Boj proti Osudu 1

Bylo slunné ráno, obloha bez mráčků, všude zpívali ptáci, jinak bylo hrobové ticho. V tůních plavaly ryby, po loukách se proháněly srnky, prostě a jednoduše řečeno, staropanenská příroda, ničím nerušená.
Tým osm právě trénoval na svém oblíbeném místě. Shino a jeho brouci právě poráželi x-tý strom, Akamaru radostně poskakoval a označkovával každý koutek. Kiba se právě snažil dostat ze sebe spršku blech a Hinata vylepšovala své Hyuuga techniky. To všechno pozorovala Kurenai se svým dvouletým synem, kterého houpala na kolenou. Jejich tréninkovou idylku však vyrušilo bouchnutí kouře a před překvapeným týmem se objevil mladý Hyuuga.
,,Omlouvám se, že vás ruším, ale Hiashi - sama si žádá svoji dceru okamžitě do hlavní haly.“ Předal zprávu a čekal na reakci pravděpodobné dědičky klanu Hyuuga. Hinata jen němě kývla a změnila se v oblak kouře. Jejího příkladu následoval i mladý zelenáč. Oba se ocitli před dveřmi do haly, kde je už prohledem propaloval Hiashi.
,,Děkuji, nyní můžeš jít.“ Propustil kluka a ten bez námitky odešel.
,,Co jsi potřeboval otče?“ Otázala se Hinata a podívala se na svoji mladší sestru Hanabi stojící vedle otce.
,,Tady ne, pojďte do mé pracovny.“ Pokynul oběma svým dcerám, které ho následovaly do malé místnosti se stolem a židlí uprostřed, jeho pracovny.
,,Jak jste si jistě stačily povšimnout, je na čase, aby se vedení klanu Hyuuga předalo jedné z vás. Proto budete mít týden na to se připravit na souboj se mnou. Podle technik, které použijete a podle výsledků boje se rozhodnu, která z vás se stane hlavou nejsilnějšího klanu v Konoze. Nějaké otázky?“ dopověděl a završil to otázkou na kterou samozřejmě nečekal kladnou odpověď. Jak si myslel, tak se i stalo. Obě jeho dcery jen tiše kývly a chystaly se odejít, když v tom Hinatu zarazil otcův hlas.
,,Ty ještě nechoď, potřebuji si tě vyzkoušet v boji.“ řekl tajemně a ukázal na dveře vedoucí do haly.
,,Projedeš to jako vždy, takže se ani nesnaž na otce nějak zapůsobit.“ dodala Hinatě sebevědomí Hanabi a pyšně odkráčela do svého pokoje. Hinata si jen povzdechla a postavila se do bojové pozice proti svému otci.

Boj netrval moc dlouho. Hinata byla zesláblá z tréninku a ke všemu jí Hanabina slova na sebevědomí tedy moc nepřidala. Po půl hodině obrany a chvilkových útoků otci podlehla. Z úst jí vytékal pramínek karmínové krve a oči se zahleděly do krutých nafialovělých bulev.
,,Jako vždy nemáš na to mě porazit.“ ušklíbla se hlava Hyuuga klanu a pyšně, stejně jako jeho nejmladší dcera, se chystala odkráčet do své pracovny. Na poslední chvíli se však Hiashi otočil a vpálil jí do očí ponižovací úkol.
,,A abych nezapomněl, dej se do úklidu archivu, potřebuji v tom mít pořádek.“ Hinata se na něj vyděšeně koukala smyslem ,,To si myslíš, že jsem služka?“ ale po chvíli to vzdala a pokorně odkráčela do velké místnosti zaplavené kvantem knih.
,,Než tohle uklidím, bude to trvat roky.“ povzdechla si unavená dívka a přešla k prvnímu regálu.
,,Celé je to zpřeházené, budu to muset vše vyndat a následně naskládat zpět.“ určila si pracovní postup a začala knížky skládat na stůl uprostřed toho všeho.
,,Možná bych si mohla i něco přečíst, když už jsem tu.“ rozhodla se modrovláska a sáhla po nejvýše položené knize.
,,Juinjutsu?“ podivila se a otevřela knihu. Vždy jí mrzelo, že musel Neji mít prokletou pečeť, ovšem nemohla s tím nic dělat. Narazila na stránku nacházející se před koncem knihy. Byl na ní nadpis - ,,jen pro hlavní rodinu“ – a pod tím otisk dlaně. Chvíli přemýšlela, jestli si myslí, co to znamená, ale po zbytečném uvažování přiložila svoji ruku na předlohu dlaně. Před očima se jí na chvíli zatmělo, ale byla přesvědčena, že to prostě udržet musí. Ode dlaně se najednou vznesla světle modrá chakra a zaplavila jí mysl.
Když přišla k sobě, tak zjistila, že se musela octnout někdy před x lety a že právě sleduje ženu provádějící pečetě před mladým mužem a postarším členem jejího klanu. Potom jen rychlý záblesk a Hinata se vrátila zpět do knihovny.
,,Co to sakra bylo?“ přemýšlela nahlas a přiložila ruku zpět na knihu. Nic se však nestalo.
,,To je pořádně divný.“ řekla si a zkoušela si vybavit některé momenty. Pamatovala si jen pečetě, které dělala ta žena.
,,Kůň, drak, vůl, pták, tygr, krysa a ovce.“ rozpomněla se na těchhle sedm pečetí a vytáhla jinou knihu umístěnou ve třetí poličce na kraji.
,,Jutsu.“ přečetla název a zajela očima po rejstříku. Zastavila se pod písmenem D a přečetla
,,Deaktivace prokleté pečeti klanu Hyuuga.“ Strnula v úžas. Ani si neuvědomovala, co to vlastně má před očima. Vždyť ona přišla na to, jak může být její bratranec zase normální. Jak se nebude muset stydět za tu zelenou pečeť hyzdící jeho čelo. Zaradovala se a zaklapla knihu. Už chtěla odejít říct Nejimu tu radostnou novinu, ale náhle se jí do mysli vkradl pohled rozzuřeného otce, jak jí zase chce potrestat, ale v cestě mu stojí její matka. Otřásla se při té myšlence a raději se zase vrátila k třídění knih. Zbývalo jí už jen pět polic z jedenácti, takže si byla téměř jistá, že to do večera zvládne.

Začala s tříděním poličky s názvem ,,Klany v listové“.
,,Tak co tady je... Aburame, Akimichi, Hyuuga, Inuzuka, Nara, Uchiha, Yamanaka... všechny klany z listové.“ prošla si názvy všech těchhle knih a jako správná členka svého klanu si vytáhla knihu o klanu Hyuuga. Vždy toužila vědět, jak vzniknul a tohle byla ta pravá příležitost. Začala otáčet stránky, ovšem najednou jí z kapitoly ,,Vedlejší rodina klanu Hyuuga“ vypadla obálka. Nebyla nikomu adresována a i když Hinata věděla, že by to neměla dělat, otevřela obálku a vytáhla z ní papírek.Chvíli po něm jen přejížděla očima ale za nějaký čas se prudce zvedla, vložila papír zpět do obálky a jako vítr vyrazila k místu, kde měla být její matka, do kuchyně.
,,Mami!“ zakřičela přes půl sídla a s křikem vběhla do kuchyně. Její matka právě v tichosti připravovala večeři, nikdo jiný se tam nenacházel.
,,Co se děje Hin, stalo se snad něco?“ podívala se na ni milým pohledem a stále vědomky krájela zeleninu.
,,Mami... co je tohle?“ řekla se strachem v očích její dcera a ukázala na zežloutlou obálku se zaschlou skvrnou slzy. Hinatina matka najednou strnula, nůž jí vyklouzl z ruky a rozřízl jí prst. Ona však na bolest nedbala, pořád, jako v transu, sledovala to, co měla její dcera v ruce a co se za žádnou cenu nesměl nikdo dozvědět. Původně ani ona ne.
,,Hinato, prosím, vyslechni mě...“ prosila, ale byla nekompromisně přerušena hrubým hlasem.
,,S čím tě má vyslechnout?“ obořil se na ně obě Hiashiho hlas.
,,Ale s ničím drahý, nedělej si starosti.“ Snažila se zakrýt Hiashiho žena své bývalé prohřešky.
,,Ano otče, jen jsme tady s matkou o něčem diskutovaly.“ Zkoušela z toho sebe i matku dostat vyděšená dcera. Hiashi ale nebyl hloupý a věděl, že za touhle zástěrou se skrývá něco mnohem většího a důležitějšího.
,,Podej mi ruku.“ řekl směrem k Hinatě. Ta ztuhla ještě víc, nechtěla ani za nic, aby se otec dozvěděl o tom, co se dávno stalo.
,,Ale proč otče?“ začala hrát blbou a snažila se zasoukat obálku za kalhoty.
,,Podej mi tu ruku Hinato!“ zařval a prudce s její pravou rukou škubl. Hinatě se nahrnuly bolestí slzy do očí, ale ani nepípla.
,,Řekne mi jedna z vás, co je v té obálce, nebo se budu muset podívat sám?“ vyhrožovala rozzuřená hlava rodiny a vražedně se podívala jak na svoji dceru, tak i na svoji manželku.
,,Opravdu nic otče, jen nějaké papíry.“ Lhala Hinata. Ještě v životě nevypustila ze svých úst lež a teď jich bylo tolik najednou. Hiashi se na ní podezíravě podíval a potom otevřel obálku. Papírek zašustil o svůj obal a potom se náhle rozevřel. Hiashiho oči hltaly text napsaný na tom zežloutlém kousku. Na kousku, který odhaloval pravdu, kterou se jeho žena snažila sedmnáct let zastírat. Teď však vzešla na povrch a měla daleko katastrofálnější následky, než si kdokoli mohl pomyslet. Hiashi složil papír zpět do obálky, zastrčil si ho za kimono, přešel ke své ženě a prudce jí uhodil. Nebohá kunoichi se zhroutila na zem v usedavém pláči.
,,Otče, zadrž prosím!“ prosila Hinata a přiběhla ke své matce.
,,Jak se ještě opovažuješ?“ zařval na ni Hiashi a udeřil jí daleko silnější ranou, než svoji ženu. Hinata nebyla na takový úder připravena a tak to napálila do stěny a strhla s sebou i omítku. Proužek krve se jí vytratil z úst jako pára nad hrncem. Modrovláska se pokusila vstát a znovu prosit svého otce, když v tom její počínání přerušil příchod rozespalé Hanabi a unaveného Nejiho.
,,Co se to tady děje otče?“ zeptala se otráveně Hanabi a přejela pohledem na svoji sestru. Potom se však zastavila u své matky a rozběhla se k ní.
,,Otče, co jsi jí to provedl?“ nechápala počínání svého otce Hanabi a udiveně se na něj podívala. Neji mezitím shodil batoh z mise ze zad a čekal na odpověď svého strýce.
,,Zeptej se jí! To ona má co vysvětlovat!“ zahučel přes celé sídlo a vytáhl svoji manželku z kolenou zpět na nohy.
,,Přestaň, vždyť jí ublížíš!“ odporovala s pláčem Hinata
,,Nepleť se do toho spratku!“ zahulákal na ni.
,,Otče, uklidni se a vysvětli nám, co se tady vlastně děje.“ Snažila se uklidnit situaci Hanabi. Hiashi se chvíli rozmýšlel ale potom pustil svoji ženu a vytáhl ten dopis.
,,Čti.“ poručil a čekal vyplnění rozkazu.
,,Tohle přece nemůžeš, ne před nimi.“ prosila ho jeho manželka.
,,Nechtěj vědět, co opravdu můžu a co ne.“ rozčílil se na ni a ještě jednou zopakoval svůj příkaz.
,,Já... nemůžu...“ plakala dál Hinatina matka.
,,Jestli to neuděláš ty, zaplatí za to tvoje dcera.“ vyhrožoval starý Hyuuga a strčil jí pod nos ten dopis. Žena ho třesoucíma se rukama uchopila, věnovala své dceři omluvný pohled a koktajícím se hlasem začala číst.