tak známí! Ztuhnu, Chvilku mi trvá než se vzpamatuji a otočím se.
„Sasuke...“ nevěřím vlastním očím. On?
„Mladý Sasuke Uchiha se vrátil...kvůli tobě...“ chabě se usmál.
„Ne..“ do očí se mi derou slzy.
„Ano!“ opraví mne.
„Ne! Neměl si se vrátit! Zase přineseš jen smutek, zase mi ublížíš, uděláš to zas! Ale já už nechci trávit týdny na tréninkové aréně, už se nechci měnit!“
„To neříkej! Nechci ti ublížit!“
„Chceš! Zase mi chceš jen ublížit! Je tomu tak vždy! Ale tentokrát ne! Já už se nenechám!“ vrtím hlavou a utíkám.
Chlapec na ní nechápavě hledí. Bolí ho to, bolí ho pohled na ní. Chtěl by za ní běžet ale někdo ho zastaví.
„Ne Sasuke, nech jí náskok! Musím ti o ní říct pár věcí a mimochodem, jsem rád že jsi se vrátil!“ usmál se na něj Naruto a objal ho. Poté si sedli na bar a Naruto mu vyprávěl co všechno se tu v Konoze stalo.
„Víš Sasuke, ona už není ta malá, roztomilá, otravná a slabí dívka. Po tvém odchodu se změnila. Chvilku byla i u ANBU, s rodiči se rozešla ve zlém a když pak od ANBU odešla, byli mrtví. Strašně si to vyčítala ale musela se vzchopit. Nikdo si od doby co si odešel nepamatuje že by se Sakura jedinkrát usmála. Ne, její tvář už několik let nezná úsměv. Aspoň ne na veřejnosti. Všem je to líto ale ona jako by se bála dávat najevo své city. Je to složitá osoba, krásná ale komplikovaná. Nikdo se v jejich myšlenkách nevyzná. Svoje city prostě zakopala hluboko pod zem a je jen na tobě aby je zase vykopala. Musí se ti to podařit! Přiveď ji zase k životu a už ji netrap. Na křehkou kunoichi si toho vytrpěla až moc. Sasuke...nerad to říkám ale svěřuji ti ji do péče tak to nezkaz!“
„Co tím chceš říct? Prý nerad! Já ti jednu střihnu počkej! Někdy dáme souboj o co že budoucího šestýho porazím jako by nic!“ ušklíbnul se.
„Platí!“ zasmál se.
„Omluv mě, hrají naši písničku!“ zvedl se a šel pro Hinatu.
Sasuke se vydal za Sakurou. Snad ještě pořád bydlí tam kde bydlela. Pochvíli dorazil na místo ale nikdo mu neotvíral. Vešel dovnitř ale všechno bylo zničené, na nějakých věcech ještě byla krev a celé to bylo jako ze špatného snu.
„Sasukeeee! Sasukeeee!“ uslyšel za chvíli volání svého jména.
„Co?“
Dorazil k němu udýchaný Naruto. Ukazováčkem mu naznačí ať chvilku počká, poté se rukama opřel o kolena a vydýchával se.
„Dobrý...eh..Sakura už tady nebydlí!“
„Neříkej! Já myslel že zrovna tady by se jí žilo dobře!“ řekl sarkasticky.
„Ty máš nějaký ho humoru! Bydlí v bývalém Uchiha sídle. Tenkrát když se vrátila, dům už byl zničený a jediný volný dům byl bývalé Uchiha sídlo. Doufám že ti to nevadí! No nic já běžím a kdyby tam nebyla tak ji hledej na hlavě čtvrtého Hokageho! Ahoj!“ rozloučil se a zase běžel.
„No jo! Celí Naruto, vůbec se nezměnil!“ zasmál se a vydal se k jeho bývalému domu.
Vypadal dobře, nově, opraveně ale zároveň stejně. Vešel dovnitř a za pár vteřin prohledal veškeré místnosti ale ona tu nebyla. Zkusil tedy hlavu čtvrtého ale ani tam ji nenašel. Byl v koncích.
„Kde jen může být?“ zoufal si.
Náhle ho ale napadlo jedno místo. Místo kde se viděli naposled. Místo kde ji tak ublížil Místo jejího zlomového okamžiku. Tehdy si řekla že se změní. Ta proklatá lavička.
Rozběhl se neuvěřitelnou rychlosti. To on tu teď hrál závod s časem. Ale tentokrát to bude on, kdo vyhraje.
Opravdu tam byla. Seděla na té lavičce a plakala. Nechápala proč. Proč kvůli němu? Nenáviděla ho za to. Opět kvůli němu pláče.
„Sakuro...konečně jsem tě našel!“ sedl si vedle ní. Opřel se o opěradlo a vydechoval. Poté se podíval do jejích smaragdově zelených očí.
„Neplač...už ne! Slz už bylo dost nemyslíš?! Vrátil jsem se kvůli tobě! Vrátil jsem se abychom konečně byli šťastní. Po tom všem na to máme právo. Už se netrap, nemá to cenu, co se stalo, stalo se. Čas nevrátíš. Musíme jít dál a já ti chci stát po boku. Věř mi prosím!“
„Já nemůžu!“ vzlykla.
„Musíš! Sakuro...moje maličká...trhá mi srdce vidět co jsem způsobil. Bolí to, neuvěřitelně to bolí ale mi to překonáme. Pomůžu ti, naučím tě se smát. Budeme šťastní.“
„Já se nemůžu a nechci smát!“
„Ne Sakuro. Úsměv je to jediné co máš jisté. Mají ho všichni, chudí, bohatí, lidé i zvířata. Prostě všichni i ty. Musíš se smát. Pro šťastný úsměv takovíhle krásný holky stojí za to žít! Zahoď už ten utrápený výraz a vykouzli ten svůj neodolatelný, široký úsměv. Kvůli mně, prosím! Řekni mi co mám dělat aby si se zase smála. Čmajznu Kakashimu tu jeho perverzní knížku, sním Narutovi všechen ramen, donutím Chouiho zhubnout, klidně i někoho zabiju. Jen když se zase usměješ!“
„Ježíš to ne! Víš jak by si byl tlustý po tolika porcích rámenu!“ řekla hraně dramaticky.
Sasuke se začal smát a i Sakuře začali cukat koutky. Nakonec se rozesmála taky. Sasuke ji objal.
„Sluší ti to, vyrostla z tebe nádherná kunoichi!“
„To říkáš jen tak!“ vrtěla hlavou.
„Ne! Nikdy jsem to nikomu neřekl. Vážně. V teamu jsem měl jednu holku, Karin ale ta hezká nebyla. Z počátku jsem si myslel že bude jako ty, no co byl jsem hloupí ale brzo jsem přišel na to že ty jsi jiná, lepší, jedinečná! Uvědomil jsem si důležitou věc!“
„Jakou?“ nechápala.
„Že jsem se do tebe zamiloval! Miluji tě Sakuro a proto jsem se vrátil. Vím že mi to trvalo ale lepší pozdě než nikdy ne? Jestli se na mě zlobíš, tak prosím, odpusť!“
„Nemohu se zlobit! Vždyť si mi vrátil úsměv.“
„Vzal jsem ti ho a proto jsem ti ho musel vrátit ne?“ usmál se.
„Děkuji ti!“
„Za co?“ nechápal.
„Že jsi to udělal! Vrátil jsi se ty a s tebou i můj úsměv!“ pohladila ho po tváři.
Zasmál se a pomalu se vpíjel do jejích smaragdově zelených očí.
Pomalu se k ní přibližoval a když zjistil že se bránit nehodlá, políbil ji. Nejprve něžně a krátce ale poté do toho vložil všechnu svojí touhu a vášeň kterou v sobě pociťoval.
Na ples se vrátily ruku v ruce a s úsměvem na rtech...