Deník maturanta 1. díl - Škola volá (spíš řve)...

1.9.
Milý deníčku,
je prvního září. Už zase začala škola. Letos to snad bude ještě horší než minulý roky – jsem ve čtvrťáku, čeká mě matura. Snad to přežiju. A když ne... Aspoň mi všichni přestanou otravovat život (A byt. Je zajímavý, jak můžete být oblíbení, když máte rodiče někde v čoudu a barák na pařby jenom pro sebe).

...

Právě jsem se vrátil z prvního dne ve škole a mám vcelku dost novinek. Náš profesorský sbor se skoro komplet vyměnil, protože přišel nový ředitel. Ten starej páprda o prázdninách natáhnul bačkory a nahradila ho nějaká ženská. Zatím jsem jí neviděl, ale mé uši o ní bohužel připraveny nebyly – zařvala na nás své “přivítání v novým *škyt* školním *brghm* roce“ hned ráno z rozhlasu, dle tónu jsem ale měl pocit, že kapku přebrala. Asi měla radost, že to místo dostala, a tak slavila (celý prázdniny, očividně...). Máme i novýho třídního – nějakej divnej šedovlasej týpek, co má pořád ksicht omotanej takovým hnusným šátkem (asi ponožka), takže mu hov… houby rozumíme. Alespoň vím jméno, protože to napsal na tabuli – Hatake Kakashi, český jazyk, třídní profesor. No, to bude ještě hustý...

6.9.
Deníčku,
uf, ještě že už je sobota! Mám za sebou první týden školy a... bylo to drsný. Hned v úterý jsme se začali učit a na první dvouhodinovku schytali dílny. To by nebylo až tak špatný, ale ten prófa je fakt poděs. Půl hodiny mu trvalo, než se vecpal do dveří. Byl tlustej, divnej a hrbil se. Když se ale přímo proboural do třídy a při cestě ke katedře s sebou vzal první lavice (pchá, stejně v nich seděli jenom šprti, tak komu to vadí), nadzvedl najednou ten svůj hrb (slabší povahy sebou sekly) a z něj vylezl... No, náš profesor ve svý pravý podobě. Ten hnus, ve kterým předtím byl (jak nám pak hrdě vysvětlil), byl jeho umělecké dílo, loutka, a prý se je v letošním školním roce budeme učit vyrábět. Jeden hyperaktivní jedinec, kterýho radši ani nebudu jmenovat, se hned drze zeptal, jestli se budeme učit vyrábět taky tak nechutně ošklivý loutky, jako je ta jeho (no, vystihl jí celkem věrně). Profesor Sasori, jak jsme se dozvěděli, málem toho blond debila zabodnul svým ocasem... Teda vlastně ocasem tý jeho loutky (škoda by to nebyla). Potom byl tak psychicky rozhozen, že se uchýlil zpět do ní a my si jen mohli dle zvuků domýšlet pravidla jeho až příliš realistické hry na emo. Jak dopadl nevím. Na zbytek hodiny jsme všichni zdrhli ven a vrátili se až na matiku. To jsme ale neměli dělat. Profesor Kakuzu vypadal snad ještě hůř, než Sasoriho loutka, a bylo mu rozumět míň než našemu tříďákovi. Nevím, co je to za novou módu ty hadry na obličeji. Že by se tak moc styděli za svý vrásky? Každopádně – matika asi nebude můj oblíbený předmět. Profesor Kakuzu nám zadával úplně pitomý slovní úlohy o účtech, úrocích, inflaci a dalších kravinách. Sakra kdo tu chce být účetní? Mozek by na to měla jenom třídní barbie v růžový verzi a ta stejně chce dělat zubařku, tak by se ten magor mohl jít laskavě bodnout. Jo, když už mluvím o bodání – na náboženství jsme dostali totálně švihlýho profesora. Nejen že celou hodinu mektal kecy o svým náboženství, blbec zaujatej, ale ještě nám zadal domácí úkol – trénink modlení a obětování se Jashinovi! Upřímně, dělá si ze mě koz... kosu? (Tu mimochodem tahá všude sebou a když jde po chodbě, všichni se mu klidí z cesty. Teď si naivně myslí, že má autoritu.) Můžu se pro jeho radost modlit místo půl hodiny třeba celej den, ale ještě nejsem tak emo, abych se nakonec probodnul. Nevím jak on, ale já teda nesmrtelnej nejsem.
Jestli se ti ale deníčku zdá, že už je toho na první týden dost, tak teprve teď přijde to nejhorší – ve čtvrtek jsem měl tu čest poznat i samotnou paní ředitelku. A přitom jsem v tom byl skoro nevinně. Celej ten nápad s podpálením loutky profesora Sasoriho byl Narutův a ještě několika cvoků z naší třídy, ale potřebovali někoho, kdo umí zacházet se zapíkem, aniž by si při tom zapálil trencle - a upřímně, to od těch beznadějných případů nemůže nikdo očekávat. Mohli se sice obrátit na jednoho kuřáka v naší třídě, Shikamara, ale ten byl naneštěstí předchozí den odvezen na JIPku, protože usnul s cigaretou v hubě, inteligent, a spolknul jí. Jak se mu to podařilo, aniž by si propálil čelist, nevím (Copperfield to totiž není, spravedlnost zasáhla a díru si udělal aspoň do žaludku). Tak si tedy bohužel vzpomněli i na mě a mou obratnost při zapalování rachejtlí o loňský silvestrovský party u mě doma (Nechápu, kterej z nich si vzpomněl. Všichni měli z celý akce parádní okno.) a já jim pomoc neodmítnul – proč taky? Myslel jsem, že to bude pr... prima. Nebylo. Ve chvíli, kdy mi profesor už pěkně chytal (aniž by si čehokoli všiml) se tam přiřítila Jashinfaktnevíproč naše ředitelka. Teda, jak tak vtrhla v celý svý parádě do kabinetu, myslel jsem, že si profesor zavolal sado-maso striptérku, ale poznal jsem jí po hlase (řevu). Všechny nás čapla jak malý haranty a odtáhla do ředitelny (naštěstí si ale nevšimla začínajícího požáru na Sasoriho „uměleckém díle“, takže náš milý profesor skončil podle plánu v plamenech a na antidepresivech.). Řvala na nás snad půl dne, nakonec ale byla přerušena nějakým starým dlouhovlasým týpkem, co bez zaklepání vtrhl dovnitř, koukal na ní jak na svatej obrázek a z kapsy mu nenápadně čouhala flaška s kapkou čehosi tvrdšího. Mé znalecké oko však nedostalo příležitost si to prohlídnout víc, jelikož nás v tu chvíli říďa-hime pomalu vykopala z ředitelny. Alespoň jsme unikli trestu. Děkoval jsem Jashinovi i všem svatým a slíbil si, že už se nebudu namáčet do ničeho, co vymyslí ten ramen-cvok. Po tomhle týdnu mě přeci jen slušně bolí hlava, a to je teprve první! Co budu dělat po příštím, když tady mám mít velkou akci na rozjezd školního roku? Asi se půjdu sjet Paralenem...
Takže zase příště, deníčku. Ještě ti musím popsat ostatní profesory. K tomu ale budu potřebovat balíček antidepkáčů a dalších prášků navíc... Sakra, ta škola ale leze do peněz.