Boj proti osudu 6

„Sestřičko, vstávej, musíme jít k Mizukage-sama.“ Šeptal Neji Hinatě a jemně s ní třepal. Ta se brzy probudila a ospale zamžourala.
„Kam že?“ zeptala se tiše.
„K Mizukage-sama. Musíme mu objasnit, proč jsme přišli do Kirigakure no Sato.“ To Hinatu probudilo. Rychle se posadila a rozhlédla se po pokoji.
„T-takže to nebyl sen?“ řekla vyděšeně.
„Obávám se, že ne.“ Povzdechnul si Neji a sedl si k ní na postel. „Neboj, všechno dobře dopadne!“ Hinata na chvíli zavřela oči a urovnávala si v hlavě neuvěřitelné události posledních dnů. Po pár minutách zvedla hlavu.
„Můžeme jít?“ zeptala se.
„Samozřejmě.“ usmál se její bratr a oba se bez dalšího mluvení vydali na cestu k nejvyššímu představiteli Vesnice Skryté v Mlze. Chvíli bloudili, potom se ale díky své jedinečné Kekkei Genkai konečně dostali tam, kam potřebovali. Před dveřmi do Mizukageho kanceláře se zastavili a vyměnili si nejisté pohledy. Hinata ale hned sklopila hlavu.
„Neboj se, on nám hlavu neutrhne, když to neudělal včera.“ Usmál se Neji a chytil svou sestřičku za ruku. Ta ihned zrudla. Teď ale nebyl čas aby myslela na barvu svého obličeje, protože Neji už zaklepal na dveře. Chvíli bylo ticho a sourozenci už si začali myslet, že Kage ještě spí, po několika vteřinách se ale zevnitř ozval jeho hlas „Dále!“ Oba na tento povel vstoupili dovnitř.
„Á, to jste vy! Už jsem vás čekal!“ přivítal je poněkud ospalý Mizukage s ohromnými černými kruhy pod očima a pokynul jim k několika židlím, aby si sedli. Včera si ho nemohli ani pořádně prohlédnout. Byl to postarší muž s hnědými, trochu našedlými, vlasy. Byl docela hubený a dalo se předpokládat, že i vysoký.
„Omlouváme se, že jsme vás včera rušili tak pozdě večer.“ Začal Neji. „Dovolte nám prosím, abychom Vám objasnili, proč jsme sem přišli.“ Mizukage jen kývl hlavou, což Neji bral jako gesto že má pokračovat.
„Pocházíme ze Skryté Listové vesnice z klanu Hyuuga. Před několika dny se zjistilo, že Hinata není dcera vůdce klanu Hiashiho, který je z hlavního rodu, ale jeho bratra Hizashiho. Jakmile to Hiashi zjistil, v záchvatu vzteku chtěl sestřičce ublížit, její matka mu v tom ale bránila. Potom ....“ Neji se zasekl a podíval se na Hinatu. Ta tedy se sklopenou hlavou pokračovala v líčení jejich osudu.
„Potom jsem na bratříčka použila techniku zničení Prokleté pečeti. Chtěla jsem, aby žil aspoň on. Neji mě ale odnesl z domu a zachránil. Po cestě nás napadla skupina otcových ... tedy ... H-Hiashiho ninjů a ANBU a chtěli nás odvést zpátky. Zlikvidovali jsme je.“ Zašeptala a zvedla hlavu. Její pohled se střetl s pohledem Kageho Mlžné vesnice. Byl očividně zamyšlený a po chvíli konečně promluvil:
„Podle toho, co jste říkali, pro vás byly poslední dny asi hodně těžké. Přesto pro vás mám misi.“ Chvíli se odmlčel a čekal na jejich reakci. Oba jen kývli. Otevřel tedy jednu z mnoha zásuvek ve svém stole a vyndal z ní složený arch papíru.
„Půjdete přesně určit místo, kde se odehrál boj mezi vámi a Listovými ninji. Zaznačíte ho pak na té mapě. Rozumíte?“ zeptal se.
„Hai!“ vykřikli Neji a Hinata jednohlasně a vydali se k němu pro mapu.
„A vraťte se pokud možno co nejdříve!“ dodal Mizukage chvíli předtím, než se dveře jeho kanceláře zabouchly. Potom se spokojeně zasmál a promnul si ruce.
Neji mezitím rozdělal mapu a společně s Hinatou ji začal zkoumat.
„Teď jsme tady.“ Řekl a ukázal na bod na mapě. „Přišli jsme asi tudy.“ Ukázal na další místo. „Půjdeme stejnou cestou.“ Rozhodl. Hinata kývla a oba se vydali k jedné z bran Kirigakure no Sato. Nespěchali i přes to, že jim to Mizukage nakázal. Po tolika dnech téměř nepřetržitého běhu na to neměli síly ani náladu. V poklidu se prodírali lesem, až po chvíli Hinata ucítila cizí chakru. Podívala se starostlivě na Nejiho, ale jejich pohledy se střetly.
„Raději zrychlíme.“ Navrhl a oba přidali na tempu. Za chvíli je ale přece jenom cizí ninjové dohnali. Z křoví za nimi vyletělo několik kunaiů a brzy nato i tří černí ochránci. Na svých ninja čelenkách měli znaky Skryté listové. Neji se na ně otráveně podíval.
„Kolikrát ještě budeme muset opakovat, že se do Konohy nevrátíme?“ řekl.
„My tu nejsme proto abychom vás nutili jít zpět do Konohy.“ Vyvedl je z omylu jeden z nich.
„Víme, že jste byli v Kirigakure. Mohli byste nám odtam donášet nějaké informace.“
Neji se zamračil „A k čemu by nám to bylo?“
„Měli byste s Konohou stálý kontakt a časem byste se tam určitě mohli vrátit. Takhle to bude vlastizrada!“ upozornil je další. Neji už chtěl něco namítnout, když vtom ho Hinata zatahala za rukáv. Tázavě se na ni podíval.
„Mohli bychom být v kontaktu s Konohou!“ zopakovala slova onoho ANBU. Neji sklonil hlavu.
„A to chceš žít jako špeh? Myslíš, že by bylo fér zradit vesnici která nás přijala?“
„Myslíš, že by bylo fér zradit Konohu?“ opáčila.
„Ne, to nebylo, ale nejdřív si musíš uvědomit, že Konoha zradila nás. Pokud chceme mít budoucnost, musíme zůstat v Mlžné.“
„Ale já chci mít budoucnost v Konoze!“ Všichni tři černí ochránci se na ně se zájmem dívali.
„Sestřičko, sama dobře víš, že si to jen namlouváš! Teď je naše budoucnost Vesnice Skrytá v Mlze.“ Usmál se na ni Neji a Hinata jen sklopila hlavu. Potom Neji přejel pohledem ty tři ANBU.
„Měli jsme proti sobě daleko větší přesilu, takže pokud tu nechcete zemřít tak si hezky běžte tam, odkud jste přišli. My se s vámi už nehodláme bavit. Náš názor znáte. Sbohem.“ Řekl, popadl svou sestru za ruku a vydali se hloub do lesa, ke srázu, kde se odehrál jejich včerejší boj proti Hiashiho poskokům. Během cesty stále sledovali mapu. Když se dostali na místo střetu. Naruto už byl naštěstí pryč a oba si oddechli. Hinata vytáhla z kapsy propisku a udělala křížek na mapě tam, kde se zrovna nacházeli.
„Stejně nechápu, proč to po nás Mizukage-sama chtěl. Kdyby to tu potřeboval prozkoumat, tak by s námi někoho poslal.“ Poznamenala tiše.
„Možná. Každopádně jestli nám chce něco říct, tak nám to řekne, až když se vrátíme.“ Řekl a otočil se.
„Pojď, sestřičko, je čas se vrátit ... domů.“ Hinata mu celá červená podala ruku. Neji se na ni s úsměvem otočil
„Mám tě rád, sestřičko.“ A políbil ji na tvář. Jestli byla Hinata před chvílí červená, teď už byla rudá.
„A-ale.“
„Půjdeme.“usmál se Neji. Hinata kývla, stiskla bratrovu ruku a společně se vydali na cestu do Skryté Mlžné. Ta už naštěstí probíhala bez komplikací a tak dorazili do svého nového domova chvíli po poledni. A na vlastní kůži poznali, proč se této vesnici říká „Mlžná“. Nad všemi domy se vznášel hustý opar plný chladných kapek vody a člověk nedohlédl ani na vlastní nohy. Kdyby neměli Neji s Hinatou Byakugan, bloudili by po vesnici, než by se mlha rozptýlila. Díky své Kekkei Genkai však dorazili do „Kage kanclu“ docela brzy. Tam už na ně čekal Mizukage. Stejně jako ráno seděl za svým stolem, tentokrát měl roztažené rty do širokého úsměvu.
„Pojďte dál a posaďte se!“ pronesl vesele.
„Chcete tu mapu Mizukage-sama?“ zeptal se Neji.
„Tu si můžete nechat, jste tu noví.“ Pronesl.
„Ale ...“ nechápal Neji.
„U té mise nešlo o to, abyste zaznačili nějaký hloupý bod na mapě. Šlo jen o to, jak jste věrni této vesnici. Jestli chcete, můžete se hned teď stát jejími právoplatnými obyvateli.“ Koutky jeho úst se zvedly ještě výše.
„A kdo byli ti ... ninjové?“ otázala se překvapeně Hin.
„To byli přestrojení shinobi z této vesnice.“ Zachechtal se Kage. Neji s Hinatou se na sebe překvapeně podívali.
„Tak co na to říkáš sestřičko?“ zeptal se Neji s úsměvem. Hinata sklopila hlavu a také se usmála.
„Takže ano?“ zeptal se s ještě větší radostí Mizukage. Oba kývli. Vůdce vesnice vyskočil nadšeně ze židle.
„To je výborné!“ vykřikl a zatleskal. Hned od zítřka musíte začít trénovat naše ninji! Ráno se zase dostavte do mojí kanceláře a domluvíme se!“ Kage nadšeně pochodoval sem a tam okolo dvou Hyuugů. Ti jen s úsměvem seděli a poslouchali, jak plánuje Mizukage jejich osud. Nečekali, že budou přijati s otevřenou náručí. Byli ale Kagemu za jeho přístup k nim více než vděční. Po deseti minutách řečnění jim dovolil odejít z jeho pracovny a radoval se sám. Neji s Hinatou se rozhodli jít někam na oběd. Po chvíli našli malý stánek, podobný Ichiraku Ramenu v Konoze. Vešli tedy dovnitř.
„Dobré odpoledne, co si dáte?“ vítal je přívětivě starší šedovlasý muž stojící za pultem.
„Máte tady ramen?“ zeptal se pohotově Neji.
„Samozřejmě! Mlžný ramen je naší specialitou!“ básnil děda. Neji se otočil na Hinatu. Ta kývla.
„Tak dvakrát!“ objednal Neji a sedl si vedle své sestry. Chvíli jen tiše seděli a zarytě hleděli do dřevěné desky stolu. Potom ale Neji konečně promluvil:
„Myslíš, že to Mizukage myslel vážně?“
„Tu radost? Určitě. Lidi s Byakuganem nebo jakoukoliv jinou Kekkei Genkai by chtěl mít ve vesnici každý.“ Odpověděla Hinata.
„Asi.“ Chvíli bylo zase ticho.
„Myslím ale, že zdejší ninjové asi nebudou zrovna nejlepší v taijutsu. V této vesnici se soustředí spíše na vodní element chakry.“ Ozval se zase Neji
„To ano. Docela se obávám toho, jak zítřek dopadne.“ Chvíli seděli a přemýšleli, brzy ale přišel stařík a nesl dvě misky ramenu, který se nijak podstatně nelišil od toho, na který byli zvyklí ze své rodné vesnici. Vzali si tedy hůlky a pustili se do jídla. Ani chuťově se Mlžný ramen nezdál jiný než ten z Konohy. Brzy už na stole zbyly jen dvě prázdné misky. Hyuugové zaplatili a vydali se na cestu ke svému domovu. V Kirigakure no Sato se začalo pomalinku stmívat a mlha se postupně rozptylovala. Sourozenci se rozhodli projít a prozkoumat vesnici. Procházeli liduprázdnými uličkami i velkými náměstími, kde bylo plno lidí. Cestou potkali také hodně ninjů, kteří si je podezíravě prohlíželi. Neji s Hinatou však jejich pohledy ignorovali. Nakoupili si nějaké jídlo na večeři a šli ke svému domku. Hinata hned vklouzla do kuchyně a zavřela za sebou dveře. Vyložila nákup na stolek a přejela očima po novotou se lesknoucí kuchyni. Byla prostorná a všude byla spousta zásuvek. Hinata začala prověřovat všechny šuplíky. Našla hrnce, vařečky i všechno ostatní potřebné vaření. Dala se tedy do toho. Nasypala do hrnce rýži a začala ji vařit. Po chvíli už hotovou rýži dala do misek a okolo ní naaranžovala ovoce zeleninu a maso.
„Hinato, vaříš opravdu výborně!“ pochválil svoji sestru Neji. Hinata sklopila hlavu a začala nabírat rajčatovou barvu. Ucítila na svém rameně něčí ruku. Podívala se na svého bratra.
„Proč se zase červenáš?“ usmál se.
„N-nevím.“ Vykoktala.
„Tak to nechme být.“ Mrkl na svou sestřičku Neji. Po večeři se vystřídali v koupelně a potom se vydali každý do své ložnice.