Být nesmrtelný

Nenáviděl je. Nebyli nic. On byl všechno. Nikdo ho nemohl překonat. Bylo to jeho poslání... jeho úděl. Co mu je po ostatních? Zajímal snad někoho? Snažil se k němu někdo najít cestu? Ti, co se o to snažili, tu už nejsou. A pro ty ostatní nebyl ničím jiným, než slabým spratkem. Samotářem bez cíle a budoucnosti. Mysleli si, že je slabý a jeho churavému tělu nedávali moc velké naděje. Všichni si šuškali za jeho zády. Ano on si na to pamatoval. Ty řeči o tom, jak se může rozpadnout při sebemenším poryvu větru. Ony průpovídky o tom, kolik času mu tak ještě zbývá.

Děsily ho... ale v důsledku ho posílily. Udělaly z něj jiného člověka. Daly jeho životu cíl a smysl. Všem ukáže, jak doopravdy silným je. Bude všechno vědět a všechno znát. Musí a chce zvládnout i to, co by znát neměl. Co je špatného na poznání? Co je špatného na moci? Co je špatného na touze? Ten pocit mu byl kdysi cizí... kdysi. Oni mu ji ale vnutili! Tu touhu dokázat, že není tím, za co ho mají. Ukáže jim, kdo vlastně je. Nezapomenou na něj... nikdo na něj nezapomene. On bude věčný. Jak ale může být věčným? Jednoduše... stane se nesmrtelným.

Byl nádherný letní den. V listoví zpívali ptáci. Pod stromem se líně protahovala kočka a na nějaký lov oněch zpěváčků švitořících nad její hlavou neměla ani pomyšlení. Proč taky? Vždyť bylo tak nádherně. Stačilo jenom ležet a vstřebávat život, nechat ho líně plynout celým svým tělem. Spokojeně zapředla. O kousek dál si hrály děti na schovávanou. Na zahradě u nedalekého malého domku se stařenka doslova blaženě potýkala se svým zeleninovým záhonkem. Její druh seděl na lavičce a zasněně potahoval z dýmky. Po cestě vedoucí okolo domu prošlo pár lidí směrem na trh. V Konoze bylo dnes rušno. Všichni chtěli využít ten dokonalý den do poslední kapky. Všichni... až na jednoho.

Chlapec s dlouhými havraními vlasy stál na hoře, tyčící se nad Konohou. Díval se na všechny a všechno tam dole. Byli mu tak blízko... a přece tak daleko. Byli jiní. Oni měli svou budoucnost a své cíle. Co měl on? Nic. O všechny a všechno co miloval přišel. Jeho okolí mu s jeho utrpením moc nepomáhalo... ba naopak. Spíše jej dělalo bolestnějším. Všichni ho litovali... litovali tak, že si za jeho zády šuškali různé věci. Dělali, jakoby ho zlomilo, kdyby je slyšel. Připadal si jako něco, co sem nepatřilo. Ze všech těch očí, které se na něj potají dívaly, cítil lítost a taky pohrdání. Ano, bylo to pohrdání... věděl, že si o něm všichni myslí, jak je slabý. Jeho churavé pobledlé tělo je jen dalším důvodem, proč ho litovat. Litovali ho... litovali a současně jím pohrdali. Nikdo nepřišel a neobjal ho. Nikdo mu nepomohl. Všichni stáli opodál a mysleli si, že tak něčemu pomůžou.

Nenáviděl je. Ty jejich pohledy ho drásaly do hloubi duše. V zlatavých očích se zaleskly slzy. Ne, on už nebude plakat... už nikdy víc. On jim ukáže, že je tvrdý jako skála. Ukáže jim, že se nezastaví před nikým a ničím. Žádná ztráta ho nevyvede z míry. Udělá vše pro to, aby byl ten nejlepší. Získá si jejich uznání po dobrém nebo po zlém. Buď ho budou uznávat jako sobě rovného nebo se ho budou muset bát. Zorničky jeho očí se zúží a ruka se zatne v pěst. Dívali se na něj spatra. Nyní nastal čas, aby se na něj dívali jinak. Nastal čas, aby si vybojoval svou cestu na vrchol.

Chlapec, kdysi čistý jako sníh a křehký jako růže, byl pryč. Jeho naivita, důvěra a dobrota se rozpustily jako osamocená sněhová vločka na vyprahlé poušti. Jeho oheň... jeho vůle ohně... vyhasla. Ze stínu se stane skála... skála, jež bude vrhat stíny na ostatní. Na ty ostatní, kteří se kdysi jemu a jeho stínu vysmívali. Z dobroty se stala zloba. Z důvěry se stala nedůvěra. Z lásky se stala nenávist. Proč? Protože nejrychlejší a nejjistější cesta na vrchol nesnese žádných pout, svazujících mysl toho, který se ho snaží dosáhnout.

V rohu temné místnosti seděl muž. Byl odrazem svého mladého já. Byl ale jiný. Všechno dobré v něm vyhaslo. Čas ho změnil. Jeho touha ho ovládla. Snaha stát se "někým" ho zničila zevnitř. Svého ale dosáhl. Ostatní na něj nezapoměli... a nezapomenout. Báli se ho. Nešlo to po dobrém... a tak se to stalo po zlém. Dlouhý špičatý jazyk zvráceně přejede přes vyzáblé rty.

Dopustil se těch nejhorších zvěrstev. Zabíjel... klidně i jen tak bez důvodu. Zkoumal věci, jež byly zapovězenými. Nic mu nebylo svaté. Mrzačil a deformoval lidská těla při svých pokusech. Hrál si se životy jiných, tak jako si dítě hraje se svými hračkami. Nejsmutnější na tom bylo to, že úplně na začátku to dělal pro to, aby získal alespoň nějaké uznání od těch, kteří se potom stali jeho oběťmi. Nebylo to v plánu. Nechtěl to tak. Jak šel ale čas, ztratil sám sebe a stal se někým jiným. Ta bestiální část, co je ukrytá v každém z nás, se v něm probudila a převzala kontrolu. Už mu nešlo o ostatní. Šlo mu jen o sebe.

Byl viníkem a přesto byl nevinný. Myslel si, že všechno odhadl a viděl v tom pravém světle. Mýlil se.... jeho zlaté oči něco přehlédly. Vůči něčemu byly slepé. Na hřbitově v Konoze byly dva hroby... hroby jeho rodičů. A tito rodiče by nikdy nechtěli, aby se z jejich syna stalo to, čím je.

Byl tu i starý šedovlasý muž. Muž kterého on sám zabil. A byla tu ještě ona... vždy tak vznětlivá. A potom on... vždycky tak nemožný a plný energie. Tito lidé mu mohli ukázat cestu... on to ale neviděl a z neznámých důvodů nechtěl vidět.

Na hrobě jeho rodičů ležela bílá hadí kůže. On byl bílý had. Bílí hadi mají přinášet štěstí... myslíte si, že byl šťastný?