Snowflake 04 – Chycení

„Dávej pozor!“ zaječela Yoso na Kibu.
Ten si totiž nevšiml větvě, která byla zaklíněná v jiné větvi tak dobře, že by si Kiba zlomil nohu. Naštěstí si té větvě na poslední chvíli všiml a přeskočil jí.
„Arigatou,“ pronesl a dál se věnoval cestě.
Tým, který se skládal z Yoso, Kiby, Shikamara a Sakury se vracel ze Suny domů. Misi, kde měli odevzdat dva důležité svitky na dvě důležitá místa, byla díky Gaarovi a Temari splněna. Vše proběhlo bez problémů.
„Konečně doma,“ zajásala růžovláska, když spatřila bránu Konohy.
„Upřímně lituju toho, že musíme za Tsunade,“ hlesl Shikamaru.
„A to jako proč?“ zeptala se Yoso.
„Protože je to otrava.“
Po několika minutách došli k budově Hokage. Vystoupali schody a zastavili se před kanceláří, kde narazili na Shizune.
„Vy už jste zpátky?!“ podivila se.
„Jo, když s námi není Naruto, mise jde poměrně rychle, pokud jde vše bez problémů,“ poznamenal Kiba.
„Tsunade-sama je v kanceláři?“ dotázala se Sakura.
„Ano, právě jí nesu nějaké papíry na podepsání.“
Shizune zaklepala a bez vyzvání vešla.
„Tsunade-sama, tady jsou ty papíry. Jo a přišel Shikamaru se zbytkem týmu.“
„Pošli je dál.“
„Není třeba,“ usmála se Shizune a poodstoupila stranou. V řadě už byli všichni čtyři nastoupení.
„Jak proběhla mise?“
„Vše v pořádku, Tsunade-sama,“ oznámil Shikamaru. „Chcete ještě něco nebo už můžeme jít?“
„Můžete jít, ale Sakura a Yoso tady zůstanou.“
„Hai!“
Kiba se Shikamarem ihned zmizeli a Tsunade přenesla pozornost na dívky.
„Sakuro, Naruto mě opět žádal o záchranu Sasukeho.“
Dívka strnula. To jméno už neslyšela dost dlouhou dobu, ale přesto věděla, že tento okamžik přijde znova.
„Povolím vám tuto misi. Půjdete jako tým Kakashi, ale pod podmínkou, že s vámi půjde Yoso.“
„Ale proč?“
„Nutně potřebuji, aby se Yoso vrátila paměť. Už jen to, jakou u sebe našla čelenku je znepokojivé.“
„Jenže..“
„Dost! Žádné námitky, Sakuro, nebo tu misi nepovolím.“
Sakura sklopila oči.
„Hai.“
„Můžete jít,“ uklidnila se Tsunade a dala se do papírování.

„Takže můžeme?“ ujišťoval se blonďák.
„Ano, ale musíme vzít i Yoso,“ přikývla Sakura.
„Tohle není problém, Sakuro. Sejdeme se tu přesně za hodinu.“
„Kakashi sensei, stejně přijdete pozdě,“ usmál se Naruto o odběhl si sbalit.
„Asi bychom taky měly jít,“ poznamenala Sakura, když zmizel i Kakashi.
„Vadí ti moc, že půjdu s váma?“ zeptala se stříbrovláska.
„Ani ne, jen nechci, aby tě někdo ze Zvučný zabil.“
„Aha. Já… Měla bych si pospíšit,“ řekla nepřítomně Yoso a běžela domů.
Přesně za hodinu se všichni sešli u brány a světe div se - Kakashi tam byl taky!
„Můžeme vyrazit!“ zavelel, když si vytáhl mapu.
Tým Kakashi se rychle vydal na cestu vstříc záchraně jednoho shinobiho, který byl pomyslným bratrem Jinchuurikiho.

„Nevím, jestli vám to docvaklo mládeži, ale možná jsme se ztratili,“ nasadil Kakashi výraz mírumilovné ovečky.
„Kakashi sensei, vy jste fakt stupidní!“ vytrhla mu mapu z rukou Sakura. „Se nedivim, že sme se ztratili, když ste tu mapu držel obráceně.“
„Gomen,“ omluvil se Kakashi a mrkl po Narutovi.
Ten byl evidentně v klidu. Nikam nepospíchal, věděl, že tohleto je poslední pokus o záchranu Sasukeho, proto nikam nespěchal.
Když konečně Sakura našla správný směr netrvalo dlouho a octli se na cestě k sídlu Orochimara.
„Dnes to je naposledy. Musí to vyjít!“ zaťal dlaně v pěst Naruto.
„Jak se tam dostanem?“ zeptala se Yoso.
„Nijak nebo spíš… Dostanete, ale budete v maléru,“ uslyšeli nad sebou chladný hlas.
Všichni vzhlédli a na větvi spatřili černovlasého chlapce, kterému z očí zářil Sharingan.
Ano. Byl to on. Stál tam, na té větvi a tvářil se jako bůh pomsty.
„Sasuke,“ vydechla Sakura a nadechovala se pro další větu, ale ihned se zarazila.
„Kakuu hitoya no Jutsu!“
Sasuke složil pečetě a tým se ocitl ve vzdušné bublině.
„Neradil bych vám, abyste se pokoušeli z toho uniknout, protože to nedokážete.“
„Jak můžeš,“ zašeptala růžovláska a po tváři jí stekla slza.
„Prostě můžu,“ ušklíbl se Uchiha a navigoval bublinu do sídla.
„Výborně, Sasuke,“ pochválil ho Orochimaru. „Můžeš je hodit do tý kobky, kterou jsem ti ukazoval.“
„Hai,“ přikývl Sasuke a snažil se najít cestu do sklepení.
Když došel k cíli, odemkl mříže, odfoukl bublinu dovnitř, zavřel dveře a jutsu zrušil.
„Hezký sny,“ ušklíbl se ještě víc a odešel.
„Takže tohle asi nejspíš bylo opravdu naposledy,“ vzdychl Naruto. „A cesta byla marná.“
„Yoso, omlouvám se, že se stalo zrovna tohle. Nechtěli jsme tě přivodit do nebezpečí,“ začal se omlouvat Kakashi.
„To nic,“ pousmála se stříbrovláska.
Hatake spatřil na svých studentech rozmrzelost.
„Hej, seberte se! Ještě není pozdě, může se stát cokoliv.“
„Asi máte pravdu, Kakashi sensei,“ kývla Sakura a lehla si na suchou slámu.
„Jdu spát,“ oznámila ještě suše.
Naruto s Kakashim jí brzy napodobili, jen Yoso nespala.
Dívala se na měsíc, který byl zrovna v úplňku. Jeho svit byl pohlcován jejím zlatavýma očima a odrážel se od jejích stříbřitých vlasů.
„Co si vlastně pamatuju? Nic! Jsem Nikdo. Zatím mám jméno Yosomono, ale co bude, až zjistím, kdo doopravdy jsem? Jakou mám minulost?“
Jak se dívala do zářícího měsíce, její mysl naplňovala jakási zvláštní píseň, kterou nikdy neslyšela.
Proč sněhová vločka je tak osamocená? Proč má za úkol klamat zbloudilé? Proč každého jen zabíjí? Proč kvůli ní všechno zamrzá? Ona by chtěla být jiná… Chtěla by být milá… Jenže jaký ona úděl má?
A pak… Prázdnota. Totální prázdno. Když už měla naději, že získá nějakou úplnou vzpomínku, hlava jí zklame a ona zas neví nic. Ať namáhá mysl jakkoliv, nedaří se jí to.
„Já… Jsem snad jako ta sněhová vločka? Jaký mám úděl? A proč jsem to zrovna já, kdo nemá paměť?“
Těžké černí mraky zakryly úplněk a yosinin vlasy ztratily zář. Dívka však ještě dlouho seděla a uvažovala. Nakonec jí spánek přece jen přemohl a ona spadla do říše snů.