Kdo s Koho? 2

Ráno ji probudil řev. Dobře věděla co to je tak klidně vstala, převlékla se a zalezla do koupelny. Za pár minut byla hotová a tak zamířila do kuchyně, odkud se ještě stále ozýval rozezlený hlas jejího otce. Jak se blížila, dokázala rozeznávat slova : „... buran! ..... myslí .... lepší!? ......!? Půjdu ho zmlátit!“ Hinata opatrně otevřela dveře. Hiashiho nejspíš její příchod upoutal tak na chvíli ztichl a otočil se na ni. Za chvíli už ale zase křičel.
„Otče, prosím uklidni se! Nemá cenu se kvůli tomu vztekat.“ Snažila se jej zklidnit Hinata.
„Mlč!“ okřikl ji. Měl z naštvanosti úplně rudý obličej.
„Ničíš si zdraví!“ trvala na svém Hinata. Poslední dobou se o svého otce velmi bála. Měl totiž problémy se srdcem a proto se měl šetřit.
„Kdepak! Já si zdraví neničím! Zdraví mi ničí jenom ten namyšlenej červ (Sasuke)!“ poslední dvě slova zařval tak hlasitě, až se zatřepaly okenní tabule. Hned nato se ale chytil rukou na místě, kde je srdce. Stál, funěl a opíral se o stůl. Hinata k němu přiskočila podepřela ho a pomohla mu posadit se na židli. Za chvíli už byl v pořádku a uraženě odpochodoval do svého pokoje. Chvíli nato se pootevřely dveře, ze kterých vykoukly dvě pomněnkové oči.
„Už je pryč?“zašeptala jejich majitelka směrem k Hinatě, která jen kývla.
„Uf“ oddechla si a vešla do pokoje. „Co je k snídani?“
„To co si připravíš Hanabi.“ Pousmála se Hinata.
„Ne! Mě se nechce nic dělat!“ vykřikla a naštvaně zasedla ke stolu. Za chvíli začala mít opravdu hlad a Hinata zaslechla jak její sestře kručí v břiše.
„Umřeš hlady“ poznamenala, aniž by zvedla hlavu od své porce. Hanabi ještě chvíli seděla, nakonec ale stávku zrušila a ublíženě se vydala k ledničce.
Po snídani se jako každý den zavřela do svého pokoje a zapnula počítač. Otevřela svou oblíbenou hru a za chvíli byla plně ponořená do jejího děje. Vyrušilo ji ale klepání na dveře. Nevrle zvedla hlavu a šla se ke dveřím podívat, jaký opovážlivec ji to donutil k tak dlouhé procházce po pokoji.
„Zdar Hin“ přivítala nepříliš nadšeně onu osobu, která si přes její rameno prohlížela pokoj.
„Měla by ses pořádně projít.“ Poznamenala po chvíli.
„Hm, měla.“ Opáčila škodolibě.
„Myslím to vážně.“ Řekla na to Hinata.
„No jo, a co já s tim?“ pokračovala drze.
„Běž ven!“ křikla až příliš hlasitě Hinata. Žádná odpověď. Tahle ignorace ji začala štvát. Vždyť to přece myslela dobře!
„Slyšíš co ti říkám?!“ začala se k ní chovat jako k neposlušnému frackovi.
„Poslušně hlásím, že slyším!“ odpověděla pohotově Hanabi a zasalutovala. Hinatě docházely argumenty. Když vtom se tam objevil Neji...
„Co tady děláte? Nemohly byste si to vyřídit potichu?“ okřikl je.
„Nutí mě jít ven!“ žalovala Hanabi.
„Má pravdu! Jsi jenom pořád zavřená vevnitř, měla by ses trochu projít na čerstvém vzduchu.
„Vy jste se proti mě spikli!“ křikla. Potom se jí ale na tváři objevil spokojený škodolibý úšklebek. „Nebo to tady snad chcete mít sami pro sebe?“
Neji na ni hodil vražedný pohled. „Říkala jsi něco?“
„Nee“ odpověděla ironicky.
„Super, to je dobře.“ Usmál se Neji a odešel, načež Hanabi protočila očima.
„No tak, sestřičko, měj rozum!“ zkoušela to dál Hinata.
„Nemám, vyoperovali mi mozek.“ Řekla a udělala dementní výraz.
„Když si provětráš hlavu, určitě se ti povede udělat spousta nových rekordů!“ nevzdávala se Hinata.
„Ty se docela snažíš, ségra! Myslím že poslechnu. Musím ale udělat nezbytná opatření.“ Dodala tajemně. Za chvíli stála před Hinatou osoba s černými agentskými brýlemi, rozpuštěnými vlasy a vítězoslavným výrazem.
„Co na to říkáš?“ optala se sestry.
„Hlavně že půjdeš ven.“ Pousmála se modrovláska a doprovodila Hanabi ke dveřím, aby se ujistila, že si to nerozmyslí.
„Tak ahoj a aspoň hodinu se tady neukazuj!“ rozloučila se a se svojí oblíbenou hláškou „Úkol splněn, Nermale!“ zamířila do svého pokoje.
Hanabi se zatím procházela Konožskými ulicemi. Začínalo jí to lézt na nervy a tak byla ráda, když našla v kapse od kalhot svůj mobil. Ihned otevřela vytouženou rubriku a pustila se do hraní. A tak se stalo, že jak se očima vpíjela do obrazovky svého elektronického přítele, nevšimla si, že se vysokou rychlostí přibližuje ke sloupu s pouličním osvětlením. Za chvíli se ulicí rozezněla dutá, hlasitá rána a Hanabi skončila na zemi, hladíc si rukou fialovějící čelo.
„Jsi v pořádku?“ uslyšela vedle sebe mužský hlas.
„To je teda blbá otázka.“ Odpověděla a otočila hlavu aby si mohla prohlédnout toho zvědavce. Byl hodně mladý, měl černé vlasy, černé oči a Hanabi usoudila, že je to docela fešák.
„Jak se jmenuješ?“ zeptal se po chvíli.
„To bys rád věděl!“ opáčila tajemně.
„Hm ...“ vstal „nechceš doprovod abys zase nenarazila do sloupu?“
„Klidně, chodit sama je strááášná nuda.“ Prohlásila Hanabi, vstala, chytla jej za ruku a táhla dál po ulici.
„Co jsi vlastně dělala, že se ti podařilo narazit do toho sloupu?“
„Hádej!“
„Sledovala jsi, jak jsem hezkej?“ pronesl přiblblým tónem.
„Jak asi, měla jsem skloněnou hlavu.“ Odpověděla s úsměvem. Ten mladík jí začal být sympatický.
„V tom případě se dám podat.“ Pousmál se, načež Hanabi vytáhla z kapsy mobil.
„Hrálas hry!“ vykřikl rychle.
„Bingo!“
„Ty musíš být ale pařmenka! Vsadím se, že doma pořád sedíš u počítače.“ Řekl.
„Jak to víš?“ zeptala se rádoby překvapeně.
Na mladíkově tváři se vykouzlil široký úsměv „Mám své zdroje!“ Oba se zasmáli.
„Kolik ti je let?“ zeptala se jej po chvíli ticha Hanabi.
„Dvaadvacet a tobě?“
„Devatenáct, dědku“ odpověděla Hanabi a zazubila se.
„No dovol!?“ hrál nejdřív naštvaného, později se ale začal smát také.
„Nechceš být můj kamarád?“ udělala psí oči.
„Klidně, ale řekni mi, jak se jmenuješ. (aneb jako Kira )“
„Vyděrači!“ neodpustila si „Jsem Hanabi.“ Mladík se najednou zastavil. „Co je? Vadí ti snad moje jméno?“
„Ne, jen ... jako bych ho už ... někde slyšel“ řekl tajemně.
„Aha, tak na tom snad není nic tak strašného. A jak se jmenuješ ty?“
„No ... já ... se ....“
„Copak!? Najednou už se ti tak dobře nemluví.“ Poznamenala suše Hanabi.
„To nic ... jmenuji se Akeboshi.“ řekl.
„To jméno se k tobě nehodí.“ Zamračila se a zadívala se mu do očí. Chtěl uhnout pohledem, ale nehodlal si zkazit image a tak nehybně stál a statečně odolával onomu pohledu.
„Něco mi tajíš, ale až budeš chtít, tak mi to řekneš, viď?“ chvíli bylo ticho a oba jen stáli se sklopenými hlavami. Najednou Hanabi ucítila na svých ramenech něčí ruce. Zvedla hlavu a dívala se mu do očí. Povzbudivě se usmíval. Vtom zaplavily Hanabiny oči slzy a ona se vrhla svému novému kamarádovi okolo krku.
„Promiň, já to tak nemyslela!“ zašeptala a propukla v pláč.
„Klid, nic se nestalo.“ Začal ji utěšovat. Po chvíli už šli společně ruku v ruce k sídlu klanu Hyuuga.
„Promiň, už budu muset jít.“ Řekl několik metrů před branou.
„A nechceš jít k nám?“ zesmutněla Hanabi.
„Omlouvám se ...“ sklonil hlavu.
„V pořádku.“ Zašeptala Hanabi, otočila se a dala se k odchodu.
„Máš zítra večer čas?“ uslyšela a otočila se.
„Proč?“
„Že bychom šli na ramen.“ Usmál se. „Třeba v pět tady?“
„Dobře.“ oplatila mu úsměv. „Tak ahoj!“
***
„Docela jsi se zdržela, nečekala jsem, že budeš venku tak dlouho“ přivítala sestru Hinata.
„No jo.“ Usmála se Hanabi.
„Ta procházka ti jak vidím dost prospěla. Co jsi vyváděla?“
„Nebuď zvědavá, budeš brzo stará!“ zasmála se a zmizela ve svém pokoji.