Nepolapitelná mrcha - 5. kapitola

„Slabý. Vedle. Zas to nevyšlo.“ Akaho seděla na stromě a dívala se, jak děti z akademie vrhají shurikeny na terč. Zaměřila se na malého chlapce a její poznámky byly slyšet velmi dobře. Chudák už byl tak nervózní, že se nemohl trefit ani na terč natož do středu.
„To by mě zajímalo, jak tě sem mohli vůbec vzít,“ zívla otráveně. „To chceš být shinobi? Jak budeš bojovat? To spíš nepřítele ohromíš svou neschopností,“ vysmívala se mu. Klučíkovi se zachvěl ret.
„Já se stanu dobrým ninjou! Pamatuj si to!“ křikl na ní. Akaho seskočila ze stromu a postavila se před terč.
„Hoď,“ přikázala. Všechny děti přestaly cvičit a těkaly očima mezi dívkou a malým chlapcem. „Neslyšels? Hoď!“ křikla. Klouček zavrtěl hlavou. „HOĎ!“ zahromovala. Kupodivu natáhl ruku a zamířil. „Tak mě zabij,“ zašeptala. Zamířil a hodil, ale v poslední chvíli hvězdici upustil do trávy.
„Tak tahle se shinobim nestaneš,“ řekla mu a postavila se vedle něho. „Shinobi musí umět zabíjet, musí být nelítostný ne vystrašený. A musí se hlavně trefit,“ bleskově se otočila, vrhla hvězdici a ta se zabodla přesně do středu.

Shinobi musí umět zabíjet, musí se umět rozhodnout, ale také musí umět chránit. Na tohle ona zapomněla už dávno. Vlastně celých deset let už neměla koho chránit. Neměla pro koho žít a proto zoufale toužila po smrti. Jenže když došlo na lámání chleba, neuměla prohrát.

„Ona ho nutila, aby to po ní hodil?!“ Narutův hlas byl slyšet až ven. Zpráva o incidentu v akademii se rychle roznesla a ti, kteří ještě Akaho neznali osobně, si o ní udělali obrázek.
„Jo, je nějaká divná. Prý se do něho pořád navážela,“ uslyšela další hlas. Po tváři se jí rozlil neupřímný úsměv a rozhodně vešla dovnitř.
„Pokud někoho drbete, ujistěte se, že nestojí poblíž a neřvěte to do světa,“ ušklíbla se na čtveřici kluků a sedla si na volnou židli. „Dám si ramen,“ oznámila nahlas. Jakmile před ní postavili misku, pustila se do jídla. „Ale teď je tu nějaký ticho,“ zvedla oči. Všichni se na ni vyděšeně koukali.
„Není se o čem bavit, hlavně když ses sem tak nastěhovala a nikdo tě nezval,“ ozval se Kiba. Ještě jí neodpustil její výhružky.
„Já jsem se pozvala sama,“ oznámila mu. „Copak že tu nemáš psa? No jo, on vlastně do restaurace nemůže!“ pleskla se do čela. „A je to dobře, protože nesnáším zablešený zvířata,“ broukla ještě a čekala na reakci. Kiba vystřelil ze židle, ale kluci okamžitě chytli.
„To nemá cenu,“ tišil ho Shikamaru. „Nikdo se nebude navážet do mýho psa!“ slabikoval Kiba naštvaně.
„Baví tě tahle ubližovat lidem?“ ptal se jí Naruto užasle. Pokrčila rameny.
„Mě lidí nezajímaj, jsou akorát na obtíž.“ Všichni ztichli.
„Ale co třeba tvý přátelé, ty přece nejsou na obtíž,“ zeptal se zvědavě.
Dívka sklonila hlavu. „Nemám přátelé.“

Přítel...Ne, ona už neměla nikoho takového. Možná kdysi dávno, ale teď už to nebyla pravda. Zapomněla, jaké je to smát se s ním, jaké je to spoléhat se na někoho a mít nějakou podporu.

„Někoho snad máš,“ zamračil se Naruto.
„Nemám a nechci, nejsou pro mě důležití,“ odsekla.
„Teď lžeš,“ vykřikl. „Každý musí mít někoho na koho se může spolehnout, o koho se může opřít, někoho kdo mu pomůže, když spadne.“
„Já nepadám,“ přerušila ho pevně. „Přátelství je na nic, stejně pak přítel odejde tam, kam za ním nemůžeš,“ zašeptala, ale pak zvedla hrdě bradu. „Nechci přátele, nesnáším, když se musím o někoho starat.“
„Ale to není jenom starání. Díky nim jsi silnější, protože máš koho chránit.“
„Silnější? Já jsem silná dost! A chránit nikoho nebudu!“
„Ale ochrana vesnice, to taky znamená chránit...“
„Ne, to je mise, ne ochrana důležitého člověka. Pleteš si pojmy a dojmy,“ přerušila ho ostře, hodila na stůl peníze a vyrazila ven.

Jen to slovo chránit ji děsilo. Nejraději vystupovala sama za sebe, bez ohledů na ostatní. Nechtěla se o nikoho starat, neměla zájem o přítěž. Zapomněla však, že přátelství není přítěž a chránit ho je čest.