Láska umí víc 003 Zavoláme Tsunade?

„Hokage-sama jsou tu kupci se svitky,“ oznamoval Koketsu Tsunade.
„Hmm… A co jako?“ odpověděla nepřítomně Tsunade.
Koketsu se vyjeveně podíval na Tsunade. Ona neví, co to je za lidi!!
„Ehm… Jsou to obchodníci se vzácnými svitky. Vlastnit aspoň jeden, je vzácnost. Měla byste je pozdravit Hokage-sama,“ vysvětloval Koketsu.
„Aha… Tak nějaké koupíme.“
„To ale není jen tak Hokage-sama. Nejde tak o cenu, jak o domluvu. Konoha vlastní pouze jeden a ten získal První. Nikdo neví, jak se mu to povedlo. Od té doby jsme žádné nezískali. Pravda je, že se tu objevili jenom dvakrát. Za vlády Prvního a Třetího.“
„Jééj. To znamená vyjednávat. Na to nemám náladu. Lituji své předchůdce,“ lamentovala Tsunade a napila se z malého hrnečku, jehož obsah nebyl znám.
„To je povinností Hokageho,“ povzdychl Koketsu a odešel z kanceláře.
Tak vzácné svitky, jo? Musím popřemýšlet nad taktikou. Co asi První udělal?, přemýšlela Tsunade.

Odpoledne v „obchodní osadě“…

„Anami! Okamžitě mi řekni, kdo to byl!!!“ řval, jak smyslů zbavený Sako Haie, otec Anami.
„Já vážně nevím. Neznám ho!“ bránila se.
„Nelži! Bavila jsi se s ním dost dlouho. Víš dobře, že se nemáš s nikým seznamovat! A taky víš proč!“
„Vím,“ pípla.
„Proč?! Zopakuj mi to, co říkám, před každým příjezdem do vesnice.“
„Protože loučení bolí,“ vzlykla Anami.
„Ano. Správně,“ uklidnil se otec. „Víš An, chci tě chránit. Není nám dovoleno svazovat se. Jsme samostatná kolonie. Chápeš to, co ti říkám? Když se s někým seznámíš, musíš se s ním i řádně rozloučit. A to není loučení na pár hodin, ale na několik let. Je to těžší,“ vysvětloval otec a přitom se zapřeně díval z okna stanu.
Anami přikývla. Chápala to. Z toho měla vždycky strach, proto neměla žádné kamarády. Za prvé ji dříve nepouštěli samotnou do vesnice a za druhé jednou viděla, jak se Han, jedna ze členů, loučila s nějakým klukem. Cítila tu bolest s ní. Od té doby byla Han smutná a jednoho večera zmizela. Nejspíš utekla. Anami to mrzelo, protože Han byla jediná, s kterou si rozuměla, pokud nepočítala babičku.
Táta se otočil a usmál se. Najednou se na jeho obličeji objevil výraz, který vykazoval, že něco není v pořádku.
„Pane?“ řekla zdráhavě Anami.
„An, neříkej mi pane…,“ a omdlel.
Anami vykřikla a vzápětí se ve stanu objevila stráž. Na nic nečekali a odnesli Haieho do ošetřovatelského stanu. An byla mimo. Nevěděla, co se přesně stalo. Rychle běžela k otci.
„Co se děje? Co se stalo? Co je mu?“ vyptávala se.
„Nevím,“ odpověděl dědeček, který byl i lékař klanu, „Vypadá to na nízký tlak. Nic závažného. Dám mu napít kávy,“ uklidnil ji.
„Tak to je dobře. Půjdu se projet.“
Dědeček přikývnul, ale v duchu cítil, že to nebude jen tlakem.

Anami jela lesem. Tady potkala poprvé toho kluka. Ne, nesmí na něho myslet. Ale stejně by ji zajímalo, jak se jmenuje. Zastavila. Zaposlouchala se do zvuků lesa a uslyšela nějaké bouchání. Neměla, co dělat a tak se dala tím směrem, odkud hluk vycházel. To, co tam uviděla, by se dalo nazvat ironií osudu. Na palouku byl ten kluk. S ním ještě jeden blonďatý v oranžovém oblečení. Něco házeli do stromů a hodně se u toho smáli. To Anami nikdy nepoznala. Pozorovala je. Očividně si jí nevšimli. Zůstala tam ve křoví skrčená nejméně hodinu. A byla by tam déle, kdyby neuslyšela Ichiho, jak ji tichým řehtáním volá. Vstala a vrátila se k němu. Najednou měla takovou energickou náladu, jaká vás popadne, když potkáte někoho, kdo na vás působí pozitivně. Dobře naladěná se vydala dál prozkoumávat lesy.

„Jooo! Přímý zásah! Tak se ukaž Kibo, no? Mě nepřekonáš!“ chvástal se Naruto, když se poprvé za xxx hodů strefil pěti schurikeny do středu.
„Hmm… Ale že ti to trvalo,“ usadil Kiba Naruta.
„Tsss. Tak bacha, včera večer mi to šlo super úžasně!“
„A jak dlouho jsi to trénoval? Celý den?“ řekl Kiba a škádlivě se usmál. Naruto naštvaně na Kibu hleděl, ale pak mu došlo, že ho pokouší a taky se zasmál.

V Konoze, tábor Sako

„Je to vážné pane. Ztrácíme ho!“
„Já vím!“ zakřičel Sako Hioto, dědeček Anami. „ Nemáme na výběr . Sami to nedokážeme. Musíme zavolat Godaime Hokage. Musíme se zavázat s Listovou.“ Vím , že by sis to nepřál, ale jestli to neudělám, umřeš. A to nemůžeš. Máš tu dceru, která tě potřebuje.
Za necelých 15 minut byla Tsunade u raněného náčelníka klanu.
„Myslel jsem, že má nízký tlak, ale vypadá to na něco horšího,“ vysvětloval své domněnky Sako Hioto.
„Ano. Máte pravdu. Je to nízký tlak, ale zároveň i něco horšího. Domnívám se a jsem si tím 100% jistá, že se jedná o Kuru chorobu.“
„Kuru chorobu?“
„Je to málo známá choroba. Dá se vyléčit pouze tak, že ji někdo převezme na sebe. Bohužel to není 100 procentní. Ten, kdo vzal chorobu na sebe, ale umře. Dříve nebo později.“
„Moment. To chcete říct, že můžou umřít oba dva?“
„Ano,“ odpověděla dramaticky Tsunade a rozhostilo se ticho.
Co asi udělá? Co si vybere? Nechá ho zemřít? přemítala.
„Jiná možnost není?“ zeptal se děda
„Ne.“
„Dejte tu chorobu mě...,“ řekl děda.
„Ale pane jste…“
„Jsem co? Moc slabý? Pokud má někdo zemřít, ať jsem to já nebo oba,“ řekl rázně děda a vůbec si neuvědomoval, co říká.
„Promiňte. Tak jsem to nemyslela. Opravdu to chcete?“
„Ano. Jinak bych to neříkal!“
„Dobrá, ale uvědomte si rizika. Může se stát, že se neuzdraví a vy zemřete.“
„Uvědomuji. A něco vám řeknu. Lepší smrt, než smrt kvůli synovi, neexistuje.“
Nikdo neví, zda Tsunade chápala, co jí chtěl tímto říct. Jedno bylo jisté. Nechtěla to udělat. Nevěděla proč, ale něco jí v tom bránilo. Nějaký vnitřní pocit. Instinkt. Ale neposlechla ho. Udělala, co si ten stařík přál. Tím, ale zpečetila osud rodiny Sako.

Anami přišla pozdě domů, když už bylo po všem. To, co jí ostatní řekli, nemohla pochopit. Vždyť její táta…její táta… umřel.
Proč všichni umírají? Všichni její blízcí? Máma, když byla malá. Táta, když ho potřebuje. Možná to tak nevypadalo, ale ano, potřebuje ho. Vzpomínala na to, jak spolu sedávali u vody a pozorovali moře. Jak jí vysvětloval, účel jejich klanu. Jejich cesty. Jak od něj dostala Ichiho. To žila i máma. Ale nejvíc jí mrzelo jedno, že se s ním dnes ráno pohádala. A co děda?! Ten bojuje, aby neumřel. Aby tu hloupou chorobu Kuru překonal, i když má mizivou naději.
Byla tak vyčerpaná přemítáním, až z toho usnula. Usnula ve stáji u Ichiho. I ten měl ve své „tváři“ výraz smutku.

Tsunade se dívala z okna své kanceláře. Myslela si, že se tohle stane. Nechtěla to, ale ten děda si to nechtěl nechat vymluvit!
Promiň Anami-chan. Vím, jak to bolí. Odpustíš mi? Vzala jsem ti tátu.
Venku se zatáhlo a začalo pršet. I nebe plakalo pro tátu Anami. Smutnější večer nikdo z klanu Sako nezažil.
Co bude dál? Na to nikdo zatím nemyslel. Až přijde čas………

Ochutnávka dalšího dílu:
......."Kdo jsi? Znám tě a přitom i neznám," usmála se.
Podíval se na ni. Třpyt v jejích očí byl tak okouzlující.
"Já jsem Kiba. Inuzuka Kiba."
"Ráda tě poznávám psí Kibo." .....................