Natsuki 07 - Vše v pohybu

,,Moje krev... Krvácím! Já umřu, určitě umřu!!! Proč jsi to udělal?” začala Natsuki hysterčit a její hlas nabíral nepříjemných výšek.
,,Natsuki – sama, uklidněte se...” zašeptal k ní Kabuto.
,,Ta krev je moje! Krvácím a proto umřu!” otočila se k němu s hrůzou v očích.
,,Natsuki – sama, nic takového se rozhodně nestane...”
,,Ty to nechápeš! Jak můžeš něco takového říct?!” začaly ji po tvářích stékat slzy rozčílením a beznadějí.
Co se to s ní stalo? Proč je najednou tak vyděšená? pomyslel si Naruto. Je možné aby to nějak hrála? cítil se zmateně ale ani Kabuto se netvářil o nic chápavěji.
,,Natsuki – sama, je to jen malé škrábnutí... na něco takového se neumírá...“
,,Jseš si jistý? Ale té krve je tolik!“ vydechla a najednou se ji podlomily kolena. Kabuto ji včasně zachytil a tak se mu zhroutila do náruče.
,,Natsuki – sama? Natsuki?“ volal, ale ona ho už nevnímala, třásla se a prázdnýma očima hleděla do nebe. Kabuto se zamračil, teď už s ní nic nenadělá, zřejmě utrpěla hodně silný šok. Bude ji muset odvést pryč. Tušil, že všechny mise s ní budou problematické. Opatrně si dal její ruku kolem ramen a uchopil ji za pas. ,,Naruto – kun, zdá se, že z toho opět nic nebude... máš podivuhodné štěstí...” pohlédl na něj a pak vyrazil pryč z vesnice. Naruto usoudil, že nemá smysl je pronásledovat, vyprostil Nejiho a našel Sakuru, která již stačila ošetřit Leeho.
,,Co se stalo?” zeptal se jich Lee, když je spatřil.
,,Nezvládli jsme...” začal Neji, ale Naruto ho přerušil.
,,Objevil se tam Kabuto a společně utekli, když jsem ji zranil...” vzdychl a opatrně opřel Nejiho o stěnu jedné z budev. ,,Jak je na tom?” zeptal se, když ho Sakura začala ošetřovat.
,,Nejsou zasaženy žádné životně důležité orgány, zřejmě mu jen chtěla spůsobit velkou bolest...” řekla chladně.
,,To je zvláštní... mohla ho zabít, stejně jako Leeho. Měla na to spoustu času i příležitosti a přesto to neudělala... Vůbec to nechápu...” kroutil nevěřícně hlavou.
,,Naruto...” šeptla Sakura sklánějíc se pořád nad Nejim.
,,Hm... co je?” sklonil se k ní a vzápětí k němu přiletěla její pěst, takže sebou praštil o zem.
,,Au! Za co jsem si to zasloužil?” nechápal.
,,Blbečku!” podívala se na něj uslzenýma očima. ,,Myslela jsem, že jsi umřel, víš jaký jsem o tebe měla strach?”
,,Promiň...” zazubil se.
,,Jsi pitomec!” odvrátila se od něj. ,,Jak se cítíš Neji – kun?” změnila téma.
,,Celkem dobře...” přikývl.
.........................
,,Kabuto – san, kde to jsme?” zašeptala Natsuki slabě, když se před ní rozestoupila temnota.
,,No... už jsme... doma?” zamyslel se nad tím jak to pro ní správně formulovat, protože se zrovna nacházeli ve vstupních chodbách Orochimarova paláce.
,,Doma?” vykřikla a surově ho od sebe odstrčila, takže skoro neudržel rovnováhu a pak se bezhlavě rozběhla hlouběji do komplexu chodeb.
,,Natsuki – sama!” zavolal a rozběhl se za ní, netušil čeho by byla v tomhle stavu schopna. Po chvíli si uvědomil kam směřuje, přímo do Orochimarových soukromých komnat! ,,Holka jedna pošetilá...” zavrčel a zrychlil.
Natsuki se zarazila na rozcestí a chvíli přemýšlela nad správnou cestou, najednou se z nějakých neznámých důvodů špatně orientovala. Nakonec se rozhodla pro cestu vpravo. Vůbec nic nechápala, nemohla si vzpomenout co se stalo a nerozuměla svým pocitům. Cítila se najednou strašně slabá a zbytečná. Při tom pomyšlení ji po tvářích začaly opět téct slzy.
,,Natsuki – sama!!” ozval se několik metrů za ní Kabutův hlas.
,,Nechej mě být!!” zakřičela a dál utíkala chodbou. Pravdou také bylo, že nechtěla aby ji viděl v tomhle stavu, nechtěla aby ji někdo viděl tak slabou.
,,Buďte rozumná... tohle nikam nevede... Natsuki – sama...”
,,Řekla jsem, že tě nechci vidět! Jestli mě budeš pořád sledovat, zabiju tě!” vřískla a pak uviděla dveře, které tak úpěnlivě hledala. Chtěla se k nim rozběhnout, ale Kabuto ji uchopil za paži a přitáhl ji k sobě.
,,Pusť mě!!” vykřikla a začala pěstí bušit do jeho hrudi. ,,Pusť mě!” zopakovala, ale nemělo to žádný efekt, nakonec se s brekem zhroutila k jeho nohám.
,,Natsuki – sama...” sklonil se k ní. ,,Uklidněte se...” zašeptal a lehce ji objal. Nedělal to z vlastní vůle, Orochimaru mu před touto misí nařídil, aby ji byl v každém ohledu oporou, protože ji často zachvacovaly deprese.
Natsuki ho se vzlykotem objala, ale pak si všimla své zraněné zakrvácené ruky a vzpomněla si co se stalo. Oči se ji rozšířily hrůzou, s výkřikem se od něj odtrhla a vrazila do Orochimarova pokoje.
Ksakru, skoro jsem to měl... pomyslel si rozhořčeně Kabuto.
,,Otósan!!” vyhrkla a s brekem vběhla Orochimarovi do náruče. Kabuto šokovaně strnul ve dveřích, ne, určitě se přeslechl, to nemohlo být možné! Orochimaru pozvedl zrak od Natsuki, výraz který měl v očích mu jasně říkal, že když se o tom někomu jen slůvkem zmíní zemře velmi bolestivou smrtí.
,,Otósan? Umřu? Umřu?” šeptala Natsuki a po tvářích jí stékaly slzy. ,,Moc to... strašně moc to...! Umřu?” vzlykala a úpěnlivě ho svírala.
,,Uklidni se...” pohladil ji konejšivě po vlasech. ,,Není to nic závažného, Kabuto to v mžiku ošetří a budeš zase v pořádku...” zašeptal. ,,Kabuto!” zvýšil hlas a Kabuto sebou trhl. ,,Dej ji něco na uklidnění a ošetři ji, nemám náladu na to její fňukání...”
,,A-ano...” zakoktal.
,,Natsuki... teď půjdeš s Kabutem, ano? Ošetří ti zranění, které jsi utrpěla... Všechno bude v pořádku...” mluvil k ní stále konejšivým tónem.
,,Bude to v pořádku?” vzlykla a pohlédla mu do očí.
,,Bude...” přikývl. ,,Kabuto, až s ní skončíš, rád bych si s tebou o něčem promluvil...” probodl ho nepříjemným pohledem.
,,Ano, pane...” sklopil hlavu. V duchu však neuvěřitelně zuřil. Věděl, že mu ta holka přinese problémy a teď se mohl jen modlit za to, aby ho Orochimaru v tom lepším případě jen přizabil.
,,Natsuki – sama, pojďte...” překousl svou zlost.
,,Dobře...” přikývla a pomalu se od Orochimara odtrhla...
,,Sedněte si, Natsuki – sama,” pobídl ji Kabuto, když dorazili do jejího pokoje. ,,Ošetřím vaše zranění...” povzdychl si otráveně. Natsuki se usadila na postel, Kabuto ji uchopil za zraněnou ruku a s mírnou dávkou chakry zastavil krvácení.
,,Kabuto – san? Jak moc je to vážné?” chtěla vědět.
,,Není to skoro vůbec vážné, rána ani není příliš hluboká...” odpověděl a začal ji obvazovat. Nechápal proč tak hloupým způsobem skočila do rány a k tomu to ani nebyla potřeba, protože si byl jist, že by to bez problémů zvládl.
Natsuki náhle usykla a zkřivila tvář bolestí. ,,Kabuto – san, co je to za zvláštní pocit? Za pocit na mé ruce??” podívala se mu do očí.
Kabuto se musel pousmát: ,,To je bolest... přece jste chtěla vědět jaká je...”
,,Bolest? Tohle? Je tak... tak nepříjemná...” sklopila hlavu a vlasy ji zakryly tvář. ,,Kabuto – san, jak moc velká je bolest, když ti někdo rozdrtí ruku?”
,,Moc... pomyslete na svou bolest a zkuste si představit, že je tak desetkrát větší...” odpověděl. Netušil proč, ale svým zvláštním způsobem ho začala zajímat. To jak se chovala, její osobnost, její psychika... byla opravdu velmi zvláštní.
,,To si nedokážu představit...” zakroutila hlavu a posmutněla. Když si uvědomila co to vlastně bolest je, začalo ji tak trochu mrzet, že ji někomu způsobovala. Ovšem nejvíce ji mrzelo to, co udělala Sasukemu.
,,Kabuto – san, a když to bolí u srdce... co to znamená?” vzhlédla.
,,U srdce?” zarazil se trochu. ,,To je moc složité... Natsuki – sama...” vzdychl a uvědomil si, že si toho ta dívka musela spoustu protrpět.
,,Aha... asi to není nic vážného, viď? Jinak by jsi mě vyléčil...” usmála se roztomile.
,,Nějak tak...” přikývl a musel se divit tomu jak rychle se z ní zase stala malá a roztomilá holčička, když ještě před chvílí tak brutálním způsobem bojovala s Narutem a ostatními. To ho asi na Natsuki fascinovalo nejvíce, to jak se u ní střídaly jednotlivé osobnosti.
,,Moje katana!!!” vzpomněla si náhle a chtěla se postavit, ale Kabuto ji včasně zarazil.
,,Nepřipadá v úvahu aby jste se tam vracela, bude to tam samý ANBU...” zakroutil hlavou.
,,Je mi to fuk! Bylo to moje katana, dostala jsem ji k narozeninám!!” trvala na svém.
,,K narozeninám?” podivil se. Netušila co je to bolest ani přátelství nebo láska, ale slaví narozeniny??
,,Je na tom něco špatného slavit narozeniny?” nafučela se uraženě.
,,Ne... samozřejmě že ne, Natsuki – sama...” změnil ihned tón.
,,Otósan, říkal, že byla prvotřídní kvality a taky že je udělaná speciálně na zakázku!!” probodla ho pohledem.
,,Natsuki – sama... to s Orochimaru – sama, jste myslela vážně?” změnil téma, protože tomu prostě nemohl uvěřit a chtěl se ujistit.
,,Co? Že je to můj otósan? Je na tom něco špatně?”
,,Ne.. tak jsem to nemyslel... jen mě to překvapilo...” snažil se, aby si to nějak špatně nevyložila a neprobudila se v ní ta jiná Natsuki. Ta, která zabíjí bez zaváhání.
,,Jsem ráda, že je Orochimaru – sama teď se mnou, víš... Když jsem byla malinká hodně jsme byli spolu, ale pak jsem musela tvrdě, moc moc moc tvrdě trénovat a už jsem se s ním tolik nevídala a pak jsem pro něj začala plnit mise, takže jsem ho viděla tak jednou za půl roku, ale teď chce abych tady byla s ním... potřebuje mě,” usmála se.
,,Jistě...” souhlasil s ní raději. ,,Teď už ale musím jít... Vaše rána je ošetřena a Orochimaru – sama si chce se mnou o něčem promluvit,” zvedl se, protože si netroufal po tom všem se příliš opozdit, ale při vzpomínce na to jakými pohledy ho probodával se mu za ním vůbec nechtělo.
,,Kabuto – san, zůstaň tady se mnou...” podívala se na něj štěněcím pohledem.
,,Musím jít, Orochimaru – sama, by se mohl rozhněvat...” snažil se z toho vymluvit, protože tato možnost se mu zamlouvala asi nejméně.
,,Jestli chceš, tak za ním půjdu a řeknu mu, že chci aby jsi se mnou dneska zůstal...” nabídla mu.
,,To byste udělala?” pokusil se o úsměv.
,,Orochimaru – sama mi dovolí všechno...” přikývla.
,,To je od něj opravdu milé...” neodpustil si ironii v hlase. ,,Ale opravdu za ním musím jít, měla byste odpočívat...” podíval se na ni naposledy a pak zmizel na chodbě. Natsuki sebou praštila o postel a schloulila se do klubíčka. Bolest... takže tohle je ona... už nikdy ji nechci zažít, nikdy... pomyslela si, zabořila hlavu do polštáře a pokusila se po tom všem usnout.
,,O čem si se mnou potřebujete promluvit, pane?” zeptal se Kabuto Orochimara když konečně dorazil.
,,Povedlo se ti Natsuki rozrušit, jak mi to vysvětlíš?” zasyčel zlobně Orochimaru.
,,Omlouvám se pane, ale potom co se Natsuki – sama podařilo vyčistit vesnici, se tam objevil Naruto – kun a... to on ji zranil...”
,,Ano, to jsem si už stačil všimnout, ale netušil jsem, že je Uzumaki už na takové úrovni aby dokázal zranit Natsuki, kterou nedokázal porazit ani Sasuke – kun...”
,,Natsuki – sama mu skočila do rány, když se mnou bojoval...” vysoukal ze sebe konečně a odvážil se mu pohlédnout do očí. Vzápětí si však uvědomil jak velkou chybu učinil.
,,Takže ona mu skočila do rány?! Natsuki, která neví co to znamená pro někoho se obětovat, mu skočila do rány aby tě zachránila??” rozzuřil se.
,,Omlouvám se Orochimaru – sama, něco takového jsem absolutně nečekal, jinak bych tomu určitě zabránil...” bránil se Kabuto.
,,Máš jediné štěstí, že si tě oblíbila,” vzdychl Orochimaru. ,,A teď mi jdi raději z očí...”
,,Ano, pane,” vyhrkl chvatně a ihned se vytratil.
,,Uzumaki... on si prostě nedá pokoj. Zdá se, že s tím budu muset konečně něco udělat...” ušklíbl se Orochimaru sám pro sebe...
...................
,,Pusťte mě!! Já tam musím jít!“ ozval se řev před Tsunadinou kanceláří a vzápětí Naruto prudce rozrazil dveře místnosti. Kotetsu a Izumo se ho pokoušeli zadržet, ale i přes to se doklopýtal až k Tsunadinu stolu.
,,Chci vědět jak moc je ta situace s vesnicemi vážná!“ udeřil rozčíleně pěstí do stolu.
Tsunade si ho změřila zkoumavým pohledem, vypadal jako by právě utekl z ošetřovny. ,,Kotetsu, Izumo, nechte ho...“ řekla a postavila se. Tak jako obvykle zabloudila očima k oknu. ,,Déle už to zatajovat nebudu... bylo vyvražděno dvacet vesnic i s tou dnešní...“ vzdychla.
,,Dvacet vesnic?“ vydechl Naruto šokovaně. ,,Ale t-to je... strašně moc!!“
,,Ano, to je...“
,,Ale bábi Tsunade, proč jsi ještě nezačala jednat?!“
,,Protože nemám informace! Nikdo neví kdo za tím stojí, ale brzy by měl dorazit Kakashiho tým, který mi snad nějaké poskytne...“
,,Orochimaru... je do toho zapletený Orochimaru!“ zavrčel rozzlobeně.
,,Orochimaru?“ nadzvedla udiveně obočí.
,,Jo... ta holka, co jsme ji v té vesnici potkali, k němu patřila. To ona ty vesnice vyvraždila!!“
,,Holka?“
,,Kdyby mě doktoří pustili, tak by jsi to dávno věděla!“
,,Byl to pro vás být velmi náročný den...“
,,Náročný nenáročný, nemůžu jen tak v klidu sedět v nemocnici!” přerušil ji neomaleně.
,,Naruto, podívej se laskavě na sebe! Vypadáš jako mumie, myslíš si, že by jsi teď něco zmohl? A co Neji a Lee, myslíš, že by také mohli pokračovat?!” zvýšila hlas. Naruto se zarazil a při vzpomínce na to co jeho společníkům a kamarádům ta dívka provedla trochu vychladl.
,,Informace které jsi mi poskytl budu brát v úvahu, ale laskavě se prvně pořádně uzdrav a teprve pak se můžeš zúčastnit dalších misí...”
,,Uzdravím se jak nejrychleji to půjde a pak vtrhnu k Orochimarovi a udělám tam pořádný bugr!” pousmál se sebejistě a zamířil pryč z kanceláře.
,,A Naruto, nevzpomínám si, že bych ti dovolila aby jsi mi říkal bábi...” dodala Tsunade s úsměvem.
,,Jasně, bábinko...” uchechtl se Naruto a vypařil se jak pára nad hrncem...