Třináct listů: Prolog

Představuji vám nultý díl mé spolupráce s Tenny.

Když jsem si psal na akademii deníčky, dost často se tam objevovala jedna věta.
„Jsem smolař.“
Myslel jsem tím, že když o něco usiluji, tak na poslední chvíli mi to upláchne, nebo něco totálně zkazím, či zjistím, že už to vlastně nechci. Od té doby se změnilo hodně věcí. Nepíšu si deníček! To s tím smolařem ale zůstává. Nejvíce to platí, pokud jde o holky, ženy a… prostě druhé pohlaví. Ne, že bych s žádnou nikdy nic neměl. To ne! Ale prostě vždycky zjistím, že to není ono a tak jsem vlastně nikdy nic… no co to tady budu rozebírat.
No a co bych řekl o sobě. Narodil jsem se před sedmnácti lety. Rodiče mi dali jméno Hazure Kane Ano! Patřím k jednomu z nejbohatších klanů vesnice ukryté v Mraku. Taky proto jsem se dostal na ninja akademii. Prostě protekce a víte, já se za to nestydím. Proti všem předpokladům jsem projevil jakýsi talent. Dokonce jsem i odmaturoval s nejlepšími známkami. Trochu mi kazí radost, že učitel, co mě zkoušel, si pořídil nový nábytek. Pak jsem nějakou shodou náhod dostal senseie, co měl nejlepší reputaci. V té době jsem si začal zvykat, že lidé kolem mě rozhazují nějak moc peněz. Nakonec jsem ale došel i k chuninským zkouškám. Tam se snad nedá podplácet. Tedy myslím, že ani moje rodina nemá na podplacení Kageho.
Co jinak o sobě říct? Jsem docela veselý a mám zálibu v neustálém cynickém komentování nic netušícího okolí.

Mé jméno je Hyuuga Hanabi. Jak jste asi poznali podle příjmení, pocházím z tohoto velmi vznešeného a mocného klanu a snažím se mu dělat čest. Bohužel, nebyla jsem obdařena takovým dostatkem talentu, jako můj bratranec Neji a ani nejsem svým narozením předurčena k vedení klanu jako má starší sestra Hinata. Dalo by se tedy říci, že si můžu dělat, co chci.
Není to ovšem tak docela pravda. Můj otec velmi dbá na dodržování kodexu a sebemenší zakolísání znamená podle jeho názoru katastrofu.
I přesto všechno lidé tvrdí, že jsem měla šťastné dětství. Žádné vyvražďování, žádné podobné věci a nejvíc jsem se snad bála, že nemám normální oči kvůli tomu, že mi je sežral bubák.
Teď už je mi šestnáct a já se stala chunninem. Očekávalo se to ode mě a já jsem uspěla.
Kvůli mému původu jsem ještě nikdy nebyla sama na vycházce s klukem. Ne, že bych snad nikdy nebyla zamilovaná, ale noční výlet, při kterém mě „velmi nenápadně“ sledoval můj bratranec za značného přispění svého kamaráda z týmu, byla katastrofa. Kvůli tomu jsem získala mezi vrstevníky přezdívku „ Oběť síly mládí.“
Ach, jak já bych si přála se šťastně vdát… Ale vždycky, když vidím, jak moje sestra omdlévá, říkám si, že pravá láska přece jen není to pravé ořechové pro důstojnou dívku klanu Hyuuga.

Hazure byl otrávený. Kodrcal se v luxusním kočáru na jakousi schůzi, podle něj další z řady kultivovaných hádek, se zástupci Konohy. Jak by se Listová a Mračná mohly dohodnout byť i jen na obnovení obchodu. Pořád zde bylo riziko, že by jedna země tím získala o něco víc než druhá a to ani jedna strana nemohla dovolit. Dokonce jeho otec tam jel jen proto, aby té dohodě zabránil. Podílel se totiž na velmi výnosném pašování. Bylo to veřejné tajemství a spousta lidí kolem hraniční stráže si dopřávala luxusní výrobky.
„Dokonce když já jsem se to dozvěděl, tak se mě najednou zvedlo kapesné,“ Ušklíbl se pro sebe Hazure, když vzpomínal na své dětství. Ve čtrnácti si trénoval kradmý pohyb a hledání tajných informací na otcových účetních knihách. Takovou blbost už nikdy neudělal, zas nemusel vědět vše a navíc by neuměl utratit tolik peněz, už teď s tím měl trochu problémy.
Kočár se kodrcal dál a Hazure se tvářil čím dál tím víc otráveně.
„Dneska máš nějakou špatnou náladu,“ prohodil jeho otec, aby konverzace nestála.
„Ne, naopak, mám jí úplně skvělou, protože jedu do Konohy, aby můj nejdražší otec mohl podepsat smlouvu o kterou tak dlouho usiluje. Také mě dělá radost, že druhému nejmladšímu účastníkovi táhne na čtyřicet a je to shodou okolností můj otec,“ poznamenal mladík a otočil svůj otrávený obličej radši k okýnku. Projížděli právě stepi.
„Vždycky jsem si přál vidět nekonečné stepi na hranicích. Už chápu, proč o tohle území vedeme jednou za generaci válku,“ pronesl kousavě.
„Taky jsi jedovatý, prosím, měj na paměti naše vyjednávání. Jedna nevhodná poznámka a máme tu další válku,“ napomenul ho otec.
„Neříkej, že by ti to vadilo. Válka přece svědčí obchodu.“
Otec se rozhodoval mezi tím, jestli má svého syna zabít, nebo mu svěřit vyjednávání. Přeci jen válka skutečně svědčí obchodu. Nakonec se rozhodl, že ani jedno. Zabít ho by mu moc nepomohlo a svěřit mu vyjednávání nemohl. Přeci jen byla tady možnost, že by jeho syn tu smlouvu uzavřel. Občas ho překvapoval.
Dorazili na hranice s Ohnivou zemí. Vůz před nimi několik minut pečlivě kontrolovali a nám pak nabídli domácí buchty. Hazure odmítl sladké pečivo od mírně obtloustlé dívčiny s růžovými tvářemi a jelo se dál.
Za zatáčkou mu jeho otec, asi ve snaze zlepšit náladu, spiklenecky zašeptal: „Viděls, jak na tebe ta holka zírala?“
Hazure se nevesele usmál.
„Viděl jsem v jejím pohledu hlad po penězích. Musím ale uznat, že má docela dobrý vkus. Kdyby mě klofla, měla by jich fakt hodně.“
Zbytek cesty proběhl v mlčení.

„ Hanabi! Hanabi! Kde jsi, proboha? Vždyť víš, že dnes přijedou ti vyslanci ze Skryté Oblačné a my se s nimi musíme setkat.“ Ozýval se hlas po celém sídle vznešeného klanu.
„ Už jdu, mami…“ Odpověděla téměř neslyšně nevysoká dívka v nádherném, bílo-fialovém kimonu. Začala se pomalu šourat za oním hlasem. Zdálo se, že se jí vůbec nelíbí nastávající situace.
„ Tak tady jsi… Pojď sem, ať ti můžu upravit vlasy.“ Usmála se na ní laskavě žena, která zjevně byla její matka.
„ Jehlice ne.“ Uhnula bleskově Hanabi, když uviděla, co její maminka vytahuje z pletené krabičky.
„ A proč ne?“
„ Chci mít rozpuštěné vlasy. Je to hezčí, mami. A navíc už je mi sedmnáct, můžu si chodit učesaná, jak chci.“ Odpověděla černovláska.
„ Ale podle pravidel etikety by všechny dívky v kimonu měly mít jehlice ve vlasech.“ Vrtěla nesouhlasně hlavou její matka.
„ Podle pravidel etikety by na to oficiální setkání měla jít Hinata a ne já.“ Mračila se dívka.
Její matka dala oči v sloup. „ Hinata je přece na misi.“ Pak se na chvíli odmlčela, zdálo se, že přemýšlí. „Tak dobře, jak myslíš. Ale věř mi, že otci se to líbit nebude.“
Obě dvě tedy pomalu vyšly z domu a poté z velkých vrat, na kterých byl ozdobně vyveden znak Hyuugů. Slunce stále ještě svítilo a na pozdní podzimní odpoledne bylo nebývale teplo.
„ Jak to, že máš rozpuštěné vlasy, Hanabi?“ ozval se hluboký hlas za nimi. Žena i dívka se otočily.
„A, Hiashi. Půjdeme?“ usmívala se matka, jako by se na nic nezeptal.
Otec se zamračil.
„ Ne, dokud si Hanabi neupraví ty vlasy. Možná že matku jsi přemluvila, ale mě ne. Chceš snad zkazit naší pověst ve společnosti, Hanabi?“
Dívka se zatvářila uraženě, ale pak se otočila a chtěla se vrátit pro jehlice do vlasů. „ Proč je otec vždycky tak nesmlouvavý a já se mu vždy podvolím? Tímhle tempem se ze mě stane stará panna.“ Myslela si. Velmi ráda by to řekla nahlas, ale neodvážila se. Rozhodně ne před mocným vůdcem klanu, Hiashim Hyuugou.
„ Nikam nechoď, Hanabi. Mám je tady.“ Opět se usmála její matka. „A máti, která vždy se vším počítá… Ach bože.“ Hanabi si vzala nabízené jehlice a upravila si vlasy do drdolu.
„ Teď už můžeme jít.“ Pokýval hlavou její otec.

Hazure se s otcem ubytovali v nejlepším hotelu vesnice. Samozřejmě otec si musel hned začít stěžovat. Ne, že by ten hotel byl špatný, ale proto, aby vyvolal pobouření hned, jak sem dojeli. Doopravdy nechtěl, aby ona smlouva byla přátelská.
V tomto přátelském duchu se nesl celý jejich pobyt.
Večer se Hazure navlékl do slavnostní Chuninské uniformy. Pohybovat se s ní mohl asi jako ve svěrací kazajce a mírně ho škrtila pod krkem. Nesnášel tyhle společenské akce. I když musel uznat, že je na tom pořád lépe než některé ženy. Jednou viděl, jak se obléká korzet.
Pokusil se upravit si límeček, ale jediné čeho dosáhl, bylo, že se mu dýchalo snad ještě hůř.
„Nech toho!“ napomenul ho jeho otec.
Hazure se zašklebil a následoval svého otce.
Došli, až k velké budově uprostřed vesnice kde se měl banket konat. Pak bohužel vešli i dovnitř, nebo alespoň Hazure na tom neviděl nic kladného.

Cesta ubíhala docela rychle. K budově Hokageho to nebylo daleko a tak mohla jít rodina pěšky. Kromě Hanabi a jejich rodičů se k nim připojil ještě Hiroshi Hyuuga, přezdívaný „stařešina“ a jeho doprovod. Stařešina mu přezdívali oprávněně, patřil totiž k nejvěkovitějším lidem z Konohy, ale i přes to, kolik let už žil, byl téměř na každém důležitém setkání.
Hanabi se mezitím utápěla ve svých myšlenkách. „ Proč tu nemůže být třeba Neji? S tím si aspoň můžu popovídat, ne jako s těmihle vykopávkami. Ach jo, ale on pořád musí trénovat… Zase tam budou jenom staříci a babky. Z toho vyplývá – Asi umřu nudou…“ Černovláska vyloudila na tváři prazvláštní škleb, čímž si vysloužila pozornost starce.
„ Copak, mladá slečno, o čem uvažujete?“ zaskřehotal.
Dívka překvapeně zvedla hlavu. „ Ehm… Říkala jsem si, že… No… Proč je sem vlastně zveme, když jsou to naši nepřátelé a minimálně jednoho z vyslanců Hokage považuje za pašeráka?“ Rychle odvrátila tvář, aby nebylo vidět, jak zrudla kvůli svému lhaní.
„ Dobrá otázka, slečno.“ Pokýval uznale hlavou nejmoudřejší z klanu. „ Škoda, že jste se nenarodila dřív, než vaše sestra, vy alespoň projevujete zájem o politiku a etiketu.“
„ Eh… Když myslíte…“ Zrudla ještě víc Hanabi. Její tvář připomínala barvou stromy okolo – zářivě červenou. Listy pomalu padaly na cestu, po které všichni šli…
„ Už jsme tady.“ Řekl její otec.

Hazure se zase překvapivě tvářil kysele. Nehledě na to, že se kysele tvářil už od doby, kdy mu otec oznámil, že jeho přítomnost na téhle cestě je nezbytná. Ne že by ho obvykle nebavilo cestovat. Rád se podíval do hor na severu, či si vyjel soukromou jachtou na jižním moři, ale diplomatická cestu mu nepřišla příliš záživná. Zvláště když věděl, že je to zbytečná cesta. Hlavním úkolem bylo neuzavřít onu smlouvu. Otec mu vysvětloval, že pokud by jednoduše nepřijeli, tak by byla větší šance, že nakonec tu smlouvu budou muset podepsat. Bylo to něco s veřejným míněním a dalšími podrobnostmi. Škoda že nejde veřejné mínění zakázat, politika by pak byla o mnoho snadnější a taky krvavější.
„Alespoň se najím!“ uklidňoval se v duchu. Pokoušel se vybavit, jak se v Konoze správně jí ústřice.
Místnost vypadala jako všechny místnosti určené na oficiální bankety. Na zdech byly rozvěšeny jakési tapisérie, které zjevně neměli dokázat, že hostitel má nějaký umělecký vkus, ale jeho bohatství. Lustry tomu odpovídaly taky. Uprostřed místnosti bylo připravené jídlo. U něj zase platilo, že nemusí ani tak dobře chutnat, jako dobře vypadat a samozřejmě spousty lahví s vínem a saké.
Uvítat je přišel věkovitý muž se stejně staře vypadající ženou, která se snažila, marně, ale snažila vypadat o dvacet let mladší prostřednictvím make-upu. Jejich vítání bylo nekonečné. Nakonec se ale dostali do sálu dříve, než Hazure zestárl na jejich úroveň, jak se původně obával.
Otec se k němu naklonil a do ucha mu začal šeptat pokyny.
„Takže, budeš se chovat slušně! Všem budeš zdvořile odpovídat.“
„Ano, tati!“ odpověděl mu otráveně.
„Jo a dej si pozor, až budeš jíst, aby ses nepocintal,“ poučoval dál.
„Nejsem malý dítě,“ procedil Hazure mezi zuby.
„V tom případě nepij moc alkoholu!“
Hazure už to vzdal.
„Dobře, tati. Budu se chovat jako vzorný syn a budu dělat svému rodu jen čest!“ řekl se zvednutýma rukama, jako by se vzdával a pak se odšoural do středu sálu k nejbližšímu stolu s jídlem. Náhle si ale všiml dívky zhruba jeho věku. Poprvé za onen den jeho obličej ztratil kyselý výraz.

Vejít nenápadně dovnitř byl poněkud problém. Hanabi se snažila, seč mohla, aby si jí nikdo nevšimnul a ona mohla v klidu sedět někde v koutku. Opatrně proklouzla mezi všemi těmi lidmi, co tam byli a snažila se zmizet z dohledu svého otce a matky. Ale… Hyuugové vidí dobře i bez Byakuganu.
„ Někam jdeš, Hanabi?“ ozval se Hiashi Hyuuga.
„ Já… Tedy… Chtěla jsem se podívat, kolik je tady lidí a najít někoho, s kým bych mohla konverzovat.“ Vymýšlela si opět.
„ Hm… Dobře. Ale! Jestli se něco stane… Jestli uslyším jediné slovíčko stížnosti na tvojí hlavu… Nebo snad něco provedeš… Tak…“ Jeho výhružný pohled mluvil za vše. Co přesně by se stalo, nechal na Hanabině fantazii, ale bylo jisté, že nic pěkného by to nebylo.
„ A nesundávej si ty jehlice. Ať si nezničíš účes.“ Usmívala se její matka tím svým úsměvem, který v člověku vyvolával dojem, že si ho pravidelně nacvičuje před zrcadlem.
„ Jistě tati, samozřejmě mami.“ Dívka horlivě přikývla a konečně zmizela v davu.
„Uff… Teď jenom najít nějaké klidné místečko…“ Pomyslela si Hanabi. Prodírala se mezi nádherně oblečenými dámami, důstojně vyhlížejícími pány a okatě ignorovala nádhernou výzdobu. Vždyť to nebylo poprvé, co Hanabi v takové místnosti byla a tentokrát to bylo méně naplněné lidmi a méně vyzdobené než minule. Že by si těchto vyslanců méně vážili?
Najednou její hledání přerušilo kručení břicha. „ Ano, to je pravda. Vždyť od oběda jsem nic nejedla. Asi půjdu, a vezmu si nějaké to občerstvení.“
Už se chtěla natáhnout pro jedno pěkně propečené kuřecí stehýnko, když v tom si všimla mladíka asi jeho věku, jak na ní zírá. I přes jeho pohled si stehno vzala a chtěla odejít… Ale pak ji nějaké nutkání vrátilo zpět k němu. Byl poměrně vysoký, jeho vlasy měly tmavě hnědou barvu a oči… Jeho oči měly barvu jako čerstvá hlína na jaře. Nebyl nijak zvlášť hezký, ani nijak zvlášť svalnatý, prostě ten typ jé-ten-je-sympatickej-to-bude-můj-kámoš. Tedy žádný playboy, nýbrž důvěryhodně vyhlížející osoba.
„ Proč na mě tak koukáš?“ Zakřenila se na něj Hanabi.
„ Rozhlédni se kolem sebe a možná na to přijdeš…“ Odvětil suše onen mladík.
„ Jako že jsem nejhezčí ze všech, co tu jsou?“ Smála se Hanabi.
„ Ještě jsem neviděl všechny… Každopádně, nevypadá to, že by tady byl ještě někdo přijatelného věku.“ Zašklebil se pro změnu zase on.
Chvíli se na sebe dívali a pak se oba rozesmáli. Když si Hanabi otřela rukávem slzy, které jí při tom smíchu vytryskly, zeptala se.
„A jak se jmenuješ?“
„ Jsem Hazure. Hazure Kane.“ Odpověděl jí.
„ A já Hanabi Hyuuga.“ Usmála se.
„ Hanabi? To je hezké jméno… Ohňostroj. Rozhodně lepší než to moje…“
Hanabi už se chystala mu to vymluvit, ale pak si uvědomila, jaký má jeho jméno význam…A tak se to pokusila zamluvit.
„ Vidím, že máš chuninskou vestu… Odkud jsi?“
„ To je víceméně jasné, ne? Když nejsem z Konohy… Jsem ze Skryté Oblačné.“ Řekl jí.
„Aha… Hm… A proč jsi tu?“
„ Doprovázím svého otce. Je to jeden z vyslanců.“ Na chvíli se odmlčel. „ Když mě takhle vyzpovídáváš, nechceš mi říct také něco o sobě?“
„ Jméno víš, roků je mi šestnáct a patřím do vznešeného klanu Hyuuga.“ Odvětila poněkud trpce.
„ A ano, jsem také chunnin.“
„ Klan Hyuuga? Není to ten proslulý svými očními technikami?“ Snažil se dělat chytrého Hazure.
„ Ano, náš Byakugan prohlédne všechno. Mohla bych ti třeba říci, jakou máš barvu sp-…“ Dívka se zasekla a pak se odvrátila. „ Ale, to je jedno.“ Zašeptala.
„ Zdá se, že si také dostala od rodičů průpravu o slušném chování.“ Nenechal se Hazure vyvést z míry.
Hanabi se usmála.
„ A-…“ Mladík chtěl ještě něco říci, ale přerušil ho hlas z mikrofonu.
„ JSME VELICE RÁDI, ŽE JSTE SE DOSTAVILI NA TOTO PŘIVÍTACÍ SHROMÁŽDĚNÍ. TÍMTO BYCH CHTĚL PŘIVÍTAT VYSLANCE ZE SKRYTÉ OBLAČNÉ, KTEŘÍ…“
Zbytek už Hazure neposlouchal. Nebylo to pro něj důležité.
„Zdá se, že banket už končí…“
„ Nějak brzy, ne?“ zatvářila se překvapeně Hanabi. „ Nějak rychle to uteklo… No jo, když se konečně zabavím, tak už je konec.“ Povzdechla si v duchu.
„ Hm… A…Nechtě…Um…“ Hazure byl trochu zrudlý.
„ Děje se něco? Jsi celý červený… Nemáš horečku?“ Strachovala se Hanabi.
„Ne, jsem v pohodě. Umh… Nechtěla bys třeba zítra zajít do nějaké Sushi restaurace?“ vyklopil to Hazure.
Hanabi se nejdříve zatvářila ještě víc překvapeně, ale pak se usmála. „ Tak jo. Stejně nemám zítra co dělat.“
„ Super!“ Zazubil se. „ Sejdeme se zítra v 11 před budovou hokage, jo? To je totiž jediný místo, co znám.“
„ Fajn, přijdu.“ Zavolala na něj ještě Hanabi. Každý se otočil a odešel na jinou stranu.
Banket pomalu končil…

„Tati, musím tě doprovázet na zítřejší schůzku?“ zeptal se ráno Hazure svého otce.
„Ne, nemusíš, ale nějak nevím, co bych tady mohl dělat, když nikoho neznáš?“ odpověděl mu jeho otec. Pak se zarazil „Nebo je v tom ta rozkošná dívka s banketu?“
Hazure obrátil oči v sloup.
„Mohl by ses přestat tvářit jako můj kámoš? Je to divné!“
„Občas přemýšlím, jestli tě moje žena neměla náhodou s tím komediantem odnaproti…“
„ Proč se mě ptáš? Já se stejnak narodil až devět měsíců po tom.“ odsekl mladík a odešel k sobě do pokoje.
Oblíkl se. Ne nijak moc speciálně, prostě normálně a pak stepoval po pokoji. Čas se sunul jako hlemýžď přes asfaltovou silnici. Nebezpečně pomalu. Člověk pořád čeká, čeká a pak si najde něco zajímavého, co by dělat a čas najednou nabere rychlost útočícího jestřába. Nebezpečně rychlou.
Hazure se začetl do jedné knihy a pak zjistil, že má být za dvě minuty před budovou Hokageho.
Vyskočil oknem, čímž způsobil šok několika ženám stojícím na pavlači. Asi drbaly. Hazure nedbal na jejich překvapené výkřiky a rozběhl se směrem, kde tušil střed vesnice. Na náměstí doběhl minutu po jedenácté. Děkoval za svůj ninja výcvik, stihl to a nebyl ani tak zadýchaný.
Jeho oči přejely po davu a hledaly ji.
Konečně ji našel. Vypadala jinak! Už na sobě neměla šaty ale jednoduché tričko se sukní a hlavně měla rozpuštěné vlasy. Ne, že by jí to neslušelo. Jenže včera jí ten drdůlek s jehlicemi dodával auru koketnosti a… prostě s ním vypadala dobře až k zbláznění.
„Ahoj!“ pozdravil jí. Stála k němu zády, asi si ho ještě nevšimla.
„A tady jsi!“ vyjukla překvapeně a pak jako by si dodatečně vzpomněla, dodala „Ahoj!“
„Doufám, že znáš nějakou ucházející restauraci, protože já z nějakého záhadného důvodu nic poblíž neznám.“
Zasmála se. Jiskřivým smíchem.
„Proč jsi mě vůbec zval tak brzy? Ještě určitě není čas na oběd!“ zeptala se pořád s úsměvem.
„Protože jsem doufal, že mě tady někdo protáhne nějakým parkem…“ nadhodil Hazure.
„Rafinované. Pán bude chytrý!“
„Aby nebyl! To bych se na to podíval!“ Oba se rozesmáli.
Hanabi ho nakonec protáhla parkem a pak se usadili v sushi restauraci. Povídali si vlastně o všem možném. K jediné hádce došlo, když měli platit. Hanabi chtěla rozdělit účet a Hazure nechtěl. Ona to nakonec utla větou: „Kdyby to bylo rande, jakože není, tak prosím, ale takhle to nepřichází v úvahu.“
Hazure se na chvilku zatvářil jako spráskaný pes. O vteřinu později chtěl zabít číšníka za jeho pobavený úsměv. Docela mu to zkazilo náladu.
Pak se rozešli každý po svém.

Zbytek dne uběhl velice rychle a člověk se ani nenadál a už to bylo další ráno. Z nádherného snění Hanabi probudil její špatně naložený otec.
„ Dělej, vstávej… Musíme vyprovodit ty vyslance.“
Mračil se.
„ Um… Ještě chvíli, tati….“ Převalila se na posteli a přehodila přes sebe peřinu.
„ Ne, už ani minutu.“ Zvolal Hiashi Hyuuga a tu peřinu ji sebral.
„ Spaní počká, návštěva ne. Hejbni sebou, za deset minut tě chci mít připravenou.“ Vyštěkl a rázovitými kroky odešel z místnosti. Teprve v tu chvíli si Hanabi uvědomila smysl jeho slov.
„ Zatraceně!“ zašeptala si pro sebe a začala se bleskově oblékat. Za chvíli si uvědomila, že kimono si sama neoblékne, a proto běžela za matkou, aby jí uvázala pás obi.
Její matka ji pomohla s pro ni typickým úsměvem a pak ještě dodala přesně to, čeho se Hanabi bála.
„ Ještě jehlice… Nezapomeň na ně.“
„ Zpropadený jehlice!“ zvolala Hanabi. Matka se zatvářila překvapeně. Její dcera jen málokdy řekla, co si doopravdy myslí a před jejím otcem už vůbec ne. Hiashi, který se zde objevil, ovšem nejevil známky toho, že si její poznámky všimnul. Sice se tvářil dost naštvaně, ale zjevně z jiného důvodu.
„ Rychle, dělejte.“
„ Jistě, drahý…“ usmívala se Hanabina matka. Přes Hanabino vzpouzení jí ještě vrazila jehlice do vlasů.
Když konečně vyrazili, odvážila se Hanabi zeptat, co se vlastně stalo. „ Ale vyslanci měli přece odjíždět až na konci týdne, ne?“
„ Jednání… Nedopadlo tak, jak mělo.“ Zabručel její otec.
„ Co?“
„ Chceš to vědět jasně? Jestli se tihle lidé ještě někdy objeví v Konoze, tak je budeme stíhat jako nepřátelské špehy!“ Zařval naštvaně Hiashi Hyuuga.
Hanabi mírně nadskočila úlekem, ale pak přivřela oči. „To ale znamená… Chudák Hazure, zrovna když jsme si tak skvěle popovídali. Pravda, včera ke konci mu něco zkazilo náladu, ale myslím, že to byla bolest břicha z toho sushi. Nejspíš na to nebyl zvyklý… Ale že už ho nikdy neuvidím… Bezesporu to je škoda.“ Povzdechla si v duchu.
Před bránou stál velký kočár, na kterém byl znak skryté Oblačné. Přímo před ním stál vysoký hnědovlasý muž, kterého Hanabi viděla na banketu. „Musí to být jeden vyslanců… Hm… Vzhledem mi připomíná Hazureho.“ Přemýšlela.
Muž se samolibě usmíval. Zdálo se, že mu něco vyšlo. Důvod jeho úsměvu byl Hanabi záhadou, vždyť smlouva se neuskutečnila.
Dívka pozorovala svého otce, jak jako jeden z lidí z Konohy vyslanci třese rukou a falešně, velmi falešně se usmívá a říká takové ty věty typu: „Přijďte zas,“ nebo „Moc jsme si užili vaší společnosti.“ Co na tom, že byly lživé. Otec se vždy choval podle bontonu.
Najednou Hanabi kdosi poklepal a rameno. „ Hanabi?“
„ Hm?“ Dívka se otočila. „ Hazure! Přišel ses rozloučit?“ Snažila se usmívat, ale on podle jejího úsudku vypadal jak hromádka neštěstí.
„ No, ano.“ Svěsil smutně hlavu.
Hanabi se usmála. „ Byla to s tebou zábava, škoda, že už se neuvidíme.“
Hazure se nešťastně zašklebil. „ Stávají se i horší věci, možná.“
„ No tak…“ povzbuzovala ho. „ Myslím, že sem budeš ještě moc někdy přijít, když se ti tu tak líbí. Čas zahojí všechno, a když nebudeš vykřikovat jméno svého otce po ulicích, nic se ti nestane.“ Usmívala se.
Pohlédl na ní. Zatvářil se poněkud zvláštně. „ Líbí se mi trochu něco jiného, než jenom vesnice…“ Myslel si v duchu.
Pak náhle dostal spásný nápad. „ A nechtěla bys mi třeba napsat?“
„ Napsat?“
„ No, říká se tomu dopis, víš?“ usmál se poprvé za tento den Hazure.
„ Když mi dáš svou přesnou adresu…“ Mrkla na něj.
Hazure horečně prohledal kapsy a za chvíli vytáhl starý kus papíru, který vypadal, že už toho zažil opravdu hodně. Roztrhl ho na dvě poloviny. Pak ještě z kapsy vyndal pero a řekl. „ Tu máš, napiš mi svojí adresu a já napíšu tobě tu mojí.“
„Fajn…“
Vyměnili si papíry a oba dva se na sebe usmáli.
„Dělej, Hazure, už musíme jet!“ ozval se hlas z kočáru.
„ Tak… Tak teda ahoj…“ usmála se Hanabi.
Hazure zrudnul a jenom tiše zašeptal. „ Ahoj…“ pak otevřel pusu, jako by chtěl ještě něco dodat. „ Já…“
„ HAZURE!“
Hazure nadskočil, rychle se otočil a ještě zavolal „ Ahoj a sluší ti!“
Zmizel v davu a zanechal Hanabi aby si přebrala, co myslel tou poslední větou.

Hanabi odešla za svým otcem, kterýsi celou cestu pro sebe něco naštvaně mumlal. V ruce pevně svírala ten cár papíru.
„Jaký je vlastně ten význam jeho jména? Hazure… Není to… Smolař?“ myslela si pro sebe.
Červené listí stále padalo na cestu a foukal vítr… Jako by se nic zvláštního nestalo…
Svět plynul dál.