Spiro, spero...

Tvoje slova mě tenkrát bolela. Proč jsi byla tak krutá? Vždycky jsem myslel, že jsi tak milá, hodná, tichá... Asi jsem se mýlil. Ta slova mi dodnes zní hlavou, jsou vypálena v mém srdci a studí jako led.

„Nenáviď mě a já tě budu milovat. Miluj mě a já tě budu nenávidět. Budeme jako noc a den, oheň a voda, teplo a zima, světlo a tma. Nikdy se nesejdeme. To si pamatuj.“

Pamatuju si je, moc dobře si je pamatuju. Já chtěl být po tvém boku, věděl jsem, že je to jen bláhová iluze, která se nemůže splnit, ale myslel jsem, že to cítíš stejně. Ne, odehnala jsi mě, vědělas, že to bude bolet, ale přesto jsi to udělala...

„Nemůžeme být spolu, nejde to, tak to pochop. Je to proti všem pravidlům, proti naší rodině a ty víš, že co řekne On, tak platí. Už sem nechoď, je to zbytečné.“

Ano, mé city byly zbytečné. Přesto jsem to zkusil. Nevěděl jsem, že odmítnutí bude tak bolet. Přitom když jsi cítila to samé, když jsi mě milovala i ty...

„Promiň mi, ale musíme to udělat. Tahle láska by neměla budoucnost, byla by živená jen z ukradených chvílí, strachu z odhalení a chráněná rouškou noci. Stejně by jednou uvadla jako květina, kterou nikdo nezaléval. Odpusť mi...“

Odpustit ti... Myslíš, že je to tak snadné? A přesto ti odpouštím všechno, co jsi řekla. Ano, ta láska by byla jako květina. Bez péče by nepřežila. Máš pravdu, ale ta pravda je krutá.

„Prosím, už za mnou nechoď, nevyhledávej mě. Musíme se vyhýbat, bude to tak lepší. Přeju ti, abys našel někoho, s kým budeš moci být. Někoho, koho budeš upřímně milovat a budeš schopný mu dát vše... hlavně sám sebe.“

Ty pořád nechápeš? Já už toho „někoho“ našel! Jsi to ty, tak mě neodháněj, neodmítej mě. Nemám sílu hledat jinou, když vím, že ta jediná vždycky budeš jenom ty. Už nevím, jak tě mám přesvědčit, musíš mi věřit. Ne, musíš, ale věř mi prosím...

„Jsme jako blázni, co utíkají před realitou.. Tohle by byl jen sen a ze snu se lidé musí probudit. Čím víc sníme, tím víc je realita krutější a nepochopitelnější. Vzdej se toho snu, já musela už dávno... Nech mě jít, bude to tak lepší...“

Jak by to mohlo být lepší? Být každý sám? A já byl takový blázen, že jsem tě opustil, uvěřil jsem tvým slovům a odešel. Ne, měl jsem tě přesvědčit. Co by se stalo, že by nás objevili? Museli bychom odejít, ale pro mě by to bylo snesitelnější než být tady... bez tebe. Na co je mi domov, kde na mě nikdo nečeká?

„J-já... lhala bych, kdybych tvrdila, že se mi to říká lehce. Víš, že cítím to samé, ale je tu mnoho překážek, které nejdou zdolat. Snad bych se dokázala vzdát dosavadního života, ale ty tu máš domov, máš tu přátele a já nechci... Nechci, aby se na tebe všichni dívali s opovržením. Kvůli mně...“

Rád to podstoupím, jenom když tě budu mít. Díval jsem se na tvé slzy a přitom nechápal tvá slova. Každý tu zůstává kvůli tomu druhému a vlastně ani jeden není šťastný. Ne, odteď nenechám nic a nikoho, aby mě od tebe zase oddělil. Svět je tak velký, můžeme žít jinde. Důležité je, že budeme spolu. Zapomeň na svá odmítavá slova, protože naděje tu pořád je. Možná teď nechápeš, ale brzy pochopíš.

Muž se naposledy podíval na hvězdy nad svou hlavou a vyskočil z otevřeného okna. Noc ho ukryla pod svým černým pláštěm a slabý vánek tišil jeho kroky. Měsíc mu svítil na cestu stejně jako hvězdy, kterým se předtím zpovídal. Hledal a našel odpověď.

Poznámky: 

Spiro, spero - doslovně znamená dýchám, tedy doufám, ale u nás je to známe jako dokud dýchám, doufám...
No...chtěla jsem se pokusit napsat něco "romantičtějšího," než jsem psala do teď, nevím, jak se povedlo, ale asi moc ne. Budu vděčná za komentáře, co když tak napravit

O kom to bylo, kdo nechce, ať nečte!

No, já to měla myšlené na dvojici Neji a Hinata Schválně jsem tam nedávala jména (to ale byla fuška ) Takže si můžete představit, koho chcete ;)